Pohled do socialistického zdravotnictví ve Venezuele. „Lidé přicházejí zdraví, odnášejí je mrtvé. Hororové scény na denním pořádku,“ píše The New York Times. Přeložil šéfredaktor Zdravotnického deníku Tomáš Cirkt.
Vymoženosti moderního zdravotnictví jsou tak samozřejmé, že si ani nepřipouštíme, že bychom je najednou neměli k dispozici. Ale je to tak úplně vyloučené? Představme si, že najednou nejsou inkubátory, umělé srdeční chlopně, léky proti rakovině, ale ani voda nebo elektřina. Jistě, stává se to v místech válečných konfliktů, ale v zemi kde je mír? Taková země existuje, je to Venezuela. Stát, který doplatil na svérázný socialistický experiment, na jehož začátku byl boj s chudobou, deklarace sociální spravedlnosti a zdravotnictví pro všechny a zdarma. Na jeho konci jsou blackouty elektrické sítě, hororový kolaps nemocnic a lidé umírající na léčitelné úrazy a nemoci. A obrovský paradox, protože nemocnice nikdo nevyhodil do vzduchu, přístroje jsou na svých místech, lékaři a zdravotníci připraveni pomáhat. Ale nic nefunguje, všechno je rozbité a není ani čím smýt krev na operačním sále.
„Den začal obvyklým hazardováním: chronický nedostatek antibiotik, nitrožilních roztoků a dokonce i jídla. Potom město pohltil blackout a vyřadil dýchací přístroje na novorozeneckém oddělení,“ popisuje děsivou scénu z venezuelského zdravotnictví deník New York Times. Lékaři se snaží udržet maličké děti na živu ručním pumpováním vzduchu do jejich plic. S příchodem noci další čtyři novorozenci umírají. „Smrt dětí je naším denním chlebem,“ říká Osleidy Camejo, chirurg z hlavního města Caracasu, když popisuje kolaps venezuelských nemocnic.
Přicházejí zdraví, vracejí se mrtví
Ekonomická krize tvrdě dopadla na zdravotnictví. Z nemocnic zmizely rukavice a mýdlo. Léky proti rakovině jsou často dostupné jen na černém trhu. Elektřiny je tak málo, že vládní úřady pracují jen dva dny v týdnu, aby trochu energie ušetřily. V univerzitní nemocnici v horském městečku Mérida neměli dost vody ani na to, aby od krve umyli operační stůl. Doktoři si před operací oplachují ruce minerální vodou z lahví. „Je to jako v 19. století,“ říká tamní chirurg Christian Pino.
Čísla jsou zničující. Úmrtnost mezi dětmi v prvním měsíci života se ve veřejných nemocnicích zřizovaných ministerstvem zdravotnictví zvýšila více než stonásobně, a to na dvě procenta v roce 2015 (v porovnání s 0,02 procenty v roce 2012), alespoň podle oficiální zprávy vlády, kterou musela předložit zákonodárcům. Stejný zdroj uvádí, že se úmrtnost mezi prvorodičkami zvýšila pětinásobně.
Deník New York Times zaznamenal během přípravy reportáže v karibském přístavu Barcelona (opravdu je toto město ve Venezuele, nikoliv ve Španělsku) úmrtí dvou předčasně narozených dětí na cestě do veřejné nemocnice. Vůz záchranné služby totiž nebyl vybaven kyslíkovým přístrojem. Nemocnice nemá funkční rentgen ani dialýzu ledvin, protože se přístroje už dávno porouchaly. Ani postelí nemá dost, někteří pacienti proto leží na podlaze v kalužích vlastní krve. „Je to klinika na válečném poli v zemi, kde není válka,“ píše New York Times.
„Někteří sem přicházejí zdraví a vracejí se mrtví,“ sdělil deníku dr. Leandro Pérez, který slouží na pohotovosti v nemocnici Luise Razettiho. Venezuela má největší zásoby ropy na světě, ale socialistická vláda nedokázala ušetřit peníze v době hojnosti, kdy se ceny držely vysoko. Jenže teď prudce klesly, o třetinu oproti roku 2015, a to má destruktivní účinek na celou zemi.
