Při propadu hospodářství, které lze v nejbližších letech očekávat, je velmi žádoucí, aby Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodoval rychle. „Dnes není problém odhalovat klasické kartelové dohody typu 70., 80. let 20. století. Jestli někdo sladil ceny, rozdělil si trh. Ale tady už je to i o sdílení infrastruktury, o IT platformách a dalších věcech. Dnes se pohybujeme v úplně jiném světě, než tomu bylo před deseti, patnácti lety,“ říká v druhé části rozhovoru nový předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže Petr Mlsna.
Novinky po vašem nástupu na post předsedy ÚOHS jsme probrali v první části rozhovoru. Pojďme otevřít další témata. Protikorupční organizace kritizují úřad za nižší počet kontrol, než provádějí jiné instituce. ÚOOÚ, ERÚ atd. Hodláte počet kontrol zvýšit?
Tento problém jsem řešil ihned po nástupu, kdy jsem požádal místopředsedy, aby mi předložili seznam všech podnětů, které přišly od státních institucí na provedení kontrol. Kontrolní činnost v roce 2020 není kvůli covidu vypovídající, ale kontroly budeme provádět. Primárně nás zásobuje ministerstvo financí.
Vnitřním pokynem jsem nařídil, zkrácení předávání spisu mezi prvním a druhým stupněm na maximálně patnáct dnů.
A co problémy se lhůtami? Jste kritizováni za to, že úřad vede správní řízení déle, než by mohl, jak tvrdí protikorupční organizace. Aktivisté tvrdí, že například podle výroční zprávy pro rok 2018 byla bez započtení příkazu průměrná délka prvostupňového řízení 38 dní. Hodláte se lhůtami a jejich průběhem nějak vypořádat?
Pokud jde o zakázky, napsal jsem to i do své koncepce, tak už jsem vnitřním pokynem nařídil, aby u předávání spisu mezi prvním a druhým stupněm nebyla naplňována lhůta ze správního řádu, která je 30 dnů. Aby se zkrátila maximálně na polovinu, tj. na maximálně patnáct dnů. To je první opatření, které může udělat předseda beze změny zákona. A druhé, aby se striktně držela třicetidenní lhůta pro rozhodnutí v rozkladu.
Ono to také určitě souvisí i s tím, jak efektivní a výkonní jsou vaši pracovníci?
Výkonnost se odvíjí od toho, jak velký tlak na ně vyvíjí vedení.
V některých státních firmách či institucích v minulosti probíhaly akce, že stál někdo se stopkami za zpracovatelem a kontroloval to. Chystáte také nějakou takovou kontrolní akci?
Takovou určitě nechystám. Ale je potřeba odlišit složité a jednoduché případy. U jednoduchých případů není problém rozhodnout před lhůtou. V případě rozkladu není problém předat spis během týdne a vypravit rozhodnutí k projednání rozkladové komisi v té třicetidenní lhůtě. U složitých ekonomických případů, primárně soutěžních, tam se mnohdy musí využít správní řád a požádat například o znalecké posudky. Ale i v zakázkách, nejenom v soutěži. Tam se vám pak logicky lhůta natáhne na šedesát dnů. Když se podívám na průměrnou statistiku, jak rozhoduje ÚOHS v prvním a druhém stupni, tak si myslím, že je to v rámci Česka skoro jedno z nejrychlejších správních řízení, když to srovnám s ministerstvy, která jsem v praxi poznal. Tedy pokud ta čísla jsou pravdivá. Ještě chci podotknout, že tam je problém v systému prvoinstančnosti, pokud jde o ping-pong mezi prvním a druhým stupněm. Chtěl bych na toto téma zahájit diskuzi a už jsme se o tom bavili v Poslanecké sněmovně.
To mi hezky nahráváte. Hodláte vyvinout nějaké zákonodárné kroky k tomu, abyste zefektivnil chod úřadu?
