Kárná řízení s exekutory, či možnost vykonávat souběžně funkci exekutora a insolvenčního správce. I to byly otázky Diskusního fóra, které uspořádala v Plzni Exekutorská komora ČR. Hlavním tématem byly především aktuálně připravované změny exekučního řádu a insolvenčního zákona.
Podle prezidenta EK Vladimíra Plášila z odborné diskuse, týkající se připravované novely exekučního řádu, vyplynul většinový nesouhlasný závěr s principem koncentrace exekučních řízení u jednoho exekutora navrhovaný Ministerstvem spravedlnosti. „V důsledku by toto řešení znamenalo ještě větší nerovnoměrnost rozvržení exekucí a propastně by prohloubilo rozdíly mezi velkými a malými exekutorskými úřady, což není žádoucí. Přínosnějším řešením by, podle závěru diskuze, bylo zavedení místní příslušnosti soudních exekutorů, kterou dlouhodobě prosazuje i prezidium Exekutorské komory. Tato úprava by přiblížila soudní exekutory k povinným, což je záměrem Ministerstva spravedlnosti,“ řekl Plášil na diskuzním fóru, které se konalo ve dnech 21. a 22. listopadu 2018.
Oddlužení přinese zvýšený nápad
Mimo jiné otázce, zda by bylo vhodné, aby mohl soudní exekutor vykonávat profesi insolvenčního správce, se věnoval v rámci svého příspěvku k „oddlužovací novele“ místopředseda Krajského soudu v Českých Budějovicích Zdeněk Strnad. Ten nevidí důvod, proč by soudní exekutoři nemohli mít možnost za splnění všech zákonných podmínek a složení příslušných zkoušek vykonávat funkci insolvenčního správce. „Předpoklady pro to mají. Obě profese si jsou v řadě ohledů blízké. Zároveň bych je ale chtěl varovat: nároky kladené dnes na insolvenční správce jsou enormní. Laťka je nastavena poměrně vysoko. Začíná to u zkoušek a pokračuje až po čím dál přísnější regulaci výkonu jejich činnosti. Přenáší se na ně přitom stále větší odpovědnost. A oddlužovací novela v tom pokračuje. V této souvislosti by pak bylo na místě promyslet i to, zda by exekutor jako insolvenční správce mohl nadále administrovat „svého“ exekučního dlužníka.“ Podle Strnada zde totiž narážíme na otázku případné podjatosti a jak se k ní v těchto případech postavit. Stálo by to ale za mnohem hlubší úvahu. „Mám ale pocit, že zájem ze strany exekutorů by stejně nebyl nijak závratný, spíš naopak. Vycházím z toho, že přestože již dnes mohou exekutoři sepisovat návrhy na povolení oddlužení, jejich zapojení do této agendy je dle dostupných dat naprosto marginální.“
Mohlo by vás zajímat
Jak se zvýší nápad nových věcí v oddlužení po přijetí oddlužovací novely, to bohužel nikdo neumíme odhadnout, pokračuje Strnad s tím, že shoda panuje jen na tom, že nový nápad určitě poroste. „Ministerské předpoklady dnes hovoří o desítkách procent, my na soudech však počítáme spíš s násobky dnešního nápadu, čemuž, zdá se, víc odpovídají i některé prognózy odborných institucí. Pozorujeme, že dlužníci dnes vlivem mediálních zkratek na novelu čekají, byť pro ně nová pravidla nemusí být vždycky výhodnější. A insolvenční správci se na zvýšený nárůst nápadu také připravují. Oproti justici jsou navíc mnohem operativnější. Myslím, že až do určité hranice budou schopni zvýšený nápad bez větších problémů absorbovat, a to dokonce lépe než soudy.“
[mn_protected]
