Bývalý náměstek ministra spravedlnosti František Korbel neuspěl se zastupováním Libereckého kraje u Nejvyššího správního soudu. Nákup akcií veřejným zadavatelem spadá pod zákon o veřejných zakázkách. Akcie jsou podle občanského zákoníku věcí a v zákoně o zadávání veřejných zakázek pro ně není výjimka, argumentoval Nejvyšší správní soud v případě nákupu akcií dopravce Libereckým krajem. František Korbel, který je partnerem advokátní kanceláře Havel & Partners tvrdí, že je názor Nejvyššího správního soudu formalistický. Případ se vrací ke Krajskému soudu v Brně.
Dlouho vlekoucí se spor o to, jestli může vedení veřejného zadavatele nakoupit akcie mimo režim zákona o zadávání veřejných zakázek, stále není u konce. Nejvyšší správní soud minulý týden rozhodl o tom, že postup Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, který zastavil nákup akcií dopravce Libereckým krajem, je správný. Věc vrátil k projednání Krajskému soudu v Brně, který je místně příslušný projednávat spory zadavatelů či soutěžitelů s antimonopolním úřadem. Tentokrát se však musí soudci krajského soudu, přestože zastávají jiný právní názor, řídit právním názorem Nejvyššího správního soudu.
„Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že u korporátních akvizic je postup v zadávacím řízení velice těžko představitelný, neboť zadavatel má typicky (a oprávněně) zájem o konkrétní společnost. Neznamená to však, že vždy nastane situace, že požadavky zadavatele může splnit pouze jediný dodavatel (např. v nynější věci žalobce minimálně zvažoval tři různé varianty). Zákon o zadávání veřejných zakázek navíc počítá s tím, že předmět veřejné zakázky může být splněn pouze určitým dodavatelem, a upravuje i takové druhy zadávacích řízení, v rámci kterých fakticky dochází k vyloučení hospodářské soutěže (viz § 63 odst. 3 zákona o zadávání veřejných zakázek), jak uváděl i předseda žalovaného v napadeném rozhodnutí. Podrobení korporátních akvizic pravidlům pro zadávání veřejných zakázek tedy není pojmově zcela vyloučeno. O vhodnosti takové úpravy lze jistě polemizovat, posouzení vhodnosti úpravy však není úkolem soudu, ale zákonodárce, a v rámci výkladu aktuální zákonné úpravy pro ně není místo,“ uvádí ve svém rozhodnutí Nejvyšší správní soud.
Liberecký kraj u správních soudů podle vedoucího oddělení dozoru a legislativy Libereckého kraje Leoše Teufela zastupuje František Korbel z pražské advokátní kanceláře Havel & Partners. Právní zástupce byl dle Teufela vybrán přímým zadáním na základě § 29 písm. k) zákona o zadávání veřejných zakázek. Protože jde o právní služby které poskytuje advokát v rámci zastupování klienta „v soudním, rozhodčím, smírčím nebo správním řízení před soudem, tribunálem nebo jiným veřejným orgánem nebo v řízení před mezinárodními orgány pro řešení sporů“, nemusel kraj vypisovat tendr.
Mohlo by vás zajímat
„Právní názor a analýza věci jsou obšírně popsány v rozsudku Krajského soudu v Brně, vzhledem k tomu, že soud argumentaci v plném rozsahu přijal, tak přikládám citovaný rozsudek,“ sdělil České justici vedoucí oddělení dozoru a legislativy Libereckého kraje Leoš Teufel. Kraj podle něj v tuto chvíli nebude činit žádné kroky, protože je třeba vyčkat nového rozhodnutí Krajského soudu v Brně.
„Toto bude na případném rozhodnutí nové rady kraje, ale domnívám se, že není důvod nyní měnit právní zastoupení, Mgr. Korbel i jeho kolegové odvedli velmi dobrou práci, což je uvedeno i v rozsudku Krajského soudu v Brně, to že se Nejvyšší správní soud formalisticky rozhodl jinak, nelze přičítat k tíži žalobce nebo jeho právního zástupce, k žádné procesní chybě na straně žalobce nedošlo,“ uzavírá Leoš Teufel. Kraj dosud za Korbelovy služby zaplatil 170 tisíc korun.
