Výroba velké části farmaceutických produktů se v minulosti přesunula mimo Evropu. V ČR nyní chybí až desítky nenahraditelných léků a další velké množství léků nelze dlouhodobě sehnat. Týká se to například dětských sirupů proti horečce. „Některé klíčové věci, jako například produkty farmaceutického průmyslu, ale našli bychom i další, je třeba vyrábět na našem území,“ myslí si kandidát na prezidenta a lékař Tomáš Zima. Potenciál pro výrobu léků je zde podle něj velký. Šéfredaktoři a vydavatel našich zpravodajských portálů se Tomáše Zimy ve speciální debatě zeptali na klíčová témata z oblasti ekonomiky, zahraniční politiky, justice a zdravotnictví.
V době pandemie a teď konfliktu na Ukrajině se ukázalo, že Evropa je pod velkým tlakem z hlediska spolehlivosti dodávek a dodavatelských řetězců, které jsou globálního charakteru. Spousta výroby, od čipů až po léčivé přípravky, závisí na několika málo lokalitách, které jsou koncentrované v Číně, na Tchaj-wanu a nějakých jiných rizikových destinacích. Zdá se, že jak EU, tak USA na to hledá odpovědi. Jde přitom o některé oblasti, kde by Česko mohlo mít potenciál, jako je např. farmaceutický průmysl. Ten se zdá, že není plně využit. Vznikají zde projekty na výrobu léčiv, které by stát mohl podpořit a mohly by sloužit k diverzifikaci ekonomiky a zkrácení dodavatelských řetězců, větší bezpečnosti dodávek. Myslíte si, že je v rámci České republiky jeden z těch oborů, kam bychom měli směřovat svou činnost?
Jednoznačně ano. Za prvé je to průmysl, který tu má velkou tradici, který tu byl velmi funkční, exportoval své produkty do zahraničí. Je tu velmi kvalitní biochemický a farmaceutický výzkum na ústavech Akademie věd, na Ústavu organické chemie a biochemie, kde jsou projekty nových skupin, projekty profesora Holého, které se patentují. Byla škoda, že se tu tato oblast stala takovou “montovnou“, kde se z něčeho vyrábí tabletky, když to řeknu zjednodušeně. Ale to je důsledek globalizace, kdy velké koncerny hledají místa, kde vyrobí produkt s co nejmenšími náklady a pak ho dovezou do USA nebo do zemí EU. Ale v mnoha zemích, co si budeme nalhávat, nejsou například dětská práce, bezpečnost práce a jiné věci ve standardech EU, když to řeknu velmi lehce. Takže to ty koncerny využily a tak se stalo, že jsou na zemi dvě, tři místa, kde se vyrábí čipy pro celý svět. Jedno dvě místa, kde se vyrábí účinná látka pro farmacii, která se pak přeprodává dvaceti, třiceti firmám, které to jenom natabletují s různou velikostí, barvou a příchutí tabletky. Takže je možná dobré, že si Evropa a USA uvědomí tu zranitelnost, že může nastat logistický nebo technický problém. Některé klíčové věci, jako například produkty farmaceutického průmyslu, ale našli bychom i další, je třeba vyrábět na našem území. A tady se to neobejde bez intervence státu.
Jak by do toho měl stát vstoupit?
Buď to musí být ekonomické pobídky na vytvoření výrobních kapacit, třeba s tím, že se jim odpustí daně na určitou dobu, nebo nějaké jiné výhody. Jako podpora, která je v balíčku amerického prezidenta Joe Bidena, kde je pomoc ze strany státu americkému průmyslu. A teď samozřejmě Evropa diskutuje, jak postupovat. Německá vláda chystá 200 miliard euro na podporu německého průmyslu. Aby na jedné straně přežil, ale aby také mohl expandovat a vytvářet nové produkty. Takže já si myslím, že kdyby se v Česku opět rozvinul farmaceutický průmysl, tak tu zázemí a potenciál má veliký.
V posledních měsících trápí ekonomiku především vysoká inflace. Proti té může tradičně bojovat zejména Česká národní banka (ČNB). A právě jmenování členů její bankovní rady je výlučnou kompetencí prezidenta republiky. Jak vy byste přistupoval k volbě členů rady a podle čeho byste je vybíral?
