Exekutoři dnes často místo vymáhání dluhů jen povinně zastavují bezvýsledné staré exekuce, a to za fixní částku 750 korun, která podle Exekutorské komory sotva pokrývá náklady. „Dnes neděláme exekuce. Dnes zastavujeme staré případy,“ řekl prezident Exekutorské komory Jan Mlynarčík v podcastu České justice a Ekonomického deníku Perspektivy Česka. Stát podle něj podkopává vlastní vymahatelnost práva a zároveň oslabuje profesi, která ji dlouhodobě zajišťuje. Mlynarčík také popsal změny, kterými prošly mobiliární exekuce.
Místo vymáhání zastavování
Podle Mlynarčíka se profese soudního exekutora za poslední roky výrazně změnila. Exekutoři jsou dnes zahlceni administrativou, která nesměřuje k tomu, aby bylo něčeho skutečně dosaženo. Povinně zastavují bezvýsledné exekuce, které trvají déle než šest let. Za každé takové řízení dostanou od státu částku 750 korun. „To nepokryje ani náklady, které s tím máme. Musíme projít celý spis, ověřit, jestli se něco vymohlo, vyrozumět věřitele. A výsledek? Věřitel nedostane nic a my pracujeme se ztrátou,“ popisuje Mlynarčík.
Na celý podcast se podívejte zde:
Zároveň upozorňuje, že tuto činnost exekutor nemůže odmítnout. Je mu předepsána zákonem. „Věřitelé jsou frustrovaní. V mnoha případech se po letech dozví, že jejich exekuce je bez náhrady ukončena. A pokud chtějí svůj nárok zkusit znovu, musejí zaplatit nový poplatek. To není fér vůči nim ani vůči systému jako celku,“ dodává.
Mobiliární exekuce nejsou o zabavování majetku
Obrovskou změnou prošly za poslední roky tzv. mobiliární exekuce. Veřejnost podle něj stále často žije v představě, že hlavním účelem je zabavit majetek v místě dlužníka. „To už dávno neplatí. Dnes se mobiliární exekuce dělají hlavně proto, abychom dlužníka vůbec našli. Jsou to lidé, kteří si nevyzvedávají poštu, nekomunikují, ale zároveň se někde zdržují. My se je snažíme dohledat a přivést k jednání,“ vysvětluje.
Většina vybavení domácností podle něj nemá prakticky žádnou hodnotu. Nábytek nebo běžná elektronika se téměř nedají prodat. „Pokud má někdo televizi za dva tisíce, z toho provoz exekutorského úřadu nezaplatíte. Ale když dlužníka osobně kontaktujeme, můžeme se s ním domluvit na splátkách. To je často reálnější cesta k vymožení pohledávky než cokoli jiného,“ vysvětluje. Připomíná, že mobiliární exekuce je jedním z posledních nástrojů, jak dlužníka donutit reagovat. Nejde o nátlak, ale o praktický a často velmi účinný prostředek.
Poslechněte si celý díl na Spotify nebo Apple Podcast
Stát vymáhá méně a za víc peněz
V podcastu zaznělo také silné varování před pokračujícím trendem převádět vymáhání veřejnoprávních pohledávek z exekutorů na celní správu. Ta už dnes například vymáhá soudní poplatky nebo náklady spojené s výkonem trestu. Efektivita je podle Mlynarčíka zásadně nižší než v případě exekutorů. „Soudní exekutoři měli u těchto pohledávek průměrnou úspěšnost přes třicet procent. Celní správa se po dvou letech dostala na sedm. A to ještě včetně takzvaných výzev, tedy pouhých upozornění,“ říká.
Poslechněte si Perspektivy Česka i na Apple podcast
Rozdíl podle něj není jen v číslech, ale i v principu. Exekutor je placen až v případě úspěchu, zatímco celní správu platí stát z rozpočtu. „Je to paradox. Máme funkční systém, který funguje výkonně a s minimálními náklady pro stát. Místo toho ho stát oslabuje a vytváří paralelní, dražší, ale méně efektivní strukturu,“ uvedl.
Mohlo by vás zajímat
Mladí právníci exekuce dělat nechtějí
Do budoucna podle něj hrozí ještě jeden problém, který se zatím příliš neřeší – exekutoři stárnou a zájem mladých právníků o profesi klesá. „Mnoho starších exekutorů chce skončit, ale nemají komu úřad předat. Výběrová řízení často zůstávají bez zájemců. Není divu – změny v legislativě, ekonomická nejistota, špatná pověst. Kdo by to chtěl dělat?“ táže se Mlynarčík.
Připomíná přitom, proč byl systém soudních exekutorů vůbec zaveden. „V devadesátých letech jsem jako advokát čekal na vykonání soudního rozhodnutí i několik let. Výkon rozhodnutí soudy nezvládaly. Exekutoři v roce 2001 vrátili slovům ‚vymahatelnost práva‘ skutečný obsah,“ říká.
Fungování justice se podle něj neobejde bez toho, aby na konci existoval někdo, kdo rozhodnutí skutečně vymůže. „Můžeme mít sebelepší zákony a rozsudky. Pokud je ale nikdo nedokáže vykonat, zůstává spravedlnost jen na papíře. A to je cesta k rozkladu právního státu,“ uzavírá Mlynarčík.