Chci otevřít diskusi na tom, jestli nezavést do rozhodování ve druhém stupni apelaci. Ta by v podstatě odstranila ping-pong mezi prvním a druhým stupněm. V tom druhém pak může předseda rozhodnutí přímo změnit. Když chce dnes předseda rozhodnutí změnit, musí vydat rozhodnutí o zrušení, vrátit to, kasovat to. Prvostupňový orgán rozhodne, zase se podá rozklad a zase rozhoduje předseda. Tzn., ve finále na konci bude vždy stát předseda. Pokud bychom zavedli částečnou apelaci, pak by předseda v některých případech rozhodl už sám finálně a věc by se nevracela zpět do prvního stupně.
Podle Transparency International by každá reforma dohledu nad veřejnými zakázkami, která chce řešit systémové problémy ÚOHS, měla obsahovat několik principů: vznik stálého nezávislého kolektivního orgánu pro rozhodování v řízeních pro přezkum zadávání veřejných zakázek. Co si o tom myslíte?
Diskutoval jsem to dvakrát s protikorupčními organizacemi, ještě před svým jmenováním. Vysvětlovali jsme si plusy a mínusy. Můj obecný postoj je, že tak, jak je dnes předložen návrh protikorupčními organizacemi, tak možná více, než ke zrychlení řízení povede k tomu, že systém bude tak složitý a do značné míry i zpolitizovaný, že to nepřinese ten kýžený efekt. V modelu, kdy je navrženo, že by předseda úřadu mohl členy jednotlivých senátů jmenovat až po souhlasu Senátu Parlamentu logicky vede k tomu, že to budou politici, kteří budou profilovat své politické představy o tom, kdo by měl v těch senátech sedět. A vzhledem k tomu, že je tam stanoven plat na úrovni ministra, tak si myslím, že to budou dostatečně lukrativní a velmi zajímavá místa.
Co si myslíte o dalším z podnětů, že by o návrzích dodavatelů mohl rozhodovat kolektivní orgán v jediné instanci? Je to podle vás dobrý nápad?
Je to možné řešení. Ale musíme si uvědomit, že pak by to šlo automaticky na soudní přezkum. A jestliže dnes můžete v druhém stupni ještě zrušit vadné rozhodnutí úředníků, tak teď už by to rušil rovnou soud. A jestliže soudní přezkum zakázky trvá na Krajském soudu v Brně 9 až 12 měsíců, jak říkali kolegové, tak se ptám, o kolik by se řízení na soudu v Brně protáhlo. Tam by totiž musel být určen i systém, zda by nemělo rozhodovat vícero krajských soudů. I dnes má nad ÚOHS monopol soudního přezkumu v podstatě jeden jediný senát.
Protikorupční organizace také apelují na otevřenost účastníků na trhu veřejných zakázek i veřejnosti. Budete poskytovat podporu zadavatelům a ochranu dodavatelům? Je to o změně legislativy?
Primárně bychom měli začít dělat metodické dny. To jsme dělali třeba na vnitru. Když se v rozhodovací praxi ukázalo něco jako problém, tak jsme si řekli, svolejme na to téma třeba kulatý stůl, metodický den, konzultace a řekněme si , kde jsou problémy. Na straně zadavatelů, na straně dodavatelů, jaké jsou trendy, jak se k tomu staví metodicky ministerstvo pro místní rozvoj. ÚOHS trestá porušení zákona, metodiku by mělo primárně dělat ministerstvo. Ale připouštím, že ji musíme dělat společně, protože není možné, aby ministerstvo zavedlo do praxe nějakou metodiku a ÚOHS ji následně rozhodovací praxí otočil o 180 stupňů. To se musí nastartovat. Minulý týden proběhlo první setkání na úrovni některých vybraných organizací a ministerstev o společensky odpovědném zadávání. To bude obrovskou výzvou do budoucna. I vzhledem k penězům, které budou z EU v rámci plánu obnovy přicházet a budou postaveny na jasných principech. Mluvím o green dealu, robotizaci, digitalizaci, automatizaci. To budou jedny z technických kvalifikačních kritérií, které se budou muset odrážet v zadávacích dokumentacích.
Ozývají se mimo jiné hlasy pro rozdělení úřadu. Aby dohled nad veřejnými zakázkami řešil samostatný úřad, což je prý obvyklý model v EU. Součástí úřadu by pak mohl být speciální kolektivní orgán, nebo–li rada, která by byla hlavním rozhodovacím orgánem. Byl byste s takovou podobou reformy komfortní?
