V Německu nebo ve Francii by si žádný prodejce nedovolil prodávat zahraniční maso nebo mléčné výrobky, pokud existuje dodavatel národní. U nás tohle stále chybí, konstatuje v rozhovoru pro Ekonomický deník manažerka Svazu ekologických zemědělců PRO-BIO Kateřina Urbánková. Trend, že zákazník vyžaduje tuzemské biopotraviny, do Česka podle ní zatím stále nedošel. „Věřím však, že se čeští spotřebitelé nakonec také ozvou s tím, že žádají české bio hovězí z domácích pastvin, protože tím zároveň podpoříme lokální ekonomiku,“ dodala.
Zpracovatelé potřebují podle ní ale nejprve vidět potenciál a velkou výzvu představují i bioprudukty ve veřejném a školním stravování. Tady je to ale spíše o politické vůli, míní. O tom, jaký je aktuální vývoj na českém trhu s bioprodukty a co všechno stát dělá i nedělá pro podporu bio farmářů čtěte dále v rozhovoru s manažerkou Svazu ekologických zemědělců PRO-BIO Kateřinou Urbánkovou pro Ekonomický deník.
Jaký je aktuální vývoj na českém trhu s bioprodukty? Ovlivnila ho citelně ekonomická krize?
Osobně to vnímám jako velmi nejisté období. Každý čeká, co bude, od spotřebitelů, přes pěstitele až po zpracovatele. Ekonomická krize, inflace, drahé energie, to tu vše bohužel je a všichni se s tím musí poprat. Ale u významné části populace zvyklé nakupovat biopotraviny z minulosti nyní vnímám spíše opatrnost taženou obavou z budoucnosti než opravdový problém v podobě změny nákupního chování.
Je český trh s bioprodukty v něčem jiný než na západě? Když ho například srovnáme s tím francouzským nebo německým, což jsou tradičně největší evropské bio trhy.
Náš trh je samozřejmě menší, s omezenějším sortimentem, hodně proexportně orientovaný. A bohužel ani v marketech není dostatek tuzemských sezónních biopotravin. Trend, že zákazník vyžaduje tuzemské biopotraviny, k nám stále zatím nedošel. Například v Německu nebo ve Francii by si žádný prodejce nedovolil prodávat zahraniční maso nebo mléčné výrobky, pokud existuje dodavatel národní. Uvědomělý spotřebitel by zase vyžadoval svoje lokální bioprodukty. Tohle však není problém farmářů, ale spíše zpracovatelského sektoru, marketů a spotřebitelů. Věřím, že se čeští spotřebitelé nakonec také ozvou s tím, že žádají české bio hovězí z domácích pastvin, protože tím zároveň podpoříme lokální ekonomiku. Zpracovatelé pak uvidí potenciál pro získání nových zákazníků a markety budou motivované vyměnit zahraniční výrobky za tuzemské. Do té doby ale budou stále chybět i produkty jako čerstvé pečivo v bio kvalitě, bio uzeniny, sezónní bio zelenina.
Existují v Česku zatím nevyužité „bio” příležitosti?
Výzvu vidím třeba ve veřejném a školním stravování.
To je už dlouho probírané téma. Proč je vlastně tak málo praktikované?
Stačí vůle ze strany státu. Dát to jako povinnost pro své instituce. Ne mluvit a 10 let přešlapovat na místě. Všude kolem nás to tak funguje, téměř všichni na západ politickou vůli našli. Někdo biopotraviny zavedl z 20 %, jiný z 90 %. My jsme pořád na 0 %. Přece jako stát chceme čistou vodu a zdravou půdu. To nám ekologické zemědělství dává. Chceme podpořit naše bio zemědělce a bio zpracovatele. A chceme, aby naše děti měly to nejlepší – lokální čerstvé biopotraviny z našich farem. A proto právě zavádíme bio do škol, školek, nemocnic.
Největší problém je tedy nedostatek vůle a ne třeba cena?
Ano. Stačí politická vůle a také by pomohla podpora ze strany spotřebitelů, především rodičů. To by bylo skvělé. Oni to ale obecně podporují. V tomto směru velmi pomohla osvětová kampaň realizovaná státem, za kterou konkrétně stojí SZIF. Za mě bychom měli ve školách a školkách mít BIO automaticky, ze 100 %. Věřím, že by se snížil i náklad státu na zdravotní péči. Ale to se dostáváme do jiné problematiky.
Může se český trh inspirovat v oblasti ekologického zemědělství v něčem v zahraničí?
