Ministryně Marksová nedávno přišla s tím, že by obce měly vyčlenit pět procent bytů pro sociální bydlení. Je to zřejmě pokus trumfnout Babišovu elektronickou evidenci tržeb, píše Martin KUPKA.
Po úvahách o povinných procentech žen v politice, firemních top-managementech a já nevím kde ještě, tak čelíme další tupé kvótě, oblíbenému nástroji všech sociálních inženýrů, který nikdy nic nevyřeší. Ani nemůže. Mimo jiné proto, že zavádí všude stejný přístup bez ohledu na podmínky, jaké v jednotlivých více než šesti tisících obcích jsou. V regionech s vysokou nezaměstnaností oproti regionům prosperujícím může být v potřebnosti sociálního bydlení až několikanásobný rozdíl.
Zejména na venkově, kde nikdy nebylo mnoho obecních bytů, by to znamenalo postavit byty nové, jinak by taková povinnost byla prakticky nesplnitelná. U nás v Líbeznicích by zastupitelstvo muselo schválit výstavbu dvou paneláků, abychom těch nařízených zhruba 50 bytů pro sociální bydlení získali. Kdybychom je ale dokončili, zcela určitě bychom je hned nedokázali sociálními případy obsadit, protože takové situace nenastávají plynule, nýbrž nahodile, jak je přináší přirozený běh života.
A co pak s těmi zbylými byty? Mají chátrat, nebo se mají pronajmout za víceméně tržních podmínek. Tím se ale pro další sociální potřeby alespoň na nějaký čas fakticky uzavřou.
Pětiprocentní bytová kvóta je prostě rovnostářská hloupost, která promrhá peníze, jichž by bylo možné využít pro stejný účel nějakým rozumnějším způsobem. Socialisté mají rádi plošná opatření a kvóty, protože jsou jednoduché, voliči jim rozumí, a všichni mají stejně.
Navíc skutečné a správné řešení problému nemusí v malých obcích vyžadovat hned investice v řádech desítek miliónů korun na nová zařízení. Dokonce by ani neměl. V jakýchkoli kritických situacích je nejlepší najít nejvhodnější řešení na míru potřebným a zároveň na míru možnostem obce. Přirozenou odpovědí na různorodé potřeby lidí nemá být prostě jedno unifikované řešení pro všechny obce a města, ale naopak široká škála různých variant vycházejících z aktuálních podmínek.
Zůstane-li například v malé obci po úmrtí manželky partner sám v rodinném domě, mohlo by mu přestěhování do nového sociálního bytu zasadit další těžkou ránu. Přišel by tak navíc třeba i o své dlouholeté kamarády ze sousedství. Proto má být první na řadě pomoc přímo v místě – od dovážky jídla až po pravidelnou asistenci v případě hlubších problémů. Zajištění záložní kapacity pro bydlení také nemusí být hned věcí nové investice. I zkušenosti ze zahraničí ukazují, že očekávaného výsledku s úsporou peněz je možné dosáhnout díky spolupráci radnice se soukromými vlastníky nemovitostí.
Klíč spočívá v individuální a promyšlené pomoci konkrétním lidem, než v přihlouplé kvótě. Ta se jen na první pohled chlubí, že všem pomáhá. Ve skutečnosti všem jen hodně bere z peněženek. Každé takové rádoby všespasitelné řešení je totiž zpravidla hodně drahé. No a pak se zase divíme, že na skutečnou pomoc konkrétním potřebným už nějak nezbývá.
Martin Kupka, autor je místopředseda ODS