Bavili jsme se o tom ve sněmovně a řekli jsme si plusy a mínusy. Tuto otázku obhospodařuje speciální pracovní skupina při Úřadu vlády a mínusy převažovaly. Jako odstrašující příklad byl uváděn například ERÚ, který se v podstatě rozpadl na dvě části a stal se dysfunkčním. Zastávám názor, že by úřad měl vždy mít někoho, kdo je odpovědný za jeho fungování. Jestliže je to tady na ÚOHS předseda, nechť je kritizován, vystaven tlakům, odvolán. U kolektivních orgánů se ukazuje, že odpovědnost vlastně nemá nikdo, má ji kolektiv, který je amorfní, neuchopitelný a odpovědnost se přelévá z jedné strany na druhou. Proto toho nejsem zastáncem. Ano jsou státy, které mají úřady pro veřejné zadávání. Nic proti tomu, ale musíme si říct, jestli by takový model problém vyřešil. Podle mě to rozlouskne změna procesních pravidel. Ať už se zavede jednoinstančnost, nebo se zavede apelace, nebo se výrazně zkrátí lhůty. To všechno jsou nástroje, které mohou vést ke zrychlení práce. Chci vypíchnout, že zejména při propadu hospodářství, které lze v nejbližších letech očekávat, je velmi žádoucí, aby úřad rozhodl rychle. Řekl – je to po právu, není to po právu. A nechť následně rozhodují soudy. Nejhorší je ten ping pong v rámci státní správy.
Co říkáte tomu, že by Nejvyšší správní soud mohl zřejmě získat větší pravomoc odmítat kasační stížnosti?
Kasace je mimořádný opravný prostředek. Rozhodnutí správních soudů na úrovních krajů jsou pravomocná a kasace je mimořádný opravný prostředek. To, že Nejvyšší správní soud po prvních pěti letech svého fungování tak významně otevřel dveře a ze všech kasačních stížností de facto udělal řádný opravný prostředek, říkám to s velkou mírou právní nadsázky, tak to je problém jeho rozhodovací praxe. Co soud extenzivně vyložil za porušení veřejných subjektivních práv. Začínáme se bavit například o maturitách, kdy část maturity podléhá soudnímu přezkumu. Budeme možná i v situaci, že jednotlivé zkoušky na univerzitách budou podléhat soudnímu přezkumu. Rozhoduje se o subjektivních právech studenta. A tady musí správní soudnictví říct, kde ta meze ochrany končí.
Jak hodnotíte správní řízení u správních soudů? Co by, podle vás, jako zkušeného právníka, přetíženým úsekům těchto soudů pomohlo?
Personální posílení. Mně to nepřísluší řešit a budu proto mluvit jako právník. Správní úseky na krajských soudech jsou podle mě velmi poddimenzované. Jsou to takové popelky. Samozřejmě se bavíme i o výchově nových soudců. Drtivá většina soudních čekatelů, když nastupuje do justice, tak si zvolí civil nebo trest, do správního soudnictví se nikomu nechce. Protože je to neuvěřitelně košatá agenda. Od finančního práva, přes sociální zabezpečení, soutěžní věci, přestupky. Proto se do toho moc adeptům soudnictví nechce.
Nezřídka kdy to vypadá, a trochu nadsazuji, že soudci problému, který řeší, nerozumí.
To je přesně o té specializaci. Jestliže dnes máme postavené správní soudnictví na tom, že správní soudce zná celé správní právo, které tvoří 90 procent právního řádu a zbytek je už jen občanský, nebo trestní zákon, tak to je samozřejmě úplně naivní představa, že soudce je schopen znát do detailu všechny správní předpisy. A aplikovat je. On se někdy setkává s věcí, kterou rozhoduje poprvé v životě a vícekrát ji už aplikovat nebude. Napadne mu třeba zákon o hnojivech, veterinární péči a pak už v životě ne. Nemůžeme od něj proto očekávat erudici, jako kdyby to byl profesor práva na daný obor. Čímž chci říct, že by možná stálo za úvahu zavést ve správním soudnictví konkrétní specializace.