Levice ovládá prezidentky úřad, oponenti drží pozice v parlamentu. Letos v lednu se jim podařilo prosadit zákon, který umožňuje přijmout mezinárodní podporu zdravotnickému systému. „Je zločinné sedět na tak velkém množství ropy, když lidé umírají, protože chybí antibiotika,“ zlobí se poslanec Oneida Guaipe, bývalý šéf nemocničních odborů. Ale někdejší řidič autobusu a nyní prezident Venezuely Nicolas Maduro, který nahradil zesnulého Huga Cháveze, vystoupil v televizi a odmítl taková tvrzení s tím, že nepřátelům jde o podkopání jeho autority a privatizaci zdravotnictví. „Pochybuji, že kdekoliv na světě, kromě Kuby, existuje lepší zdravotnický systém než ten náš,“ chvástal se Maduro. Zřejmě nevytáhne z paty ze svého úřadu, nebo vědomě lže. „Lidí umírají kvůli nedostatku léků, děti na podvýživu a jiní umírají, protože chybí lékařský personál,“ popsala situaci New York Times lékařka Yamila Battagliniová.
Nemocnice hrůzy
Mezi venezuelskými upadajícími zdravotnickými zařízeními je Nemocnice Luise Razettiho v Barceloně ta vůbec nehorší. V dubnu byl uvězněn a z funkce odvolán její ředitel Aquiles Martínez. Podle místních médií byl obviněn z krádeží vybavení, včetně přístrojů k léčbě respiračních onemocnění nebo intravenózních roztoků a 127 krabic s léky. New York Times popisují příběh 68leté Rosy Paruchové, která měla to „štěstí“, že jí byla přidělena postel, i když hnijící matrace jí způsobily boláky na zádech. Ale to byl ten nejmenší problém. Paní Raruchová je diabetička, která nemohla podstoupit dialýzu, protože byl přístroj rozbitý. Do nohy jí pronikla infekce, která zčernala. Dostala septický šok, potřebovala by kyslík, ale žádný není k dispozici. Ruce postihují záškuby, oči se obrací v sloup. „Bakterie neumírají, ale rostou,“ říká doktor Díaz a poznamenává, že typ antibiotik, které potřebuje paní Paruchová, není dostupný už několik měsíců. Budou jí muset nohu amputovat.
Tři příbuzní čtou ženě v bezvědomí starý zákon. Přijela už před šesti dny, ale skenovací přístroj se porouchal. Až potom se zjistilo, že má nádor zabírající čtvrtinu frontálního mozkového laloku.
Už dvaapůl měsíce není možné v této nemocnici pořizovat obrázky z rentgenu, zobrazeny jsou pouze v počítači, pacienti si je musejí fotit do mobilů. „Vypadá to jako tuberkulóza,“ říká lékař na pohotovosti, když se dívá na obrázek v mobilním telefonu. „Ale nemohu to s jistotou říci. Kvalita je špatná,“ dodává.
Zajistit léky je možná nejtěžší úkol. Lékárna má prázdné regály kvůli výpadkům dovozu z ciziny, který vláda nadále nepovoluje. Když pacienti potřebují léčbu, lékaři vybaví příbuzné seznamem léků, roztoků a dalších věcí potřebných ke stabilizaci pacienta nebo k uskutečnění operace. Blízcí nemocného se potom musí obrátit na prodejce černého trhu, kteří s tímto zbožím obchodují. Stejný postup musí použít na cokoliv dalšího, co potřebují.
„Musíte jí přinést její plenky,“ sdělila sestřička Alejandru Ruizovi, jehož maminka byla převezena na urgentní příjem. „Co dalšího?“ ptá se syn svírající velký pytel napěchovaný dekami, prostěradly, polštáři a toaletním papírem.
Nicolás Espinosa seděl vedle své maličké dcerky, která z pěti let svého života už dva roky trpí rakovinou. Utratil všechny peníze, aby jí zaplatil nitrožilní roztok. Inflace jeho cenu zvýšila 16násobně oproti minulému roku. Převrací v ruce seznam léků, které zkoušel sehnat tady v Barceloně a v sousedních městech. Některé z těchto léků jsou určeny k posílení organismu při chemoterapii, avšak už je stejně všechno zbytečné. Léčba dívky byla ukončena před měsícem a půl, když na onkologickém oddělení vyčerpaly zásoby nezbytných léků. Vedle pana Espinosy visí ručně psaná cedulka s nápisem: „Prodáváme antibiotika – k jednání.“ Připojeno je číslo na prodejce černého trhu.