Inflace, která je u nás jedna z nejvyšších v Evropě, je inflací kombinovanou. Setká se tu i nabídka s poptávkou v určitém poměru, o čemž se přou odborníci, kolik je vlastně inflace dovezené a kolik je té naší. Ale to je těm lidem vcelku jedno, odkud pochází. Vědí, že se prostě pohybuje kolem 17 až 18 procent a řešení jsou samozřejmě různá. ČNB na jaře letošního roku zvolila zvyšování úrokových sazeb, ale to samozřejmě nejde do nebe, protože to zdražuje i prostředky pro průmysl. A zdroj inflace, který u nás vidím jako klíčový, jsou energie, kde vláda jednoznačně v řešení selhala. Protože přístup Francie, ale i Slovenska, Portugalska, Španělska a dalších zemí, tedy včasné zastropování cen, staví náš průmysl v současné době do nekonkurenceschopného stavu. A i ten náš dnešní strop je vyšší, než je strop EU.
Členové bankovní rady jsou klíčové osobnosti z hlediska fiskální politiky státu. A tady bych postupoval tak, že bych se setkal s významnými představiteli ekonomického sektoru. Strojírenství, obranný průmysl, potravinářství, chemický průmysl, automobilový průmysl, Hospodářská komora, Svaz průmyslu a obchodu jako jejich reprezentanti na straně jedné, na straně druhé představitelé těch klíčových finančních institucí, jako je Česká spořitelna, Komerční banka a další banky, pak samozřejmě jednání s odborníky, kteří jsou třeba z VŠE a známe je z veřejných debat. Chtěl bych slyšet jejich názory a návrhy, koho oni považují za schopné ekonomy pro řešení krize. A určitě s každým bych se setkal a kladl bych jim velmi náročné otázky. Chtěl bych znát samozřejmě postoje nejen k řešení inflace, ale i postupy ohledně přijetí eura nebo jaké kroky by volili ohledně měnové politiky.
Z pohledu budoucnosti je zejména s ohledem na naší bezpečnost důležitá i energetika. Jaký je váš pohled na energetický mix jádra, obnovitelných zdrojů, plynu a dalších fosilních paliv v České republice? A jak vnímáte Green Deal z našeho pohledu. Je podle vás pro Česko spíše příležitost, nebo hrozba?
Green Deal splňuje obě kritéria. Je to příležitost pro vytváření potřebných inovativních přístupů. Nevydržíme s ropou a fosilními palivy na věky věků. Já jsem trochu více fanda do vodíkové mobility, než do elektromobility. Protože tam pro mě působí jako fake news, když vidím reklamu na auto, které spotřebuje nebo vypustí nula CO2. Vždyť to je nesmysl. Já jsem do toho auta musel vyrobit energii a ta to CO2 vyprodukovala. Inovace jsou příležitost. Na druhé straně pokud budeme u Green Dealu postupovat slepě dogmaticky s porušováním přírodních zákonů, tak to samozřejmě povede k neskutečným ztrátám v oblasti průmyslu a k obrovskému nárůstu cen. Takže tady k tomu je potřeba přistupovat s rozvahou a klidnou hlavou.
Energetický mix je v každé zemi trochu jiný. A já se domnívám, že pro naši zemi z hlediska rozvoje to je jaderná energetika, případně malé jaderné elektrárny, které nejsou tak stavebně náročné, jako ty velké komplexy. Protože pokud se podíváme na obnovitelné zdroje, tak řešení pomocí vodních elektráren a přehrad je tu možná pro několik lokalit, případně můžeme ještě využít malé vodní zdroje, ale tady si myslím, že nemáme moc využitelných řek. Nějaký potenciál tam je, ale ne moc velký.
A co větrné zdroje?
Co se týká větrných zdrojů, tak nejsme pobřežní stát, nemůžeme stavět nějaké větrné elektrárny na moři. A je zajímavé, když jsem se na ta data díval, tak relativně nejvíce fouká o víkendu. Když se podíváte na ekonomické údaje, nebo informace o tom, tak to je zrovna období, kdy není potřeba spotřebovávat hodně energie. Četl jsem studie, že pokud bychom na celém území Česka postavili větrné elektrárny současného typu, tak jejich roční výroba by byla asi 15 terawatthodin (TWh). ČR má spotřebu mezi 45 až 50 TWh. Takže tady je také limitace. A pokud se podíváme na solární panely, tak nejsme jih Evropy, kde jsou veliké solární plantáže. Ten zdroj je spíše pro rodinné domky, nebo nějakou bytovou výstavbu apod. Kdy s bateriemi a kombinací třeba s tepelným čerpadlem toto lze nějak lokálně řešit. Tady je také otázka úschovy energie a její využití. Protože když mrzne, tak některé fotovoltaické články nejsou úplně funkční a druhá věc je množství plně slunečných dnů v Česku. U nás bývá, kromě letních měsíců, většinou polojasno.