Pojďme se rovnou do jedné vrhnout, do zdravotnictví. Náš partnerský portál Zdravotnický deník se dlouhodobě věnuje problematice veřejné soutěže na trhu distribuce léčiv. Upozorňuje na zjevné známky možných kartelových dohod mezi distributory a výrobci léčiv. Dohod, o kterých insideři pod zachováním slibu anonymity nepokrytě hovoří, ale vůle státních orgánů řešit tuto problematiku je méně než mizivá. Jednotlivé úřady si tuto problematiku přehazují mezi sebou jako horkou bramboru. Jste si tohoto problému vědom? Chystáte se na tuto oblast podívat?
Dva naši ředitelé se minulý týden účastnili semináře na půdě právnické fakulty v Olomouci, který se právě problematice možného protisoutěžního jednání a zadávání veřejných zakázek v oblasti zdravotnictví úzce věnoval. A to jsou právě momenty, o kterých jsem hovořil v první půli rozhovoru. Při troše inteligence a přečtení si novin, informací na serveru, je mnohdy vhodné nečekat na podněty a začít být aktivnější. Protože se ukazuje, že někde můžeme i na základě vnějších znaků detekovat možné protisoutěžní jednání.
Podle bývalého náměstka ministerstva zdravotnictví byl problém i v tom, jak ÚOHS přistupuje k definici relevantního trhu. Nestál by tento dosavadní přístup za revizi?
To je jedno z velkých témat na úrovni Evropské unie. Začíná probíhat diskuze, jestli principy tak, jak je dnes staví trh, odpovídají vůbec tomu, jak se vyvinula ekonomika. A řekněme vztahy byznysu. Tzn., je to mimořádně složitá problematika. Dnes není problém odhalovat klasické kartelové dohody typu 70., 80. let 20. století. Jestli někdo sladil ceny, rozdělil si trh. Ale tady už je to i o sdílení infrastruktury, o IT platformách a dalších věcech. Dnes se pohybujeme v úplně jiném světě, než tomu bylo před deseti, patnácti lety. Takže diskuze na téma relevantního trhu jednoznačně ano. A to je výzva nejenom pro Českou republiku, ale celoevropská.
Počkejte. Teď vám něco odcituji: „Jenže ÚOHS k tomu přistupuje úplně jinak, než bylo záměrem §77 zák. o léčivech. ÚOHS řeší tržní podíl nějaké skupiny léčiv třeba v kontextu ATC3 nebo ATC4 skupiny. Když se na to podívá lékař, nebo farmaceut, řekne, že je naprostý nesmysl říci, že jsou na této úrovni léky zaměnitelné. My ve zdravotnictví se na to musíme dívat jinak, než ÚOHS.“ Určitě víte, kam tím mířím?
Jasně. K zaměnitelnosti ve skupinách léčiv. To moc dobře znám, protože jsme to ve státní správě dlouhodobě řešili. Jde o zaměnitelné látky. Máte postavenou skupinu léků, které můžete používat k vyléčení konkrétní choroby. Zjednoduším to. Vezmete si na zdravotní problém například paralen nebo brufen. Bude to mít stejný účinek, akorát někomu pomáhá to a jinému zase ono. Jestli k tomu přistupujeme z hlediska soutěže tak, že ji posuzujeme jen u těchto skupinových léčivých látek a řešíme hlediska jejich zaměnitelnosti, to je na obří diskuzi.
Pojďme ke konkrétním kauzalitám. ÚOHS řeší v poslední době rád Liberecký kraj. Například nákup akcií soukromého dopravce. Jak se tedy má zachovat municipalita, když ho sužuje akutní program s dopravou a naskytne se možnost nakoupit si akcie některého dopravce?
Možná je lepší se dopředu zeptat, než jít neprobádanou cestou.
Počkejte, to jste příliš stručný. Co, když vám někdo zavolá a pošle vám v ten samý den email, že řeší takto akutní věc. Za jak dlouho mu budete schopni odpovědět?