Biceña Pérezová vyhlíží na nemocniční chodbě někoho, kdo by ji mohl vyslechnout. „Může mi někdo pomoci s otcem?“ ptá se. Tatínek, 61letý José Calvo, onemocněl Chagasovou chorobou způsobenou parazitem. Léky, které mu byly předepsány, z trhu zmizely a on začal trpět srdečním selháním. Po šesti hodinách poté, co prosila paní Perézová o pomoc, se ozval křik z pohotovostní ambulance. Byla to sestra pana Calvy, který právě zemřel. Jeho dcera kráčí sama chodbou a neví, co má dělat. Rukama si přikrývá tvář a pak je zatíná v pěst. „Proč ředitel této nemocnice ukradl vybavení? Řekněte mi, čí je to vina?“ bylo jediné, co dokázala říci.
V devátém patře nemocnice je novorozenecké oddělení, kde den předtím, než se tam přišli podívat reportérky NewYork Times, zemřelo sedm dětí. Místnost na konci chodby byla zaplněna rozbitými inkubátory. Jeden měl rozbité sklo, z dalšího čouhaly různobarevné dráty. „Nepoužívat – nefunkční,“ píše se na cedulce datované listopadem loňského roku. „Právě jsem měla pacienta, který potřeboval umělou ventilaci a já nemám žádnou k dispozici. Je to dítě. Co můžeme dělat?“ ptá se nešťastná doktorka Amalia Rodríguezová.
Když dojde k blackoutu elektřiny, zkouší personál nemocnice nahodit generátor, ale ten nefunguje. Personál se snaží dětem pomoci s dýcháním ručním pumpováním vzduchu až do takové únavy, že sotva vidí, říká lékařka. Kolik dětí zemřelo při blackoutu, je těžko spočítat, protože tu svoji roli hrají i další nedostatky nemocnice.
Smrt na mostě naděje
Světová média jsou z Venezuely v šoku. Wall Street Journal v dubnu popsal selhávající zásobování nemocnic a uvedl, že chybí základní léky a zdravotnické prostředky, jako jsou srdeční chlopně.
Agentura AP informovala o situaci žen s rakovinou prsu. Lékaři ve Venezuele musí toto onemocnění občas řešit léčebným způsobem, který byl používán ve čtyřicátých letech minulého století – volí radikální mastektomii v případech, kde by byla účinná radioterapie, protože nejsou k dispozici ozařovací přístroje. „Chavézcare“ selhala ve všech parametrech. Inflace v zemi je 70 procent, očekává se, že národní hospodářství letos klesne o dalších sedm procent. Nemocnice v této zemi loni dovezly lékařské přístroje a vybavení za 200 miliónů dolarů, ještě před čtyřmi lety to bylo 800 miliónů dolarů. V zemi je v provozu pouze 35 procent všech nemocničních lůžek, ovšem buď s omezeným, nebo žádným vybavením. Pacienti si často nosí do nemocnice své vlastní přístroje a léky, pokud se jim je podaří sehnat na černém trhu, uvedl Wall Street Journal.
Televize ABC informovala, že Venezuelané, kteří stále více strádají z kolapsu zdravotní péče, hledají pomoc v zahraničí, zejména v sousední Kolumbii. ABC přinesla příběh 33letého dialyzovaného pacienta Danyho Cubidese, jenž zkolaboval na mostě spojujícím Venezuelu s kolumbijským městem Cucuta, když byl na cestě z léčby domů. „Nestalo by se to, kdyby nebyly zavřeny hranice. Bylo to pro něj den po dni vyčerpávající,“ uvedla Danyho maminka. Venezuela zavřela hranice, dostat se ven je sice možné, ale velice obtížné a hlavně zdlouhavé. Cubides zdolával cestu do zdravotnického zařízení v Kolumbii s velkým vypětím. Jednoho osudného dne, když právě začal nový rok, jeho utrpení skončilo. Zakopl a upadl na mostě mezi oběma zeměmi v důsledku extrémního vyčerpání. Ve zdravotnickém zařízení v Cucutě, kam směřoval, už mohli konstatovat jenom jeho smrt.