Rozvojem zpracovatelského sektoru. Dále „pojistkou“ ve formě veřejného stravování a gastronomie obecně a také podporou lokálnosti a sezónnosti. To všechno jsou věci, na které se u nás zatím nereaguje. Můžeme se inspirovat také tím, že v zahraničí je BIO vnímáno jako zcela normální, nikoli exkluzivní zboží s extra marží.
Chtějí Češi vůbec biopotraviny?
Nakupují a to čím dál častěji. Situace se hodně zlepšila a tady opravdu pomáhá podporu ze strany státu, který realizuje osvětovou kampaň. Spotřebitelé stále více vědí a znají loga podle kterých biopotraviny poznat. Ač je to mravenčí práce, udělal se jí obrovský kus před pár lety. Tehdy úřadující ministr zemědělství Marian Jurečka tuto iniciativu spustil a má skutečný dopad. Podle loga biolistu a biozebry tak spotřebitelé například v marketech, kde nakupují nejčastěji, mohou biopotraviny poznat a nezamění je pak třeba za regionální potravinu.
Jak jsou Češi v nákupech biopotravin vlastně nároční?
Nemáme sice číselná aktuální data, ale vidím, že spotřebitelé, kteří jednou proniknou do bio světa a vědí, proč bio kupují, tedy kvůli čisté vodě, zdravé půdě, způsobu chovu a porážky zvířat, tak už se ke konvenci nevrátí. Co mě mrzí je, že neumíme pracovat s lokálností. Přála bych si, aby spotřebitelé vyžadovali tuzemské produkty v maximální možné míře. Samozřejmě, co si nemůžeme vyrobit nebo vypěstovat, to dovezme. Těší mě ale, že se bio banány či bio avokáda pěstují už udržitelným způsobem. A já ososbně třeba ráda koupí těchto plodin podpořím pěstitele, životní prostředí a ekonomiku někde třeba v Ekvádoru.
Jak se k biopotravinám dnes staví obchodní řetězce, mají o ně vůbec zájem?
Podíl prodejů v supermarketech stále roste. Bohužel ale pořád nemají větší podíl tuzemských biopotravin. Většinou je prodávají ze zemí, ve kterých mají řetězce mateřskou pobočku. Přitom Česko má co nabídnout, jen kdyby ruku v ruce s počtem zemědělců šel nahoru i počet zpracovatelů. Strašně ráda bych si kupovala čerstvě upečený bio chleba u místního pekaře nebo bio pivo z místního pivovaru. To tu bohužel zatím nefunguje. Teda u piva konkrétně ano, ale to jde většinou na export.
Je supermarket ale vůbec vhodným místem pro prodej biopotravin?
Byly by, pokud by byly i přátelské podmínky pro lokální zemědělce s malými objemy nebo by větší zpracovatelé, co v tom „umí chodit“, více zpracovávali biopotraviny. V aktuální podobě moc vhodným místem sktučně není. Bio koutky bych osobně zrušila, chci, aby lidé brali bio za standardní produkty. Když bude za normální cenu, která samozřejmě reflektuje částečně zvýšené náklady v podobě krmení zvířat, managementu pastvy, absence konzervantů a zlepšovatel struktury a konzistence, tak věřím, že si spotřebitelé k nim cestu najdou.
Kde vidíte další příležitosti pro prodej bio?
Markety jsou celoevropský trend, ten bude pokračovat, budou vždy. Potenciál ale vidím ve specializaci v podobě bio marketů. Prostě kompletní sortiment všeho, tedy od ovoce, zeleniny, pečiva, masa, uzenin, pekárenských výrobků či mléka až po olivy a sushi – vše jen v bio kvalitě. Farmy jsou samozřejmě taky dobře, ceny jsou tam příznivé, protože jsou bez přirážek v odbytovém řetězci. Ale zase mají svoji limitaci v podobě sortimentu.
Co aktuálně české eko zemědělce nejvíce trápí?
Další nárůst byrokracie, různých pravidel. A taky problémy v podobě podpory ze strany státu. Ačkoliv současná vláda jasně ve svém programovém prohlášení deklarovala podporu ekologického zemědělství, reálně pro něj nic nedělá. Doufám, že se to do budoucna změní, ale v aktuální podobě je to neudržitelné. Rostoucí požadavky ze strany státu, nová dotační politika od roku 2023, která ekologické zemědělství ale reálně nepodporuje, absence odbytu do veřejného stravování, což je v zahraničí standardem. A dále rostoucí ceny energií a stagnující západní trhy. Těch hrozeb, problémů a výzev je skutečně mnoho. Řada farem to už nezvládá a zejména starší generace zemědělců, kteří třeba 30 let hospodaří ekologicky, to nakonec vzdává a skončí. Jde především o selhání státu, který se zavázal ekologické zemědělství podporovat, ale reálně podpora, respektive nepodpora, nestačí.