To je na metodickou spolupráci s ministerstvem pro místní rozvoj. Abychom si vydefinovali, jestli se tu objeví další takovýto případ. Pak bychom si museli metodicky říct, jak budeme na akcie nahlížet. Buďto jako na „věc“ ve smyslu občanského zákoníku, což pak v tom smyslu potvrdil i Nejvyššší správní soud. A nebo nebudeme na to tak nahlížet a otevřeme tím prostor všem veřejným zadavatelům, kteří pokud budou nakupovat akcie, mohou je nakupovat vlastně přímo z ruky. A pak byste si mohl vybírat, co budete nakupovat, a nic nesoutěžit. Ale jak pak odpovíte na otázku: Proč jsem si koupil vaše akcie, řekněme toho dopravního podniku a ne akcie jiné firmy? Co byla ta kritéria, proč jsem si z ruky koupil tyto akcie a ne toho druhého? Tím by se otevřela pole veřejným zadavatelům, vyměnila pole veřejného zadávání a vůbec nedohlédneme tam, co by se mohlo stát za pět let na konci takto otevřených dveří.
Zopakuji otázku, když vám někdo z kraje zavolá, pošle email, za jak dlouho mu budete schopni pomoci?
Já se domnívám, že když to bude otázka, jestli jsou akcie věcí ve smyslu občanského zákoníku, tak mu odpovíme do 14 dnů. Stačí si otevřít občanský zákoník a podívat se na definici věci. Věc hmotná, věc nehmotná. Odpověď je poměrně jasná.
Zaslechli jsme, že ministerstvo dopravy připravuje program covidové podpory dopravců, o kterém musí rozhodnout Evropská komise. Jde o závazek veřejné dopravy, kde se točí v rozpočtech obrovské sumy. Protože vy budete tím, kdo to bude řešit s komisí. Už to nějak konzultujete?
V současné době probíhá diskuze na úrovni ministerstev, jak by tento podpůrný program měl být konstruován. Oddělení veřejné podpory je připraveno přichystat notifikaci do Bruselu. Posíláme tam všechny podpůrné programy. V okamžiku, kdy si vláda ujasní svůj záměr, jestli bude podporovat ztrátu ze závazků ve veřejné dopravě, nebo bude odpouštět třeba poplatky za použití železniční dopravní cesty, to je na její úrovni. Toto se prostě musí rozhodnout politicky. My to pak budeme notifikovat a následně o tom rozhodne Evropská komise. Hodně se to bude odvíjet od toho parametru, aby podpora sama o sobě nesměřovala jenom do závazku veřejné služby. Protože to by pak mohlo na trhu v oblasti dopravy vyvolat efekt, který bude z hlediska soutěživosti nežádoucí. Ale je to zatím v politických úvahách. Kolegové z veřejné podpory intenzivně komunikují s ministerstvy dopravy a průmyslu.
Po vašem předchůdci tu zůstaly nějaké věci, které byly poměrně hojně sledované novináři. Budete přezkoumávat některá jím vydaná rozhodnutí?
U rozhodnutí, která jsou pravomocná, bude přezkum provádět pouze soud. Tedy pokud někdo podá správní žalobu. A z věcí, které jsou po prvostupňovém rozhodnutí a jdou do rozkladu, tak tam budu už rozhodovat já z titulu své funkce.
Takže žádné vyhánění kostlivců ze skříně neplánujete?
Jaké mám procesní nástroje? Pokud bych chtěl něco přezkoumávat, musel bych postupovat podle správního řádu. Buď obnovou řízení s tím, že se našly nějaké podstatné okolnosti, které nebyly zohledněny v rámci správního řádu na úřadu. Nebo bych mohl něco přezkoumávat pro zjevnou nezákonnost.
Tak pojďme ke konkrétním věcem, například k plánované zlínské krajské nemocnice. Hejtman Jiří Čunek nechal připravit podklady k tendru firmami, které nakonec sami uspěli v soutěži na projektanta. To je lege artis? Že někdo připraví soutěž, pak se jí účastní, a vyhraje ji?