Takže energetický mix je v každé zemi jiný a u nás vidím možné řešení s dnešními znalostmi v investicích do jaderné energetiky. Elektrická energie je u nás relativně dobře řešená, máme přebytky. Kde vlády zaspaly, a to 30 let zpátky, protože nikdo neřešil jednu věc – každá firma, nebo každý člověk, diverzifikuje riziko ukládáním prostředků do bank, hledáním alternativ. Tady se vlády od roku 1990 spolehly z 90 procent na ropovod Družba a nikdo to neřešil. A jestli tu jsme totálně monopolně závislí, a teď to přeženu, na jedné trubce, tak samozřejmě bude trvat několik let, než si zajistíme dostatečné, spolehlivé a za rozumné ceny nové dodavatele.
Zmínil jste diverzifikaci zdrojů, na což navážeme další otázkou. Ekonomové se shodují, že abychom byli skutečně silní, potřebujeme ekonomiku s vyšší přidanou hodnotou. Tedy že potřebujeme diverzifikovat tak, aby česká ekonomika nestála pouze na jednom typu odvětví, např. na automobilovém průmyslu. Myslíte si, že prezident k těmto snahám může nějak přispět?
Určitě ano. Je to samozřejmě v rámci zahraniční politiky, například otevírat novým, i malým a středně velkým firmám cestu na zahraniční trhy, aby posílily u inovativních technologií. To je jedna věc. Ta druhá je, že naše země je jedna z nejprůmyslovějších v Evropě, ale má tu odvětví, které jsou velmi tradiční, ale energeticky náročné. Uvedu dva příklady. Jeden je sklářská výroba. To je cenná tradice spojená s kreativitou a školami, kterou je třeba podporovat a rozvíjet. A pak samozřejmě, a ukázalo se to teď v případě válečného konfliktu na Ukrajině, je tu další z tradičních odvětví. Jde sice těžko propojit s humanistickým ideálem, ale abychom se mohli bránit, musíme mít zkrátka kvalitní zbraně. A český zbrojní průmysl je v různých segmentech špičkový. Exportuje a měl by být podporován i dodávkami domácí potřeby
Dominantní je ovšem automobilový průmysl.
Trochu se bojím, že z hlediska nárůstu cen energií i lidské práce se může stát, že řada mezinárodních koncernů se může přesouvat do zemí, kde náklady budou menší. A to by byl pro český průmysl velký problém. Protože je tu řada dodavatelských firem z celé České republiky, které pro automobilky dodává komponenty. Takže na jedné straně je třeba podporovat menší a střední podniky s novými nápady, ale ten přerod z velmi průmyslové země, kde je tradiční výroba jako na Ostravsku apod., na zemi více inovativní, jako je třeba Finsko, které bylo jednu dobu takovým typickým evropským příkladem, je samozřejmě cesta dlouhá. Jistě to je správný směr, ale neměli bychom zapomínat na to, kde máme tradici, úspěchy a tyto oblasti podporovat.
Dvě velká ekonomická témata, která spolu do značné míry souvisí, jsou výše daní a deficitu. Zdá se, že ani vláda ani opozice nechce zvyšovat daně. Na druhou stranu rostou deficity a dluhy a ukazuje se, že to začíná být větší makroekonomický problém, než se zdálo. A obě tyto otázky se promítají do zákona o státním rozpočtu. Nakolik byste se snažil aktivně vstupovat do té debaty? Účastnil byste se např. jednání vlády nebo poslanecké sněmovny o státním rozpočtu?
Určitě ano, protože státní rozpočet je jeden z klíčových zákonů pro chod státu. Jednání by byla určitě částečně neformální, při nějakém setkání, ale pak samozřejmě oficiální na vládě a v poslanecké sněmovně. Já bych řekl, že za deficit, který tu takto vznikl, je vinna covidová pandemie. Ta zlomila veškerá tabu, která předtím byla. Teď tu máme rozpočet s deficitem až 300 miliard a už je to úplně jedno, jaké číslo tam dáte, prostě se tam nějaké napíše. Nejdříve se řekne, že to snížíme, heroicky na začátku roku se udělalo úplně nesmyslné rozpočtové provizorium, jenom abychom si něco ukázali, a pak přijmete zákon, který to do té částky vrátí zpět. Takže ten deficit je obrovský a bude to velký problém do budoucna.
