Tři pobaltské republiky jsou dnes závislé na dovozu elektřiny ze Skandinávie a také, což je politicky citlivé téma, z Ruska. Do deseti let se však jejich pozice na energetické mapě Evropy může změnit a z importérů se mohou stát exportéři. Litevci, Lotyši a Estonci se chystají masivně investovat do stavby větrných elektráren v mělkých vodách Baltského moře.
Plány v Litvě jsou zatím pod kontrolou státu. Tamní vláda v minulém týdnu pověřila konzultační firmu Ardynas, aby zmapovala pobřežní zóny a nalezla vhodná místa pro stavbu offshore větrných parků. Investora chce vláda ve Vilniusu vybrat v roce 2023, prvních 700 megawattů výkonu má být v provozu do konce desetiletí. „Mořské větrné parky v Baltském moři patří mezi nejdůležitější projekty obsažené v Národní strategii energetické nezávislosti, jejíž cílem je zvýšit produkci místní elektřiny z obnovitelných zdrojů a snížit závislost na dovozu,” uvedla k záměru náměstkyně litevského ministra energetiky Daiva Garbaliauskaite.
Další dvě baltské republiky v posledních měsících pracují na společném projektu v Rižském zálivu. Vyrůst zde mají větrníky o instalovaném výkonu až 1000 megawattů. Také zde bude investor vybrán formou aukce a výsledné dílo zahájí provoz okolo roku 2030. Do větrných parků na moři se chce v Pobaltí pustit také společnost Enefit Green, dceřiná společnost dominantní estonské energetické skupiny Eesti Energia. Vyhlédnuté má dvě lokality, jednu u ostrova Hiiumaa a druhou v severní části Rižského zálivu.
Estonsko dříve vyrábělo více elektřiny, než se v zemi spotřebovalo. Změna přišla po omezení neekologické těžby a spalování hořlavých břidlic v okolí měst Narva a Kohtla-Järve. Jejich energetické využití musí na základě rozhodnutí tamní vlády skončit do roku 2035. Loni se výroba elektřiny v zemi propadla o 23 procent a vzrostla závislost na importu. Vedle boomu obnovitelných zdrojů se v Estonsku připravuje také výstavba první jaderné elektrárny; za projektem stojí místní startup Fermi Energia. Ten zatím vybírá vhodnou lokalitu i technologii, ve hře jsou modulární reaktory od společností GE Hitachi, NuScale a Rolls-Royce.
Výroba elektřiny v Estonsku
Také Litva kdysi byla přebytkovou zemí, ale jen do odstavení jaderné elektrárny Ignalina v závěru roku 2009. Umístěny zde byly dva problémové reaktory typu RMBK, které se černým písmem zapsaly do historie po explozi čtvrtého reaktoru černobylské jaderné elektrárny v dubnu 1986. K jejich odstavení se Litva zavázala při vyjednávání smlouvy o vstupu do Evropské unie. Například v roce 2019 stačila domácí výroba na pokrytí pouhé třetiny spotřeby elektřiny v zemi. V minulých letech se v Litvě odehrál „větrný boom“, ale zatím se stavělo jen na pevné zemi.
Výroba elektřiny v Litvě
Naopak Lotyšsko je ve výrobě elektřiny deficitní již od dob Sovětského svazu. Hlavní oporou místní energetiky jsou tři vodní elektrárny na řece Daugavě a plynová elektrárna v hlavním městě Rize. Celková výroba elektřiny v zemi loni dosáhla 5,4 miliardy kWh, což vystačilo na pokrytí 77 procent lotyšské spotřeby (včetně ztrát v síti). Závislost na dovozu je zde tak ze tří pobaltských zemí v současnosti nejnižší.
Výroba elektřiny v Lotyšsku
David Tramba