Já jsem si k tomu nechal zpracovat podklad. V rámci rozkladového řízení byl právě tento argument jeden z těch podstatných. Stanovení požadavků bylo nastaveno v podstatě rovně pro všechny. Je pravdou…
Já vás přeruším. Byl jeden uchazeč, který z veřejných zdrojů zjistil, že krajský úřad dává uchazečům méně informací, než má. Napadl to u vás a argumentoval i fotografiemi, kde bývalý hejtman Čunek ukazovali, jak má nemocnice vypadat, ale v zadávacích podmínkách tyto poměrně zásadní detaily chyběly. Takže se táži, byť je to druhoinstančně rozhodnuté, jestli je fér, když někdo v rámci mikrotendru určuje podmínky soutěže, pak se té soutěže sám účastní?
To byste musel v rámci té soutěži dopředu říct, že ten, kdo zpracovával projekt, nebo studii proveditelnosti nemůže být tím, kdo se přihlásí do veřejné zakázky na projektovou dokumentaci. Ale pak by vznikla otázka, jestli je to vyloučení legitimní či nikoliv. Úřad se tím v rozhodnutí opravdu velice podrobně zabýval. Musím vás na něj odkázat, protože je opravdu velice podrobně popsáno, proč jsme nakonec řekli, že to je v pořádku.
Tak nám to ve třech větách řekněte.
Já to nemám v hlavě, tam je to popsáno na dvacet stran. Ale v kostce, v rozhodnutí jsme řekli, že žádné další údaje nad to, co bylo v zadávací dokumentaci, v zásadě neexistovaly. Nějaké obrázky, které se měly údajně někde prezentovat, byly vytvořeny pouze v rámci nějakého PR a nejednalo se regulérní rozpracování projektu. Podle našeho rozhodnutí, a určitě se bude posuzovat u soudu, žádné jiný či vybraný uchazeč oproti navrhovateli neměl k dispozici. Vyargumentovali jsme to velice podrobně.
Navíc, řekněme si po pravdě. Je otázkou, jak vůbec projekt Zlínské nemocnice skončí. Nové vedení Zlínského kraje se bude touto otázkou zabývat následující týden. I kdybych si spis k té věci vyžádal, sám na tom nic nezměním.
Před chvílí jste říkal, že pokud se objeví nové okolnosti, tak můžete některá rozhodnutí znovu otevřít.
To samozřejmě ano, ale musí se objevit ty nové okolnosti. Nemohou to být stále stejné argumenty, které už byly posuzovány v prvním, nebo druhém stupni.
Vy jste se jmenováním předsedou úřadu dostal do zvláštní situace, protože možná přijdete o známé a kamarády. Ale Petr Rafaj se sešel s Jiřím Čunkem a určitě to nebylo tak, že by nepadla slovo na Zlínskou nemocnici. Martin Pecina se kdysi sešel na benzínové pumpě s Andrejem Babišem a určitě si popovídali i o věcech, které s Agrofertem úřad řešil. Jste připraven na to, že se nebudete moci scházet na benzínových pumpách, jezdit za kolegy, byť jsou to třeba lidé z branže, na krajský úřad, na ministerstvo, atd.?
Jsem smířen s tím, že okruh mých známých se podstatně ztenčí v podstatě na rodinu a nejbližší kamarády. Mou výhodou je, že nemám kamarády z právnické ani byznysové branže, ale povětšinou z akademické sféry, nebo ze školy. Počítám s tím. To je ale osud asi všech vysokých státních úředníků. I dřív jsem moje všechna jednání probíhala transparentně v oficiálních místnostech, kancelářích.
Máte rád fotbal. Váš předchůdce měl také rád fotbal a majitel splečnosti BusLine ho pozval na zápas do zahraničí. Jenže úřad řešil věci souvisejícími s BusLinem. A rozhodnutí ve prospěch BusLine bylo podrobeno velmi tvrdé kritice. Budete chodit na fotbal?
Budu chodit na fotbal, budu jezdit na fotbal a budu létat na fotbal. Ale jen za svoje.
Vraťme se k tomu BusLinu. Nenarazili jste na okolnosti, které by opravňovaly k tomu ty věci otevřít?
Tam je těch kauz desítky.
Táži se na ty uzavřené, druhoinstančně, jestli je budete přezkoumávat. U rozhodnutí v běhu to vnímám tak, že tomu budete věnovat patřičnou pozornost.