Česká justice oslovila i Františka Korbela, podle kterého jde o zajímavý případ, ale kvůli mlčenlivosti nemůže sdělit podrobnosti.
„Rád bych vám odpověděl, je to zajímavý případ a nesouhlasíme s formalistickým názorem Nejvyššího správního soudu. Ostatně aktuální novela ze strany ministerstva pro místní rozvoj tento výklad jako nežádoucí již překonává. Ale ve věci samé jsme vázání mlčenlivostí klientovi a že nemůžeme na tyto dotazy sami odpovědět. Obraťte se prosím na našeho klienta, Liberecký kraj. Děkuji vám za pochopení,“ sdělil České justici Korbel.
Kraj chtěl zajistit dopravu
Liberecký kraj v červenci roku 2017 oznámil záměr získat stoprocentní podíl ve společnosti zajišťující veřejnou službu v přepravě cestujících v autobusové dopravě a zajistit tak provozování autobusové dopravy na území Libereckého kraje na základě vertikální spolupráce. Tento záměr hodlal Liberecký kraj realizovat buď koupí akcií, nabytím pohledávek nebo koupí závodu či jeho části.
Za tímto účelem kraj oslovil tři obchodní společnosti, ČSAD Liberec, ČSAD Česká Lípa a BusLine. Byl přitom připraven jednat o svém záměru se kteroukoliv ze jmenovaných společností.
Sedmadvacátého března 2018 se mimořádně sešla rada Libereckého kraje. Chyběli tři radní, konkrétně Přemysl Sobotka (ODS), Květa Vinklátová (Starostové pro Liberecký kraj) a Radka Loučková Kotasová (ANO). Na programu byl jediný bod – „Darovací smlouva č. OLP/2062/2018“. Radní schválili nabídku firmy Liberecká automobilová doprava, s.r.o. (LIAD s.r.o.) hejtmanovi Martinu Půtovi (Starostové pro Liberecký kraj) na bezúplatný převod 200 akcií společnosti ČSAD Liberec v hodnotě 20 000 korun na kraj. Zároveň pověřili hejtmana Půtu, aby předložil tento návrh darování akcií zastupitelstvu. Půta pak postupoval na základě právního rozboru od advokátní kanceláře Havel & Partners. O den později se sešla rada, aby nabídku projednala a ještě ten den, tedy 27. března, podepsal hejtman Půta darovací smlouvu.
Podrobně o tomto nezvyklém jednání informovali v dubnu roku 2018
Liberecký kraj se nevzdává snu o své autobusové dopravě. Dostal akcie tamní ČSAD
Nejdál se tedy dostala jednání s ČSAD Liberec. Kraj chtěl za 14, 353 milionu korun odkoupit 86 procent akcií od majoritního vlastníka. Dalších 20 milionů se chystal do firmy investovat, protože dopravce byl na pokraji insolvence. Dohodu schválili krajští radní i valná hromada dopravce, nakonec ale ke koupi nedošlo.
Rozhodnutí kraje koupit ČSAD Liberec napadla u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) společnost BusLine, která vyhrála soutěž na obslužnost daného území pro rok 2018. Liberecký kraj ale soutěž zrušil. Důvodem mělo být to, že BusLine prý nabídla příliš vysokou cenu za jeden kilometr, aniž by řádně vysvětlila náklady. Firma však tuto argumentaci však odmítla a naopak tvrdila, že neodůvodněný byl záměr kraje koupit ČSAD Liberec. Firma BusLine tedy napadla operaci s akciemi Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže kvůli údajnému obcházení zákona o veřejných zakázkách. Úřad nejprve pochybení neshledal, pak jí dal ale za pravdu.
