Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu 9. února odložil „věc podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby“. Toho se měl dopustit bývalý československý ministr vnitra v letech 1973-1983 Jaromír Obzina (nar. 1929). Úřad dospěl k závěru, že Obzina se trestného činu skutečně dopustil, ale nemůže být trestně stíhán, protože dne 24. ledna 2003 zemřel.

Česká republika se léta nedokázala vypořádat se zločinností socialistického, respektive komunistického režimu. Další rozhodnutí Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu jen stvrzuje, že trestné činy, spáchané komunistickými funkcionáři, měly být řádně vyšetřovány a s obžalobou posílány před soudy hned po roce 1989, kdy v České republice došlo ke změně režimu z nedemokratického na demokratický.

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu 9. února odložil „věc podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby“. Toho se měl dopustit doc. Jaromír Obzina (nar. 1929), bývalý československý ministr vnitra v letech 1973-1983.

K tíži byly Obzinovi přičítány smrt či zranění 9 osob: Jozef Blaško, Ondrej Brejka, Milan Dlubač, Siegfried Karl Fröbel, Kurt Hoffmeister, Jozef Imrich, Jörg Klaus Prziborowski, Frank Ralf Prziborowski a Gerhard Schmidt.

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu sice dospěl k závěru, že Obzina se trestného činu skutečně dopustil, ale nemůže být trestně stíhán, protože dne 24. 1. 2003 zemřel.

Mohlo by vás zajímat

Z obdobných důvodů je nyní vedeno trestní stíhání proti dosud žijícím představitelům bývalého režimu: Janu Fojtíkovi (nar. 1928), Lubomíru Štrougalovi (1924) a Vratislavu Vajnarovi (nar. 1930).

V současné době znalci posuzují, jestli jsou schopni chápat smysl trestního řízení. Znalci mají stanovenou lhůtu k vyhotovení svých posudků do 31. března letošního roku.

„Po kvalifikovaném posouzení všech skutkových okolností dospěl policejní orgán k závěru o trestní
odpovědnosti prověřovaného Jaromíra Obziny na zvlášť závažném zločinu zneužití pravomoci úřední osoby,“ zkonstatoval úřad.

Obzina podle úřadu z titulu své funkce disponoval oprávněním učinit opatření spočívající ve změně
právních předpisů, které by použití zbraně Pohraniční stráží přísně regulovaly. Přesto tak neučinil
a v důsledku toho způsobil devíti poškozeným závažnou újmu v podobě újmy na životě a zdraví.
Tím nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci ve smyslu trestního zákoníku. Povinnost konat vyplývala z jeho postavení federálního ministra vnitra, který měl úpravu režimu ochrany státních hranic v kompetenci. V ČSSR tak fakticky neexistoval nikdo jiný, kdo by stav na státních hranicích mohl zvrátit, nežli federální ministr vnitra a členové předsednictva Ústředního výboru KSČ, kteří v této i jiných oblastech podřízené složky státu direktivně úkolovali.

„Z hlediska zavinění policejní orgán vyhodnotil, že prověřovaný byl vzhledem ke skutečnostem, že sám dne 23. 12. 1974 vydal rozkaz č. 50/1974, o ochraně státních hranic ČSSR pohraniční hlídkou
a bojovou skupinou, z jehož obsahu je zřejmé, že mimo jiné vybízel k tomu, aby členové Pohraniční stráže využívali všech oprávnění k zabránění překročení státních hranic narušitelem a že byl srozuměn s eventualitou, že zachováním právního stavu upravujícího režim ochrany státních hranic může dojít k újmě na životě a zdraví toho, kdo se v okolnostmi vyvolané tísni a pro své politické přesvědčení rozhodne, byť neoprávněně, opustit ČSSR. Prověřovaný dále věděl, jaká restriktivní opatření byla aplikována proti osobám, které zákonnou cestou žádaly o vydání cestovního pasu a výjezdní doložky, a že podezření z emigrace do ciziny, vedle řady dalších vágně definovaných podmínek, bylo důvodem k odmítnutí jejich vydání. Aplikace těchto právních předpisů vedla, jak bylo výše podrobně rozebráno, k zamezení jakékoliv emigrace… …Vycestovat do zahraničí, zejména do kapitalistických států, bylo umožněno jen osobám se správným kádrovým profilem, tedy osobám, jejichž politické přesvědčení bylo souladné s tehdejším státním zřízením. Ostatním, tedy osobám s nesouladným politickým přesvědčením, byla možnost vycestovat do zahraničí odebrána, o to spíše možnost se v zahraničí usadit. Tato skutečnost vedla tisíce občanů ČSSR a dalších socialistických států ke snaze neoprávněně překonat státní hranice ČSSR, a to v drtivé většině případů neúspěšně, o čemž prověřovaný minimálně jednou ročně informoval prostřednictvím výročních zpráv o zhodnocení činnosti SNB, Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra předsednictvo Ústředního výboru KSČ. Prověřovaný tedy byl srozuměn s tím, že pro politické přesvědčení podstatná část populace ČSSR i ostatních socialistických států neměla možnost vycestovat do zahraničí, přičemž mnozí se z rozdílných důvodů uchýlili k tak riskantnímu kroku, jako bylo překročení ostnatým drátem obehnaných a ozbrojenými příslušníky Pohraniční stráže hlídaných státních hranic ČSSR, i když míra úspěšnosti takového činu byla mizivá, a v případě neúspěchu jim v lepším případě hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody pro spáchání trestného činu opuštění republiky podle § 109 trestního zákona, v horším případě postřelení či smrt. Prověřovanému bylo zřejmé, že takový krok pravděpodobně nebyl projevem zcela svobodného rozhodnutí, ale stavu tísně, ve kterém se vzhledem k výše uvedeným skutečnostem osoby překračující státní hranice ČSSR nacházely,“ stojí v materiálu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Úřad dospěl také k závěru, že trestní stíhání Jaromíra Obziny nebylo promlčeno.