Přesně tak. U věcí, které jsou uzavřené, tak pokud padne rozhodnutí soudu o zákonnosti, nebo nezákonnosti, tak to může nasměrovat i rozhodnutí v ostatních kauzách, které tady všechny leží.
V zásadě na jakékoliv zakázce na autobusovou dopravu v České republice se objevuje BusLine. Ať už jako jeden z uchazečů nebo navrhovatel u nás. Je to opravdu hrozně široká otázka a nelze na tak povšechně položenou otázku konkrétně odpovědět.
Působíte ve státní správě už dost dlouhou dobu. Hodně lidí, kteří pracují pro stát, profesně okorává. Chybí jim dravost a tah na branku. Jak jste na tom vy? Sledujete, co se děje v privátu? Vzděláváte se?
Já se věnuji otázce soutěží jak v teoretické rovině, tak akademické sféře. Mé působení na ministerstvech mi to obohatilo o veřejné zadávání. Sám jsem byl zadavatelem některých veřejných zakázek. Podotýkám, že úspěšně ukončených a nikdy ÚOHS nezrušených.
Vida. Vy se ale umíte pochválit.
Že? Ale teď vážně. V této oblasti opravdu zkušenosti mám. A k tomu okorávání. Já si myslím, že vysocí státní úředníci mají rotovat. Vyzkoušet si i jiné agendy. Na ministerstvu vnitra jsem byl 5 a půl roku. Jsem toho názoru, že 6 max. 7 let na jednom místě je tak akorát, aby pak člověk změnil působiště. A dovzdělával se. I já se vzdělávám. Mám před sebou zákon o zadávání veřejných zakázek a registrů smluv, který jsem si před proběhnutím výběrového řízení přečetl do detailů. A tady v té tašce (ukazuje na naditou brašnu) jsou další předpisy. Na výběrové řízení jsem se učil jako na státnice, načetl jsem všechno, co se vztahuje k soutěži. Jel jsem nonstop tři týdny.
Ale určitě zvládáte rychločtení.
Je pravda, že jsem zvyklý rychle číst. Jen vám ještě řeknu, co v té tašce je. Směrnice, výroční zprávy ÚOHS a zákon o náhradě škod.
Na závěr se nemůžeme vyhnout fotbalu. Byl jste místopředsedou komise rozhodčích. Vy jste fotbal aktivně hrával nebo pískal? Jak jste se stal funkcionářem?
Já jsem fotbal nehrál, ale od patnácti jsem pískal.
Myslíte si, že je český fotbal „cinklý“?
To neumím říct.
To je zvláštní, pískat fotbal a nehrát ho.
Já jsem na to neměl talent a v těch 15 jsem si řekl: No tak budu se plácat na okrese Jihlava v dorostu, anebo zkusím něco jiného? Pocházím z fotbalové rodiny, děda, táta, strýcové, všichni hráli fotbal. Táta ještě píská na okrese. Celkem mi pískání šlo a došel jsem až do profesionálních soutěží. V roce 2004, za Luďka Macely, kdy se nabírali mladí rozhodčí po velké aféře. V profesionálních soutěžích jsem působil tři roky. Ale to už se těžko kloubilo s prací.
Komise musela být velký žrout času.
To byla. Možná ještě větší, než samotné pískání
To jste se probouzel po nocích a pískal jste?
Seděl jsem u televize, koukal na ligový zápas a jenom jsem čekal, kdy a kde nastane problém. Vlastně jsem už ani nedíval na fotbal, ale jenom na rozhodčí. Kdy bude zas problém, penalta a mediální cirkus. Ale byla to super práce. Protože předseda komise Michal Listkiewicz, to je chlap, který byl na dvou mistrovstvích světa. Mával finále MS v roce 1990 v Itálii. Opravdu velká persona. Deset let byl předsedou polského fotbalového svazu. Člověk s obrovským nadhledem, znalostí. Když už nebyl předsedou, byl tak nějak divně z českého fotbalu vyštípán. Když jsem viděl, jakým směrem se to začíná ubírat, tak jsem mediálně vystoupil a řekl, že s tím už nechci mít nic společného. Už nejsem ani členem fotbalové asociace.