Aplikujte eurokonformní výklad
Liberecký kraj se prostřednictvím svého právního zástupce domáhá zrušení správních rozhodnutí obou stupňů antimonopolního úřadu a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Korbel dle původního rozhodnutí Krajského soudu v Brně namítá, že ÚOHS neodůvodněně rozšířil oblast zákona o zadávání veřejných zakázek na nabytí akcií a koupi (části) závodu. „Výklad ´veřejné zakázky na dodávky´ provedený žalovaným je extenzivní, přepjatě formalistický, nekoresponduje se základním účelem zadávání veřejných zakázek, zásadně omezuje veřejné zadavatele. Akcie i závod jsou jistě věcí v právním smyslu, při výkladu definice ´veřejné zakázky na dodávky´ obsažené v § 14 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek však nelze přihlížet pouze k jazykovému výkladu. Z historického a teleologického výkladu vyplývá, že zákonodárce neměl v úmyslu rozšířit rozsah působnosti zákona o zadávání veřejných zakázek nad rámec směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/24/EU ze dne 26. 2. 2014 o zadávání veřejných zakázek, ale měl v úmyslu plně zachovat úpravu vymezení veřejné zakázky na dodávky a výjimek z obecné působnosti zadávání veřejných zakázek podle zadávací směrnice,“ stojí v argumentaci Libereckého kraje u brněnského krajského soudu.
Podle Korbela by bylo proti smyslu a účelu vytváření společného slovníku pro veřejné zakázky na unijní úrovni, zřízeným nařízením Evropského parlamentu a Rady 2195/2002 o společném slovníku pro veřejné zakázky, pokud by členské státy mohly transponovanou právní úpravu pramenící ze zadávací směrnice, vykládat šířeji v tak elementární otázce, jakou je definice veřejné zakázky na dodávky. „Znění § 14 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek jmenuje jako předmět dodávek vedle věcí i ovladatelné přírodní síly a zvířata, které jsou však rovněž věcmi v právním smyslu podle občanského zákoníku. Naskýtá se proto otázka, proč by zákonodárce pod veřejnou zakázku na dodávky zahrnoval jednak věci (jako takové), vedle kterých by výslovně uvedl ovladatelné přírodní síly, resp. zvířata (jakožto samostatné kategorie věcí), pokud by skutečně zamýšlel veřejnou zakázku na dodávky definovat široce jako pořízení každé věci v právním smyslu podle § 489 a násl. občanského zákoníku,“ sdělil soudu právní zástupce Libereckého kraje.
Kraj dále uvedl, že smysl a principy zákona o zadávání veřejných zakázek zůstávají nezměněné a navazují na dosavadní právní úpravu zákona o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 30. 9. 2016. Zákon o veřejných zakázkách vnímal podle Korbela rovněž věc úžeji. Z žádného jeho ustanovení neplyne, že by zákonodárce pod působnost zákonné úpravy zadávání veřejných zakázek chtěl podřadit rovněž nabývání podílu v obchodních společnostech, postoupení pohledávek nebo nabývání závodu.
„Zadávací směrnice nabytí podílu (akcií) společnosti, pohledávky, resp. závodu nepovažuje za výrobky tvořící předmět veřejné zakázky na dodávky. Skutečnost, že zákonodárce nezakotvil výjimku pro určité kategorie věcí v právním smyslu, jež není možné považovat za výrobky či zboží, představuje záměr navazující na úmysl neregulovat pořizování věcí v právním smyslu, jež není možné považovat za výrobky nebo služby, a to v souladu se zadávací směrnicí. Měl tak být aplikován eurokonformní výklad tak, aby byl zajištěn maximální účinek zadávací směrnice z hlediska jejího účelu, smyslu a cíle (zejména pak čl. 2 odst. 8 zadávací směrnice a čl. 4 její preambule),“ zněla právní analýza Libereckého kraje. Rozhodnutí Krajského soudu v Brně si lze přečíst zde.
Jan Hrbáček, Jiří Reichl