Strnad nicméně varuje, že pokud by o oddlužení projevilo oproti běžnému režimu zájem opravdu velké množství lidí (počítáno ale spíš v tisících, resp. v desítkách tisíc), pak by i insolvenční správci mohli (byť krátkodobě) narazit na své kapacitní limity. „Domnívám se totiž, že nárůst zájmu o nové oddlužení se (za standardních podmínek a běžného vývoje ekonomiky) násobně nezvýší natrvalo, ale bude mít spíš podobu nárazové vlny, kdy této nabídky nově využije především určitá část dlužníků, kteří se dnes nacházejí v exekuci, nevidí z ní východisko a svoji situaci budou chtít řešit právě oddlužením, na které dosud nedosáhli. Zvýšené kapacity na straně insolvenčních správců tak budou potřeba zejména v této přechodné době v počátečním období po přijetí novely. Jakmile ale prvotní zájem opadne a potenciál dlužníků v exekucích se „vyčerpá“, situace se, myslím, opět stabilizuje na nějaké, zřejmě nové, „běžné“ úrovni.“
Kárná řízení s exekutory jsou kvalitní
Kárná řízení exekutorů před Nejvyšším správním soudem ČR se velmi dobře osvědčila, řekl ve svém vystoupení soudní exekutor Vojtěch Jaroš, který je rovněž členem kárného senátu NSS. „Zajisté by slušelo samosprávné organizaci vykonávat kárnou pravomoc nad svými členy samostatně, nejlépe dvoustupňově. Patrně by ale nikdy nedosahoval takového respektu a důvěry v jeho nezávislost (zejména ze strany veřejnosti), jako tomu je u současného způsobu vedení kárného řízení. Mechanismus složení kárných senátů a dosavadní rozhodovací praxe ukazují na vysokou kvalitu kárného řízení proti soudním exekutorům. Právě profesní různorodost členů kárného senátu umožňuje dobře definovat skutečná kárná provinění.“ Jak dále uvedl, osobně vnímá velké rozdíly v kvalitě jednotlivých kárných žalob. Zejména kárné žaloby kontrolní komise EKČR a v podstatě také kárné žaloby předsedů okresních soudů velmi často cílí na skutečné problematické otázky činnosti soudních exekutorů. Ani tito žalobci nebývají vždy úspěšní, téměř vždy se ale jedná o rozplétání a hodnocení zajímavé a závažné problematiky.
Naproti tomu v kárných žalobách Ministra spravedlnosti se promítá spíše mechanicky a úřednicky prováděná kontrolní činnost příslušného ministerského odboru a nižší praktická zkušenost s vedením exekučního řízení. Prakticky jsou tak žalována různá administrativní a technická pochybení, která by sice neměla být pomíjena nebo bagatelizována, ale zůstává otázkou, do jaké míry by měla být předmětem kárného řízení.
„Je také třeba zdůraznit, že rozhodování v kárném řízení nemůže sloužit k definování správných postupů v exekučním řízení a kárné senáty se tomu důsledně a vytrvale brání. K tvorbě exekuční judikatury slouží rozhodovací praxe exekučních soudů a rozhodnutí o opravných prostředcích,“ řekl dále Jaroš.
Ve svém příspěvku rovněž citoval některá rozhodnutí našeho senátu, aby tak upozornil žalobce i žalované na některé mantinely, které je třeba při vymezení kárné odpovědnosti dodržet. Mezi tyto mantinely patří tyto již judikované závěry.
Žádné z manažerských opatření soudního exekutora není schopno stoprocentně vyloučit lidskou chybu zaměstnanců.
Jeden izolovaný případ nesprávného postupu nemůže založit kárné provinění a nikdy nemůže být úspěšně žalován před kárným soudem. Ojedinělé pochybení se může stát i v tom nejlépe fungujícím úřadě.
Jakkoliv se o právu často razí zásada, že naprosto vše je v právu zpochybnitelné, kárný senát se k takovýmto nihilistickým názorům nehlásí. Rozdílné názory jsou prima facie legitimní a exekutor za ně nemůže zodpovídat. Na druhou stranu řada závěrů je jednoznačná. Zjevně excesivní právní argumentace tedy může založit kárnou odpovědnost.
Je nepřípustné, aby exekutor po dobu šesti měsíců akceptoval systémové nedostatky jen proto, že se rozhodl počkat na úpravu software, zejména byl-li exekutor k odstranění vad opakovaně vyzýván. „Rád bych kladl na srdce kárným žalobcům, aby i touto optikou při sepisu kárných žalob na skutky a exekutory pohlíželi,“ uzavřel Jaroš.
[/mn_protected]
Dušan Šrámek
