V Paříži během uplynulého víkendu skončil klimatický summit OSN. S finální dohodou vyjádřilo souhlas na 200 zemí. Zde jsou její klíčové body.
Během uplynulého víkendu skončil v Paříži klimatický summit OSN. Jeho ambicí bylo již před začátkem dosažení globální dohody o tom, že státy přijmou taková opatření k omezení emisí skleníkových plynů, aby do konce tohoto století nedošlo ke zvýšení průměrné teploty o více než 2 stupně Celsia. Tato dohoda se měla stát navíc závaznou a neměla se tak opakovat blamáž Kjótského protokolu. Webový portál The Guardian vyjmenovává klíčové body v sobotu přijaté globální dohody.
Udržení zvýšení průměrné teploty do 1,5 stupně Celsia
Vlády schválily limit pro globální oteplení na 1,5 stupně Celsia v porovnání s preindustriálním obdobím. To bylo ještě před několika měsíci nemyslitelné. Před šesti lety byl v Kodani schválen limit 2 stupňů Celsia, a tak se dá sobotní výsledek summitu chápat jako velký skok kupředu.
V dohodě se doslova píše: „Tato dohoda má za cíl posílit opatření k odvrácení hrozby klimatických změn a… udržet zvýšení globální průměrné teploty pod 2 stupni Celsia v porovnání s preindustriální érou a usilovat o udržení limitu pro zvýšení teploty do 1,5 stupně Celsia, což může rozhodujícím způsobem snížit riziko dopadů klimatické změny.“
Vlády si, jinými slovy, vytyčily dodržet limit oteplení do 2 stupňů Celsia, ale dohoda současně vybízí k tomu, aby v budoucnu přijímaná opatření měla na paměti o půl stupně ambicióznější cíl.
Slib omezení emisí
Předtím, než pařížská konference začala, více než 180 zemí předložilo závazky ke snížení uhlíkových emisí (národně definované závazky – INDC). Ty však nejsou dostatečné k tomu, aby byl dodržen 2stupňový limit. Pokud by měly být emise skleníkových plynů snižované pouze na základě těchto národních závazků, pak by se globální teplota podle odhadů zvýšila minimálně o 2,7 stupňů Celsia. Národní závazky navíc nejsou právně vymahatelné.
Dlouhodobý cíl: nulové saldo emisí skleníkových plynů
Jednotlivé země společně slíbily, že se budou snažit dosáhnout nulového salda emisí co nejdříve. Přesněji řečeno slíbily, že tohoto cíle bude dosaženo ve druhé polovině 21. století. Nulové saldo emisí skleníkových plynů znamená, že lidé budou do ovzduší vypouštět pouze takový objem skleníkových plynů, který planeta dokáže absorbovat zpět.
Klimatický panel OSN tvrdí, že nulového salda je třeba dosáhnout do roku 2070, jinak se Země nevyhne nebezpečnému oteplení. Jennifer Morganová z Institutu pro světové zdroje říká, že „tento cíl vysílá jasný signál do srdce trhů.“ Cíl nulového salda emisí je definován v článku 4 pařížské klimatické dohody.
Inventura každých pět let
187 zemí plánuje, že opatření pro snížení emisí skleníkových plynů začnou fungovat až po roce 2020, respektive do roku 2030. To však k dodržení limitu 2 stupňů Celsia nemusí stačit. Z tohoto důvodu obsahuje dosažená dohoda mechanismus, který umožňuje provádět každých pět let jakousi inventuru, zda jsou přijatá opatření dostatečná. První „inventura“ se má uskutečnit již v roce 2018, nicméně první, která vyplývá z pařížské dohody, bude provedena až v roce 2023.
Ztráty a škody
Víkendová klimatická dohoda obsahuje také klauzuli o ztrátách a škodách. Jde o mechanismus pro vyčíslení finančních zpráv zemí, které jsou klimatickými změnami, například extrémním počasím, nejvíce zranitelné. Tato klauzule však, zdá se, bude jen formální. V dohodě je totiž také výslovně řečeno, že „nezakládá nárok na finanční kompenzaci.“
Peníze
Peníze na pomoc rozvojovým zemím adaptovat se na klimatické změny a zavádění čistých technologií na výrobu energie byly úzkým hrdlem na cestě k dosažení finální dohody. Rozvojové země mají dostávat od těch rozvinutých 100 miliard dolarů ročně. Tato část dohody však byla přesunuta do části, která není závazná. Prý je to úlitba Spojeným státům, které jsou si vědomy, že takový slib by byl velmi těžko prosaditelný v americkém Senátu, který je ovládán republikány.
Monbiot: špinavé ústupky
Známý environmentální aktivista George Monbiot však finální dohodu vnímá jako poznamenanou „špinavými ústupky.“ Pro The Guardian napsal: „V porovnání s tím, čeho jsem mohl být svědkem, je to zázrak. V porovnání s tím, čeho jsem měl být svědkem, je to katastrofa.“
Monbiotovi nejvíce vadí, že dohoda hovoří o limitu pro oteplení na úrovni 2 stupňů Celsia. „To může znamenat leccos nebo také nic,“ píše Monbiot. Dále říká, že pokud by závazek 1,5 stupně byl přijat již v roce 1995 v Berlíně na první klimatické konferenci, pak by nebylo dnes třeba přijímat žádná drastická opatření.
„Dvě dekády prokrastinace, způsobené především fosilní palivovou lobby, vedly k tomu, že vlády váhaly svým voličům vysvětlit, že krátkodobé uvažování bude mít dlouhodobé náklady. A tak je dnes ´okno příležitosti´ ze tří čtvrtin zavřeno. Pařížské rozhovory jsou tak to nejlepší, co jsme dosud mohli spatřit. To je ale příšerná obžaloba,“ uzavírá Monbiot.
-usi-
