Ministerstvo spravedlnosti přiznalo 11. srpna odškodnění ženě, jejíhož otce před 73 lety brutálně zavraždili českoslovenští pohraničníci. Vrahovi udělil milost prezident republiky Antonín Zápotocký. Ministerstvo spravedlnosti dceři zavražděného nyní přiznalo odškodnění ve výši 100 303 korun.
Dne 22. října 1949 pracoval západoněmecký občan Franz Stauber (nar. 1919) spolu s dalšími lesními dělníky na bavorské straně státní hranice. Podle názoru pohraniční hlídky se však Stauber dostal na území Československa.
Proto ho hlídka asi 2 metry od státní hranice zadržela a chtěla ho odvést na stanici do Maxova (dnes část městyse Všeruby v okrese Domažlice). V této lokalitě sídlila četa, která v rámci praporu Plzeň pohraničních útvarů SNB spadala pod rotu Prapořiště (u Kdyně).
Stauber měl u sebe několik drobných bankovek, ozbrojen nebyl.
Stauber se zdráhal s hlídkou jít. Pohraničníci ho k tomu donutili. Po chvíli se jim ale vytrhl a začal utíkat ke státní hranici.
Jindřich Slavík, čekatel SNB, se za ním chtěl rozběhnout. Svobodník SNB Stanislav Vosáhlo mu to zakázal a ze vzdálenosti asi 20 metrů vystřílel do Staubera celý zásobník ze samopalu, celkem 40 ran.
Stauber přesto běžel dál. Vosáhlo proto přikázal Slavíkovi, aby i on střílel. Slavík vystřelil 2 krátké dávky ze samopalu, po kterých Stauber padl, ale i potom se odstrkoval nohama a sunul se do lesa. Hlídka k Stauberovi přiběhla, Vosáhlo vytáhl služební pistoli a z necelých 2 metrů vypálil do ležícího Staubera celý zásobník – celkem 8 ran. Nato Stauber okamžitě zemřel.
Stauberovo brutální zastřelení vyšetřoval velitel roty.
Případ zhodnotil jako „správný zákrok ve službě, přesto, že člen hlídky Slavík ve své výpovědi uvádí, že oznámil veliteli roty strš. Sklenářovi, jak Vosáhlo Staubera dobil“.
Vyšetřování, jež zastřešovala vyhledávací komise, potom pokračovalo zjištěním osob, které se incidentu zúčastnily, případně se podílely na vyšetřování v roce 1949, a jejich výslechy. Byli to vedle Stanislava Vosáhla např. druhý člen hlídky Jindřich Slavík, dále velitel čety Maxov, velitel roty Prapořiště, lékař z Kdyně, který prováděl ohledání, ale i místní hrobník.
V materiálech vyhledávací komise, v níž působili Josef Placr z operačního odboru Hlavní správy Pohraniční stráže a také vojenský prokurátor, byla důležitá zejména výpověď někdejších členů zasahující hlídky – Stanislava Vosáhla a Jindřich Slavíka. Slavík oproti výpovědi z roku 1949 uvedl, že postřeleného Staubra zastřelil Vosáhlo několika ranami z pistole z bezprostřední blízkosti. Dále řekl, že se o tomto zmiňoval ústně svému nadřízenému již při vyšetřování incidentu v říjnu 1949. Toto tvrzení bylo závažné, jelikož pak by podle vyšetřovatelů mohl být Vosáhlův čin posuzován jako vražda. Při konfrontaci oba, Vosáhlo i Slavík, trvali na svém. Oproti dřívějšímu protokolu, kde uvedl, že střílel na pohyb zraněného v trávě, aniž by Staubra viděl, Vosáhlo pouze připustil, že na zraněného viděl, popřel však opětovně, že by jej zastřelil z bezprostřední blízkosti.