My máme naštěstí výhodu, že jsme jedna z nejméně zadlužených zemí vůči HDP. Bylo to 38, po covidu 42 procent. Což je dobré, ale jsme jedna z nejrychleji se zadlužujících se zemí. Deficit se zvedá dramaticky a je to velké riziko. A zatím nevidím nějakou snahu to napravovat.
Drtivou část rozpočtu tvoří mandatorní výdaje, které jsou dané zákonem. Z velké části hlavně v oblasti sociální, ale částečně i zdravotní. Přitom tu také panuje konsensus, že je potřeba něco dělat v oblasti sociální reformy penzijního systému, ale i s určitými výdaji v systému zdravotnictví. Chtěl byste být jako prezident jakýmsi moderátorem politických stran na tématu sociální nebo zdravotní reformy?
Jednoznačně ano. Týká se to samozřejmě důchodové reformy, otázka zdravotního a sociálního systému. K tomu nemůžeme přistupovat tak jako dosud, já tady teď vládnu, já teď příjmu zákon a až za čtyři roky vládnout nebudu, přijde opozice a ta mi ho zruší. V systémech, které mají dlouhodobou setrvačnost, je potřeba mít nějakou dlouhodobou stabilitu. Nějakou vizi, očekávání, a to jak u lidí, tak i v průmyslové sféře.
Je třeba najít široký konsensus koaličních i opozičních stran, veřejnosti a dalších klíčových aktérů. Protože jinak to je neřešitelné. Já to znám z oblasti vzdělávání. Také je otázka různých reforem v oblasti vzdělávání, ale je to potřeba dělat hlavně cestou evoluční, nikoliv revoluční. Protože vzdělávací cyklus, když se vezme od základního po vysoké školství, je 18 let. Je to dlouhý cyklus. A tady je třeba hledat konsensus. A to je právě role prezidenta, který může ty strany pozvat ke kulatému stolu a jednat s nimi o různých vizích. A samozřejmě důležití jsou i experti od nás i ze zahraničí, kde jsou různé systémy a různé znalosti, jak tuto oblast řešit.
Přejděme k zahraniční politice. V ní je hned několik silných institucionálních hráčů, ať už je to vláda, ministr zahraničí nebo předsedové obou komor parlamentu. Jak byste si představoval jejich koordinaci?
Zahraniční politika České republiky musí být hlavně jedna. A všichni tito aktéři by měli přispět k její jednotnosti. Protože zahraniční partnery nezajímá, jestli se prezident má rád nebo nemá rád s předsedou senátu či ministrem zahraničí,. Jsme jedna země s jednou zahraniční politikou. Takže je potřeba koordinovat aktivity s těmi asi pěti klíčovými aktéry. I když hlavní je vláda. Je to otázkou koordinace zahraničních cest, kde se týmy mají doplňovat. Nemá smysl, aby tři stejné delegace letěly do stejné země, ale prostě někam jede premiér, někam prezident a dotváří to s podnikatelským prostředím, představiteli umění, kultury. Česká kultura je velmi známá v řadě zemí a vytváří pozitivní obraz České republiky. Tady musí být jednoznačná koordinace těch úřadů a aktérů a každý může mít partnera, kterého zná. Co si budeme říkat, působil jsem a působím v řadě evropských organizací a to i z hlediska medicíny, tak z hlediska medicínského vzdělání a řada věcí je postavena na osobní bázi. Že se ti lidé před tím sejdou na večeři, mohou si zavolat, říci si co a jak.
Vzhledem k naší poloze a rozloze je zde také důležitá ekonomická diplomacie. Jak se na ni díváte a jak byste chtěl přispět k jejímu rozvoji? Jak byste hodnotil koncept ekonomické diplomacie v konkrétní zemi při jmenování velvyslanců?
Samozřejmě bych se rád s některými velvyslanci setkal. Řadu našich velvyslanců v zahraničí znám. Spolupracoval jsem s našimi zastupitelskými úřady právě z hlediska potenciálu vědy nebo výzkumu. Ekonomická diplomacie je klíčová. Viděl bych její rozdělení do dvou kategorií. Jsou země, kde má Česká republika velmi dobré jméno a znají ji skoro všichni, mohu třeba jmenovat Japonsko, Argentinu, ale i řadu dalších zemí, i afrických a asijských. V minulosti zde například mnozí studovali jako studenti. A když se vrátili domů, tak jsou v pozicích ministrů, poslanců, premiérů a podobně. Takže je potřeba využít tento potenciál, který Česká republika v mnoha státech má. A rozvíjet ho. Protože to jsou i nová teritoria, kam by se český průmysl mohl dostat. Je potřeba vzájemné vztahy udržovat a rozvíjet tam, kde už znalost o českém průmyslu a české zemi jsou. Takže tady je jednoznačné, že s prezidentem musí cestovat představitelé klíčových firem, nebo ti, kteří v té zemi mají nějaké vztahy třeba z oblastí vědy a výzkumu. Např. země latinské Ameriky, kde díky profesoru Jánskému jsme známí třeba v Peru a jsou tam naše zajímavé ekologické, energetické a vodohospodářské projekty. Takže jednoznačně ano.