Proč podnikat právě v ekologii?
Protože to má hodnotu a smysl. Pro krajinu, přírodu, půdu, naše děti, vodu i zvířata. Těch důvodů je milion. Hlavně ekonomicky. A to bohužel od roku 2023 přestává – díky inflaci, nezohlednění v dotacích, nepodpoře odbytu a podobně.
Konkrétně, potíže spočívají v čem?
Milion jednotlivostí. Od technologií, strojů, přípravků na ochranu rostlin, absence podpory na skladování obilovin, dotačních předpisů neslučitelných se selským rozumem a běžnou praxí, nevole zpracovatelů dělat bio. Osobně znám spoustu srdcařů, které to ekonomicky položilo. Musí to nejdříve vycházet ve všech směrech a pak můžete intenzivně investovat a zlepšovat svět kolem nás – od kvality půdy, přes podmínky pro zvířata až po biodiverzitu a změnu mikroklimatu.
Která oblast ekologického zemědělství je tedy příležitostí?
Osobně ji vidím ve zpracovatelském sektoru – zpracování masa a obilovin.
Do ekologického zemědělství investovali i velcí hráči. V Česku například Radovan Vítek, který před lety koupil firmu Spojené farmy a dodává bioprodukty do řady obchodů.
Jsem vděčná za každou farmu, která do ekologie přejde, podstatné je, zda tomu, co dělá, věří. Snad do budoucna budeme mít i více zpracovatelů, kteří biu opravdu důvěřují.
Ekologické zemědělství si zakládá na tradičních postupech. Lidé si tak většinou představují, že vše se realizuje ručně, jako dříve. Jak moc moderní vlastně tedy je?
Ekologické zemědělství samozřejmě není zemědělství 19. století. Používá nové technologie, dojící roboty, krokoměry u dojnic, postupy optimalizace půdních bloků na základě satelitních dat a podobně. Na druhé straně je konzervativní v rovině GMO, embryotransferů, přípravků na ochranu rostlin, které sice na jedné straně pomáhají zlepšit výnos, na straně druhé ale v dlouhodobém horizontu mohou být karcinogenní nebo poškozovat životní prostředí. Nových technologií je ale mnoho, ovčem ne všechny jsou skvělé a použitelné v ekologickém zemědělství. Ale třeba úžasná věc z poslední doby je separace lístků leguminóz coby krmiva. Objevila to jedna naše členská farma, konkrétně Biofarma Sasov, která je hodně „in“ v rámci inovativního projektu a spolupráce s výzkumným ústavem živočišné výroby (VUŽV) a je to skvělá věc. Takže ano, ekologické zemědělství mění svět a hledá nové způsoby, jak jít s dobou a řešit aktuální problémy.
Zmínila jste nové směry. V „klasickém” zemědělství můžeme zmínit třeba agrivoltaika, kdy jde jednoduše řečeno třeba o spojení solárních panelů a využití části jejich energie pro podporu růstu plodin, třeba jahod. Anebo hydroponie, tedy pěstování třeba bylin v živném roztoku, bez půdy. Nebo lanýže, které nedávno dostaly statut oficiální zemědělské plodiny. Je to cesta i pro bio?
Rostliny mají být propojeny s půdou. Bez zdravé půdy nelze mít zdravé rostliny a zdravá zvířata či lidi. Toto je obecná premisa, se kterou plně souhlasím, takže například hydroponie a ekologické zemědělství nejde dohromady. Na druhou stranu agrovoltaiku si v dobré kombinaci s ekologickým zemědělstvím umím představit. Ačkoliv osobně – nejdříve zaplňme střechy všech hospodářských budov, a pak se bavme o umísťování fotovoltaiky kamkoliv do krajiny. A lanýže? Jedině do ekologie. Ony totiž ty „houby“ na kořenech stromů moc nemají rády pesticidy! Máme dokonce členskou farmu, co se tím zabývá již mnoho let. Má k tomu i velmi rozsáhlý výzkum. A tady právě věřím, že máme potenciál se změnou klimatu stát se lanýžovou velmocí. Umím si krásně představit agrolesnictví v kombinaci se stromy naočkovanými lanýžovou kulturou v ekologickém zemědělství. Akorát, hektar stromů s lanýži vyjde zhruba na milion korun a návratnost je na mnoho let.Tady by to chtělo větší podporu státu. A kromě ekonomiky farem by to do budoucna mohlo pomoci i zlepšení mikroklimatu a udržení vody v krajině.
Monika Ginterová