Vyšetřování dalo z části odpověď na to, proč byl případ bezprostředně po incidentu vylíčen odlišně: tehdejší velitel roty tvrdil, že neprováděl zevrubné šetření, jelikož se spolehl na šetření velitele čety a lékaře. Velitel čety uvedl, že byl v té době nemocen a u útvaru se zdržel ten den jen krátce. Lékař vypověděl, že mu bylo naznačeno, že se jedná o služební tajemství, a proto ohledání provedl jen zběžně. Ve vysvětlení velitele roty zaujme i tvrzení, že nechtěl kazit služební dráhu mladým příslušníkům, kteří k útvaru přišli teprve začátkem října 1949. Vyhledávací komise nechala provést i vyzdvižení ostatků a jejich prozkoumání (pitvu). Z výsledku lze soudit, že projektily větší ráže (tj. samopalu) mohly poškodit tělo spíše ve spodní části, zatímco poškození žebra svědčilo pro menší ráži, tedy pistoli, a o tom, že vzniklo zepředu.
Vosáhlo byl sice vzat 17. září 1954 do vazby, avšak v druhé polovině října z ní byl propuštěn. Víme, že žádal o milost prezidenta republiky Antonína Zápotockého a ke kladnému vyřízení ji prezidentovi doporučoval i ministr vnitra. Prezident pak rozhodl, aby ve vyšetřování nebylo pokračováno, a tudíž trestní oznámení nakonec vypracováno nebylo. Možná ve vedení zúčastněných složek zavážily „systémové“ důvody, které nalezneme na posledním obrázku ve stanovisku velitele Pohraniční stráže, jež n. b. vypracoval předseda vyhledávací komise Josef Placr.
Další podrobnosti se lze dočíst ZDE.
Stauber po sobě zanechal manželku Klaru, jež zemřela v roce 2015, a sedmiměsíční dceru Theresii, která tak vyrůstala bez otce.
Nyní je jí 73 let. Po svém manželovi přijala příjmení Lotter; žije v obci Weiden, asi 15 kilometrů od českých hranic. Ministerstvo spravedlnosti jí nyní přiznalo odškodnění ve výši 100 303 korun.
Jakkoli je její odškodnění nízké, jeho přiznání ukazuje, že stát v tomto případě uznal svoji odpovědnost za zločinné počínání československých pohraničníků.
Jak ministerstvo spravedlnosti odškodnění vypočetlo?
Jde o paušální náhrady podle § 23, § 26, § 27 zákona č. 119/1990 Sb., v platném znění:
– náhrada ušlého výdělku – 83 korun
– náhrada nákladů vazby – 20 korun
– náhrada nákladů trestního řízení – 200 korun
– náhrada za usmrcení žadatelčina otce – 100 000 korun
Ve sdělení z 11. 8. 2022 ředitel odboru odškodňování ministerstva spravedlnosti Jakub Severa uvádí: „Usnesením Okresního soudu Domažlice ze dne 16. 12. 2021 … byla … vyslovena účast žadatelčina otce na soudní rehabilitaci… V době, kdy otec zemřel, … byla [žadatelka] na svého otce odkázána výživou. … Pro absenci opory v právních předpisech nebylo vyhověno požadavku na valorizaci a zadostiučinění.“
Většina případů osob, které přišly o život v důsledku zákroků bezpečnostních složek na státní hranici v období 1948-1989, je spojena s tzv. vojskovým střežením státní hranice, jež započalo v lednu 1951 a trvalo do přelomu 80. a 90. let.
Poněkud ve stínu stojí období od února 1948 do konce roku 1950, kdy se hranice střežila ještě bez drátěných zátarasů, vysokého napětí atd. a s mírnějšími omezeními v pohraničním území Pohraničními útvary SNB, popřípadě Pohraniční stráži SNB, tedy policejními formacemi.
Za toto období registruje Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu více než 60 případů úmrtí osob na československo-německých a československo-rakouských hranicích.
(hrb)