„Prověřovaný dne 24. 1. 2003 zemřel, jak je doloženo úmrtním listem založeným v knize úmrtí
matriky Městského úřadu Havlíčkův Brod. Podle trestního řádu nelze trestní stíhání zahájit proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého,“ dodává se v dokumentu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Kincl uložen

Ekonomický deník minulý týden informoval, že Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu 15. února 2022 zkonstatoval také, že bývalý federální ministr vnitra František Kincl (nar. 1941) se nedopustil trestného činu, neboť nevěděl „o právu příslušníků Pohraniční stráže použít zbraň proti osobám, které se neoprávněně pokoušely státní hranice ČSSR překročit a zároveň nijak neohrožovaly příslušníky Pohraniční stráže či jiné osoby“.

Trestní oznámení kvůli úmrtím na hranicích podala Platforma evropské paměti a svědomí, která se zabývá objasňováním zločinů totalitních režimů. Na základě tohoto oznámení policie začala některé bývalé představitele KSČ a komunistické vlády stíhat.

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu ale začal postupně stíhání odkládat. Odůvodnil to především úmrtím bývalých komunistických potentátů.

Trestní stíhání bylo zastaveno u vícera zemřelých. Ale i u dvou žijících, protože podle policie a státního zastupitelství nejsou schopni vnímat smysl trestního stíhání. Jde o Lubomíra Štrougala (nar. 1924), a Vratislava Vajnara (nar. 1930).

Případem bývalých komunistických pohlavárů Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara v souvislosti se zraněnými a zabitými při přechodu státních hranic se po ústavní stížnosti musí ale žalobci zabývat znovu. Rozhodl tak na sklonku roku Ústavní soud. Ústavní stížnost proti zastavení trestního stíhání podalo šest německých občanů. Jedná se o zraněné a pozůstalé po zabitých na státních hranicích bývalého Československa.

Podle závěrů Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu o trestní odpovědnosti Františka Kincla nelze uvažovat.

„Když z hlediska subjektivní stránky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329/1 c), 2 b), e) tr. z. ve znění účinném do 30.11.2011 je třeba úmyslného zavinění ke způsobení škody jinému nebo jiné závažné újmy tím, že opomine splnit povinnost – danou čl. 2/2 Paktu – vyplývající z jeho pravomoci federálního ministra vnitra. Ke splnění tohoto povinného znaku skutkové podstaty bylo zapotřebí prokázat, že Ing. František Kincl věděl o právu příslušníků Pohraniční stráže použít zbraň proti osobám, které se neoprávněně pokoušely státní hranice ČSSR překročit a zároveň nijak neohrožovaly příslušníky Pohraniční stráže či jiné osoby, tedy že by alespoň byl srozuměn s tím, že k použití zbraně Pohraniční stráží proti těmto osobám může docházet. Šetřením ve shora uvedených archivních materiálech ani podáním vysvětlením Ing. Františka Kincla se tuto skutečnost nepodařilo prokázat,“ stojí v usnesení Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

„S přihlédnutím k výše popsaným skutečnostem, kdy se ve věci nejedná o podezření z trestného
činu zneužití pravomoci úřední osoby ani jiného trestného činu a není na místě zahájit úkony
trestního řízení podle § 158/3 tr. ř., pol. orgán věc ukládá bez dalšího opatření,“ uzavřel policejní orgán.

Co věděl? A proč to nevěděl?

S rozhodnutím Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu nesouhlasí právní zástupce poškozených a pozůstalých po tvrdých zásazích československých pohraničníků Lubomír Müller.

„Pokud jmenovaný uvedené skutečnosti neznal, pak vzniká otázka, co z hlediska své funkce vědět měl, a proč to nevěděl,“ klade si otázku Lubomír Müller.

Jakožto federální ministr vnitra totiž podle Müllera nesl odpovědnost za dodržování předpisů, které byly k ochraně státních hranic vydány, a za jejich soulad s Ústavou ČSSR a mezinárodními dohodami, jimiž bylo Československo vázáno.

„Viz například čl. 12 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, publikováno pod č. 120/1976 Sb.,“ odkazuje advokát Müller.

„Jestliže v době, kdy byl jmenovaný ministrem vnitra, docházelo na hranicích k zbytečným úmrtím či zraněním, a jmenovaný skutečně tehdy platné předpisy neznal, je to podobné, jako když strojvůdce způsobí vážnou vlakovou nehodu a pak se hájí tím, že neznal předpisy o tom, jak má správně vlak řídit. Prosím proto, aby bylo šetření doplněno a aby bylo jasně vyspecifikováno, co jmenovaný vědět měl, proč to nevěděl, a jaká jeho odpovědnost z toho pramení,“ uzavřel právní zástupce poškozených a obětí Lubomír Müller.

Případu se Ekonomický deník věnoval podrobně ji ZDE a ZDE.

Jan Hrbáček