Kapacity středních a vysokých škol dnes z velké části řídí poptávka studentů, nikoli reálná potřeba ekonomiky, říká v rozhovoru pro Ekonomický deník viceprezidentka Svazu průmyslu a dopravy Milena Jabůrková. Podle ní je důležité, aby byl dopředu vydiskutovaný seznam oborů, které by stát ve střednědobém období podporoval, a to i finančně.
Jaké jsou z pohledu firem největší problémy českého školství?
V oblasti středních škol je klíčové zejména podpořit a rozšířit výuku v reálné praxi a přímo zapojit firmy do přípravy žáků. Je nutné také zlepšit výuku digitálních a přenositelných dovedností, distanční a kombinovanou výuku a provést systémovou revizi Rámcových vzdělávacích programů. V neposlední řadě je potřeba zkvalitnit kariérového poradenství, a to již na základních školách.
Potřebujeme také intenzivní spolupráci firem a univerzit, na které je postavená konkurenceschopnost všech vyspělých ekonomik. Díky poslední novele Vysokoškolského zákona v tom velmi pomáhají akreditace nových profesně orientovaných studijních programů, které tuto spolupráci vyžadují. V jejich rozvoji musíme pokračovat
Co očekáváte od nového ministra školství?
Svaz průmyslu a dopravy očekává, že s námi bude nový ministr konzultovat zásadní témata týkající se především uplatnitelnosti absolventů. A to jak bilaterálně, tak i v rámci pracovních týmů Tripartity. Týká se to nejen školního vzdělávání, ale i vzdělávání dospělých.
Je nedostatek absolventů některých oborů řešitelný změnou způsobu financování českého školství nebo bude potřeba sáhnout ze strany státu aktivněji k řízení legální migrace v určitých oborech?
Určitě je možné získat vyšší počet absolventů, pokud se stát rozhodne některé obory finančně podpořit. Zkušenosti nám ale ukazují, že to ještě neznamená, že všichni absolventi budou tento obor vykonávat. I ohledem na reakční dobu vzdělávacího systému bude nedostatek lidí v určitých oborech nutné pokrývat řízenou ekonomickou migrací i do budoucna.
Jaký máte názor na financování vysokého a středního školství? Odpovídá struktura škol, vzdělávacích programů a počtu státem financovaných studentů potřebám ekonomiky?
To je téma, které s Ministerstvem školství, ale také s Ministerstvem práce a sociálních věcí dlouhodobě řešíme. Samozřejmě jsme toho názoru, že stát by měl podporovat takové obory a dovednosti, které budou uplatnitelné nejen na současném, ale i budoucím trhu práce.
Pokud jde o vysokoškolské vzdělávání, měl by stát dokázat vstupovat do financování kapacit potřebných oborů tak, jak to v nedávné době realizoval v oblasti medicínských oborů.
Znáte nějaký zahraniční model financování školství, který by byl bližší potřebám ekonomiky a pružněji reagoval na dynamiku demografického, socioekonomického a technologického vývoje?
Každý systém je specifický a nepřenosný. Vidíme jako vhodnější naše stávající systémy upravovat podle toho, jak se mění podmínky a požadavky, než revolučně zavádět systémy nové.
Určitě pro nás mohou být inspirací prvky systémů, které kladou hlavní důraz na znalosti, dovednosti, praktické procvičování a aplikace, využití digitálních technologií a podporu výzkumu. To funguje například v Koreji, Singapuru či Izraeli.
Nabízí zaměstnavatelé návrhy řešení v oblasti vzdělávání, na které doposud ministři školství neslyšeli?
Stále nabízíme návrhy a řešení vhodná ke zlepšení vzdělávání. V poslední době jsme připravili například návrhy na zvýšení kvality praktické výuky zavedením vybraných principů duálního vzdělávání nebo na tripartitní řízení profesního vzdělávání dospělých. Díky němu by bylo možné přeškolovat zaměstnance dříve, než je v důsledku dynamických změn bude muset firma propustit. Ministři většinou na naše podněty reagují a nějakým způsobem realizují nebo se snaží, ale z našeho pohledu pomalu.
Jaké konkrétní hrozby představuje neefektivní vzdělávací politika pro konkurenceschopnost ekonomiky?
To je na širší ekonomickou studii. Zjednodušeně řečeno nás nedostatečná schopnost vzdělávacího systému se přizpůsobit změnám potřeb a požadavků trhu práce a nepřipravenost absolventů škol na reálnou praxi stojí řádově miliardy korun ročně. A to jak v nákladech firem na doškolování a přeškolování, tak i v nákladech státu na sociální dávky a rekvalifikace.
Bude se nedostatečná nabídka absolventů některých oborů s postupujícím časem zvětšovat?
Zcela nepochybně ano. Nicméně nyní nelze stoprocentně říci, jaké konkrétní obory budou aktuální a nedostatkové za 10 až 15 let, kdy budou vycházet ze škol současní žáci a studenti.
V souvislosti s významnou digitalizací a nástupem Průmyslu 4.0 se bude měnit náplň a potřebné dovednosti jak současných, tak budoucích povolání. Potíž v přímém řízení vzdělávacích kapacit je také v tom, že reakční doba, při které po změně budou přicházet na trh noví absolventi je 3 až 5 let. Proto prosazujeme postupné parametrické změny ve školství ve spojení s masivní podporou upskillingu/reskillingu zaměstnanců přímo ve firmách.
Řeší operační programy evropských fondů ministerstev školství a práce a sociálních věcí zásadní deficity nedostatků pracovníků a profesí na trhu práce? Potkávají se s reálnými potřebami ekonomiky?
Řeší je jen částečně. Asi největší pomoc zaměstnavatelům by operační programy a Národní plán obnovy poskytly tím, že budou masivně spolufinancovat upskilling/reskilling zaměstnanců ve firmách. O zaměření a obsahu těchto firemních rekvalifikací by přitom měly mít možnost rozhodovat přímo konkrétní firmy podle svých potřeb.
Kdo je podle vás primárně odpovědný za to, že vzdělávací systém bude pružně reagovat na požadavky na trhu práce?
Za tuto agendu by měly zodpovídat právě MŠMT, MPSV ve spolupráci s dalšími resorty, jako je Ministerstvo průmyslu a obchodu nebo Ministerstvo zemědělství. Zásadní změny a opatření by ale vždy měly konzultovat se zástupci zaměstnavatelů i odborů. Navíc si myslíme, na příkladu některých evropských zemí, že zaměstnavatelé by měli část úkolů zejména v oblasti dalšího profesního vzdělávání vykonávat a odpovídat za ně sami.
Jak reagují na podněty a potřeby zaměstnavatelů vysoké školy, kraje a města a obce jako zřizovatelé regionálního školství? Přizpůsobují dostatečně vzdělávací programy potřebám ekonomiky?
Vzhledem k velkému počtu zřizovatelů středních škol a vysoké autonomii vysokých škol je vždy systémová spolupráce na této úrovni složitější. Proto doporučujeme i našim členům, aby se se svými požadavky nebo návrhy spolupráce přímo zapojili do jednání s krajskými úřady či jednotlivými vysokými školami.
Neměla by se při současné rekordně nízké nezaměstnanosti role MPSV posunout od úřadu vyplácejícího dávky k vládní agentuře, která zajistí lidské zdroje pro rozvoj ekonomiky?
Ano, to je dobrý názor, který je v souladu s tím, co jsme například aktuálně navrhovali při vyjednávání zacílení operačních programů nebo doporučeních do Programového prohlášení nové vlády.
Jana Bartošová
