Míra bohatství není pro kvalitu života určující, rozhoduje míra rovnosti mezi lidmi. Bohatí obyvatelé méně rovnostářských USA umírají mladší než chudí lidé z rovnostářštější Anglie. Čím je země bohatší, tím lépe se v ní lidem žije. Obyvatelé chudých zemí doplácejí na špatný přístup ke kvalitním či vůbec nějakým potravinám, nedostatečnou zdravotní péči, nedostupnost léků a nemožnost pořídit si potřebné technické prostředky. Avšak jakmile překročí národní důchod země určitou mez rovnající se zhruba 10 000 dolarů na osobu, vše se mění. Nad touto hranicí je již téměř jedno, jak moc je země bohatá.
Použijeme-li jako měřítko střední délku života, ta se v nejchudších afrických zemích, jako je Zimbabwe a Mozambik, pohybuje kolem 40 let. Lidé v chudších asijských zemích (například Jemen a Bangladéš) mají naději, že překročí o pár let šedesátku. Ve většině evropských, severo- i jihoamerických a velké části asijských zemí, stejně jako u našich protinožců věk dožití přesahuje 70 let. Ovšem zde bohatství země nehraje roli: lidé v nejbohatších zemích, jako jsou USA, Irsko, Dánsko a Velká Británie, se dožívají nižšího věku, než obyvatelé výrazně chudší Kostariky, Kuby a Malty.
Při použití jiné veličiny, a to podílu spokojených obyvatel, naskytne se nám podobný obrázek. Američané, Irové a Švýcaři, i když žijí v bohatých zemích, nejsou o nic šťastnější než Mexičani, Novozélanďané či Kanaďané, jejichž domovské země jsou o něco chudší.
Pokud o kvalitě života ve vyspělých zemích nerozhoduje bohatství, co to tedy je? Lze vůbec nějaký faktor nalézt? Epidemiologové Richard Wilkinson a Kate Pickettová přišli s odpovědí, která je zřejmá již z názvu jejich knihy „Rovnováha: Proč je rovnost výhodná pro každého“.
Vyspělé země lze na základě příjmové rovnosti rozdělit do čtyř skupin. Japonsko a skandinávské země jsou silně rovnostářské, země ve středním evropském pásu (Belgie, Rakousko, Německo, Holandsko) o něco méně. Větší nerovnost panuje ve středomořských zemích (Španělsko, Francie, Itálie, Řecko) a největší v zemích anglofonních a v Portugalsku.
Autoři knihy pomocí řady grafů ukazují, že země s vysokou rovností se pyšní vyšší délkou dožití a jejich obyvatelé jsou zdravější. Děti z těchto zemí dosahují lepších výsledků v testech matematické a jazykové vzdělanosti. S větším rovnostářstvím je spojena také nižší průměrná pracovní doba a dále nižší kriminalita a i když rovnostářské země trestají pachatele mírněji, recidivita je nižší. Země s vysokou nerovností jsou tedy nuceny utratit více peněz za zdravotní systém, policii a náklady na věznění. To vše neplatí jen pro jednotlivé samostatné země, ale i pro státy USA (z nich jsou nejvíce rovnostářské Aljaška, Utah a Wisconsin, na opačné straně se nacházejí New York, Louisiana a Mississippi).
Za méně spokojený život v nerovnostářských zemích může urputnější boj o prestiž. Lidé zde vkládají více energie do snahy udělat na ostatní dojem. Více tedy soupeří a méně spolupracují. To dopadá na všechny vrstvy obyvatelstva. I bohatí Američané jsou na tom zdravotně hůře než bohatí Angličané (Anglie je více rovnostářská než USA). Podobně i muži nejvyšší příjmové vrstvy vykazují v Anglii a Walesu vyšší úmrtnost v produktivním věku než jejich kolegové z rovnostářského Švédska.
Cestu k větší rovnosti autoři nevidí ve vyšším zdanění. Ostatně kombinace vysokého zdanění, korupce a vychytrale nastavených dotací může vést k tomu, že příjmy potečou od střední vrstvy k té nejbohatší a nerovnost se zvýší. A nejde jen o korupci. Na nevyváženou snahu udržovat rovnostářství doplatilo v minulosti Švédsko. Autoři mají jiný recept, a tím je možnost zaměstnanců spoluvlastnit firmy, kde pracují, a zároveň v nich spolurozhodovat (důležité je obojí: spoluvlastnictví a spolurozhodování; jedno či druhé samo o sobě nefunguje).
Autoři vycházejí ze řady statistik, já mohu přidat jeden drobný zážitek. Loni jsem měl možnost mluvit s Američanem, který pracuje ve stejné budově jako já. Liboval si, jak je u nás na ulicích a ve školách bezpečno. Tvrdil, že na ulici, kde před svým odstěhováním do České republiky bydlel, bylo slyšet každý týden střelbu, a že ve školách zažívají děti tvrdou šikanu, pokud mají horší oblečení než spolužáci. Ale sám připustil, že ne každému se v České republice líbí. Když ho navštívili rodiče, byli zhnuseni, když viděli spoustu lidí odnášet si nákup z obchodu v taškách (místo aby ho odvezli v autě), a zhrozili se, když zahlédli osmdesátiletého starce jet na kole. V jejich vidění světa patří tak starý člověk do auta nebo do postele.
Wilkinson a Pickettová ve své knize předkládají přesvědčující množství faktů. Rovnostářství by ovšem mělo být založeno na společenském konsenzu. „Rovnostářská“ společnost, jak jsme ji znali před rokem 1989, ke kvalitě života jistě příliš nepřispívala, a kromě toho nemyslím, že by se zřízení, kdy je společnost ovládána úzkou vrstvou papalášů a ti podporováni privilegovanými členy strany, dá ještě nazývat rovnostářskou. Kromě toho když hierarchické uspořádání společnosti vyhodíme dveřmi, může se vrátit oknem. K tomu dochází v jinak silně rovnostářském Norsku, kde tolik diskutovaná sociálka míří především na sociálně slabé rodiny. Hierarchické uspořádání může vznikat samovolně díky tomu, že rovnostářské země ochotněji pomáhají uprchlíkům ze třetího světa. Ti, pokud se neintegrují (přičemž v rovnostářských státech k tomu mají menší motivaci), vytvoří novou „spodinu“ společnosti.
Milan Petrák