Pojďme k našim sousedům. Naše bilaterární vztahy s Německem, Rakouskem, Polskem, jsou v jakémsi normálu. Ale zastavme se u Maďarska a spolupráce v rámci Visegrádské skupiny. Jak vnímáte v současné době skupinu V4? Nemyslíte si, že postoj Maďarska a jeho politické reprezentace ať už ve vztahu k EU nebo k Ukrajině tu spolupráci podkopává?
Já bych tu V4 možná i trochu rozšířil o Rakousko a třeba i o Slovinsko. Když se podíváte na tu oblast, tak jsou to vlastně země bývalého Rakouska-Uherska. To je jedna věc. Druhá věc je, že lidé vždy musí spolu komunikovat. Jakmile s někým přestanete komunikovat, je to cesta do záhuby. Musíte jednat s někým, kdo třeba nezastává vaše názory, nebo má názory, se kterými se neztotožňujete, ale musíte jednat. A to je věc, která se musí vést i na té platformě V4.
Otázka Maďarska je teď velmi syrová, zejména kvůli válce na Ukrajině a vztahu Maďarska s Ruskem. Teď jsem viděl nějaký poslední projev Viktora Orbána, jehož postoje se také vyvíjejí. Já jsem pro dialog. Ten se musí vést i s lidmi, se kterými názorově nesouzníme. Protože i při tom dialogu se může něco vyjasnit. Ztráta komunikace je velmi špatná při čemkoliv a ve finále i při válečných konfliktech, které byly a jsou, se vedou různá jednání pod dohledem mocností, spojených národů apod., aby se zabránilo většímu krveprolití, rozšíření konfliktu a ekonomickým ztrátám apod.
Co se týče oblasti EU a jejích institucí, tak nejvyšším orgánem je Evropská rada, což je shromáždění hlav států a premiérů členských zemí. Je zvykem, že za Českou republiku se těchto jednání účastní předseda vlády. Zvažoval byste třeba, že byste se někdy jako prezident některých těch důležitých summitů osobně rovněž zúčastňoval? Jaké máte priority z pohledu EU a evropské agendy?Samozřejmě že ano, protože jsme v evropském prostoru a jsme součástí EU, tak určitě těch vrcholných klíčových jednání bych se účastnil. Já se domnívám, že před Evropou teď stojí otázka diskuze ohledně dalšího fungování jejích institucí. Já jsem zastánce toho, že každý stát má mít v klíčových otázkách svůj hlas a nemůže být přehlasován žádnou většinou. Čili EU by měla zůstat tak, jak vznikala. Pak jsou samozřejmě různé oblasti, kde to může rozhodovat prostá většina. Takže to bude určitě otázka fungování. A podstatná je otázka rozšiřování EU, kde se diskutuje o rozšiřování o některé státy na Balkáně. Otázka, kterou je třeba řešit, je také ochrana hranic EU a to nejen v kontextu s válkou na Ukrajině, ale i s ohledem na migrační vlny, které jdou do Evropy z Asie a Afriky.
Jsme členem NATO. Považujete s ohledem na řešení ukrajinské krize struktury aliance a model jejího fungování za bezpečný a akceschopný?
Ten systém funguje a projevilo se to solidaritou. Samozřejmě vždycky by to mohlo fungovat lépe. Aby všechno fungovalo dokonale, tak je to ideál a ideální není skoro nic. Teď je tu rozšíření aliance o Švédsko a Finsko. Jsou samozřejmě země, které to někdy trochu hrají na obě strany. To je věc národních zájmů . Ale myslím si, že NATO je akceschopné a EU nepotřebuje vytvářet svoji armádu. Může mít určité bezpečnostní síly, ale ty by se měly soustředit na ochranu hranic.
Eva Paseková, Ivo Hartmann, Jan Hrbáček, Tomáš Cikrt