Tu komisi jste opravdu opustil jenom kvůli Listkiewiczovi, nebo kvůli tomu, že jste vnímal, co se tam děje?
Když jsem viděl, jak se v komisi začíná rozhodovat. Přišel jste na komisi a tam vám předložili obsazení a nediskutovalo se o tom. Tak jsem si řekl, k čemu tady vlastně sedíme a proč bych měl v té komisi být? Když jsem zjistil, že se začali vracet rozhodčí, spojení s korupčními kauzami a mířili do funkcí delegátů profesionálních soutěží, tak jsem si řekl, že už to je přes čáru. Nechci, aby s něčím takovým bylo spojované moje jméno.
A myslíte si, že je český fotbal „cinklý“?
To neumím říct.
Objevují se informace o likvidace hráčů z nižších soutěží, které rozhodčí nevidí, atp. Myslíte si, že opravdu něco takového ve fotbale probíhá?
Někteří lidé vám řeknou, že se s něčím takovým nikdy nesetkali. Jiní zase, že setkali. Vychází do značné míry z toho, jaký kredit si ti lidé tvořili celý svůj fotbalový život. Já jsem měl tu výhodu, že jsem měl vždy čistou hlavu a fotbal pro mě nebyl zdroj obživy, ale koníček. Zdrojem obživy pro mě byla vždy práce. Proto jsem vystudoval dvě vysoké školy.
Jaká je ta druhá?
Fakultu sociálních věd, Německo–rakouská studia.
Nejste plagiátor?
Ne ne, na to by se už přišlo. Teď si dodělávám docenturu. Pokud bych byl studijním podvodníkem, zajisté bych byl odhalen. Ale abych neutekl z otázky. Myslím si, že skupina lidí, pro které je fotbal obživou, nic jiného nemají, v profesním životě se nejsou schopni živit ničím jiným než jen fotbalem, tak u nich bude samozřejmě náchylnost k takovým věcem vždy vyšší, než u lidí, kteří to dělají, protože je to baví.
Ale bavíme se o nižších soutěžích. Takzvaně sud za rovinu?
Sud za rovinu. Těžko se k tomu můžu vyjádřit, protože poslední zápas jsem pískal v roce 2007. Co se od té doby vyvinulo nevím a přehled o tom nemám. Minel je vidět až moc. Ale já nikomu nepodsouvám zlý úmysl. Problém je ve vzdělávání. Rozhodčí se do vysokých soutěží dostávají strašně rychle. Po pěti letech nemůže rozhodčí umět dobře pískat a vůbec už pískat první ligu. To prostě nejde. Já jsem se tam doplácal za 11 let a z toho jsem, a to je nejdůležitější, 4 roky pískal moravsko-slezskou fotbalovou ligu. To je to, co vás má připravit, dlouhodobější pobyt v třetí lize. Kluci, kteří jdou pískat po dvou, pěti, deseti zápasech ve třetí lize, nemůžou nikdy obstát. Tam je ten tlak enormně vyšší. Rozdíl mezi třetí a druhou ligou ještě není tak dramatický, ale největší je mezi druhou a první ligou. Z hlediska rychlosti, tlaku, zájmu médií a všeho dalšího
Co dělá Petr Mlsna ve volném čase?
Tráví čas s rodinou, kouká se v televizi na fotbal, protože na něj chodit nemůžeme, když je Covid19. Dopisoval jsem habilitační práci a připravuji se na obhajobu.
Na právech? Kde?
V Praze. V oboru ústavního práva a státovědy.
Takže vás můžeme za nějaký čas zahlédnout třeba na Ústavním soudu?
Ne. Myslím s, že na Ústavní soud mají chodit lidé, byť zákon konstatuje čtyřicet let věku, na závěr své profesní právnické kariéry. Těžko pak z Ústavního soudu jdete dělat advokáta, nebo podnikového právníka. Tam fakt máte jít na konci profesní dráhy.
Vás soudnictví neláká?
Láká, ale jsem na to jsem příliš mladý.
Jan Hrbáček, Jiří Reichl