Strastiplnou cestu jako Cubides absolvuje mnoho Venezuelanů, když se chtějí dostat k lékařské péči v Kolumbii. Předtím, než došlo ke sporu mezi oběma zeměmi, přecházelo do Kolumbie pravidelně 100 tisíc lidí.
Namísto ráje zdravotnické peklo
Jak se tohle všechno mohlo stát? Země, kde žilo příliš mnoho chudých, uvěřila snu o zdravotnictví zadarmo, které dokáže zajistit moudrá vláda. Jenže ta peníze promrhala a neměla z čeho svoji utopii financovat.
V osmdesátých letech minulého století bylo přes 70 procent zdravotnictví Venezuely v rukou státu, existoval šestiletý program jeho rozvoje. Lékaři se orientovali na USA, mnoho z nich tam studovalo, uměli anglicky, četli prestižní vědecké časopisy, měli kontakty s americkými kolegy. Téměř polovinu zdravotnického zboží a lékařského vybavení země dovážela z USA, dále pak z Německa, Japonska a Velké Británie.
V devadesátých letech řídila v deltě Orinoka cholera. Vláda byla obviněna, že jí nezvládala. Neoliberální prezident Rafael Caldera bojoval s inflací a nízkou cenou ropy. Omezil veřejné výdaje a privatizoval mnohé oblasti včetně zdravotnictví. Jenže v zemi velkých sociálních nerovností to znamenalo zvýšení podílu populace žijící v chudobě, a to z 44,4 % v roce 1990 na 67,7 % v roce 1999. A kde je chudoba, tam se snáze šíří infekční a jiné nemoci.
Do čela země nastoupil Hugo Chávez a slíbil lidem zázrak na zemi. Představil sociální program Mission Barrio Adentro, který měl za cíl zajistit dostupnou zdravotní péči hrazenou z veřejných zdrojů a také stomatologickou péči a sportovní vyžití pro chudé a přehlížené komunity. Vycházel ze zásad latinsko-americké sociální medicíny, o níž se pokoušeli v šedesátých letech minulého století v Chile či v sedmdesátých letech v Uruguay. Ta navazovala na myšlenky evropské sociální medicíny 19. století. Vyznávala kolektivistický celostní přístup ke zdravotní péči, spíše než „pouze“ léčbu konkrétních příznaků jedince. Zdůrazňovala prevenci a sociální podmíněnost zdraví.
Hugo Chávez zakotvil princip latinsko-americké sociální medicíny do ústavy Venezuely. Jednotlivé články ústavy obsahují například bezplatnou a kvalitní zdravotní péči jako lidské právo zaručené všem Venezuelanům, decentralizovaný a participativní zdravotnický systém, závazek vlády, aby poskytla na veřejné zdravotnictví finanční prostředky i výslovný zákaz privatizace ve zdravotnictví. Proti programu se ovšem postavila Federace venezuelských lékařů. A tak se Chávez domluvil s Fidelem Castrem a povolal kubánské lékaře, protože jich měl „Ostrov svobody“ nadbytek.
Díky programu Mission Barrio Adentro měly být postaveny tisíce dvoupodlažních zdravotních středisek, poskytujících univerzální péči pro všechny Venezuelany. V letech 2004 až 2005 bylo prý v jeho rámci poskytnuto 150 miliónů konzultací, 40 procent z toho tvořily návštěvy doma. Podle úřadů bylo spokojeno s dostupností péče 98 procent občanů. Nadšena byla Světová zdravotnická organizace i UNICEF. V letech 2003 až 2005 podle WHO dokonce v zemi klesla kojenecká úmrtnost. Od Venezuely se chtěli inspirovat i Rusové. Zdravotnický program výrazně přispěl k opakovanému vítězství Huga Cháveze ve volbách. V roce 2006 v něm pracovalo 31,5 tisíce zaměstnanců, z nichž přes 15 tisíc tvořili kubánští lékaři a pouze 1200 domácí lékaři.
Vláda pod vedením prezidenta Cháveze ale díky své špatné hospodářské politice musela postupně snižovat výdaje i ve zdravotnictví. Část peněz se ztratila ve víru korupčních praktik, houfně začali odcházet domácí lékaři. Již okolo roku 2010 se začaly objevovat výpadky v dodávkách léků a zdravotnických prostředků. Současně Venezuelany trápily nemoci jako horečka dengue, malárie, spalničky, tuberkulóza a AIDS (60 tisíc nemocných, dva tisíce úmrtí ročně).
Zdravotnický systém upadl do hluboké krize, zdravotní stav obyvatelstva se začal prudce zhoršovat. Venezuelská vláda reagovala tím, že právě od roku 2010 přestala zveřejňovat lékařská statistická data.
Když v roce 2014 vláda slavila 11 let programu Mission Barrio Adentro, chlubila se, že bylo postaveno 10 tisíc zdravotních středisek a že chudí lidé mají dobrou péči jako nikdy předtím. V té době ale už bylo občanům jasné, že se sen o absolutně dostupném a bezplatném zdravotnictví rozplynul. Sílila kritika nízké kvality zdravotních služeb. Program se začal rozpadat. K prosinci 2014 bylo 80 procent středisek opouštěno, chátrala, nebo je obsadili bezdomovci. Většina kubánských zdravotníků z Venezuely odešla.
V témže roce se začala strmě propadat ekonomika země a veřejné zdravotnictví začalo kolabovat. Vláda neměla dost dolarů na nákup léků a vybavení. Devět z 10 velkých nemocnic mělo jenom 7 procent potřebných zásob, pacienti začali umírat na snadno léčitelné nemoci. Už v únoru 2014 zastavila univerzitní nemocnice v Carracasu provádění operací, tři tisíce lidí čekalo marně na indikovaný chirurgický zákrok. Venezuela se stala jedinou zemí Latinské Ameriky, kde došlo k vzestupu výskytu malárie. Chybí antivirotika pro pacienty s AIDS, trpí nemocní nakažení virem Chikungunya a jinými horečnatými onemocněními, protože není k sehnání ani obyčejný paralen. Vláda lže, v roce 2014 uvedla, že virem Chikungunya se nakazilo 400 lidí, odborníci z univerzit však varovali, že jich může být přes sto tisíc. O rok později vláda připustila, že nakažených je 36 tisíc, jenže nezávislí experti napočítali dva milióny.
Na počátku roku 2015 bylo kvůli nedostatku peněz k dispozici pouze 50 procent operačních sálů. Chybělo 70 procent léků a 68 procent zdravotnických prostředků. V květnu 2015 uvedla Federace lékařů, že veřejné zdravotnictví opustilo 15 tisíc lékařů z důvodu chybějícího vybavení a nízkých platů. „Málokdy je k vidění tak rychlé zhoršení přístupu k nezbytným lékům jako ve Venezuele, s výjimkou válečných zón,“ zhodnotila loni v létě situaci organizace Human Rights Watch.
Ostrovem naděje, kde ještě zdravotnictví donedávna fungovalo, byli soukromí poskytovatelé pracující podle standardů USA. Jeden z pěti Venezuelanů má soukromé pojištění. Avšak i tento sektor vláda oslabila, když mu zakázala zisk. Odešlo z něj mnoho lékařů, je kapacitně přetížen a je jen otázkou času, kdy bude následovat katastrofu veřejného sektoru.
Epilog
Píše se rok 2016. V univerzitní nemocnici explodovala stárnoucí čerpadla, která ji zásobují vodou. Nebyla opravena celé měsíce. A tak se bez vody, mýdla nebo antibiotik tým chirurgů snaží nemocnému odstranit slepé střevo na operačním sále, ještě znečištěným krví předcházejících pacientů. Nesledujeme ani horor, ani válečný film. To je realita bláznivého socialistického experimentu.
Tomáš Cikrt, šéfredaktor, Zdravotnický deník
Podívejte se na záběry z venezuelských nemocnic, posbírané spolupracovníky Channel 4 News
