Problém s emisemi oxidu uhličitého by se i v České republice mohl řešit jeho zachytáváním a ukládáním. Předpokládá to Akční plán rozvoje technologií zachytávání, využití a ukládání oxidu uhličitého (CCUS) v ČR, který připravilo ministerstvo životního prostředí. Nyní se materiál, který má Ekonomický deník v dispozici, nachází v připomínkovém řízení.

Jak ministerstvo životního prostředí uvedlo v předkládací zprávě, dokument reaguje na poptávku ze strany českého průmyslu, ale také na nařízení Evropské komise č. 2024/1735 o průmyslu pro nulové čisté emise, jehož cílem je do roku 2030 umožnit v zemích EU geologické ukládání alespoň 50 milionů tun CO2 ročně. Předchozí dokumenty, jako je například aktualizovaná Politika ochrany klimatu v ČR, sice hovoří o významu CCUS, avšak nenabízejí bližší podrobnosti a konkrétní opatření.

Ministerstvo vedené Petrem Hladíkem (KDU-ČSL) v Akčním plánu CCUS navrhuje celkem 23 opatření, která se mají otevřít cestu k využití technologií CCUS. Zahrnují politická a regulatorní opatření, sdílení znalostí a zapojení soukromého sektoru, aktivity v oblasti vědy a výzkumu a možnosti budoucího financování CCUS. Za důležité autoři akčního plánu považují finanční pokrytí rizik spojených s provozem podzemních úložišť CO2.

Na ukládání jsou nejlepší slané akvifery

Technologie CCUS bude mít význam hlavně pro průmyslové sektory, ve kterých je snižování emisí CO2 obtížné a bez CCUS těžko mohou dosáhnout uhlíkové neutrality. V českém případě se jedná zejména o výrobu cementu a vápna a o chemický průmysl.

Celkový objemový odhad potenciálu pro ukládání CO2 v České republice dosahuje dle dřívějších odhadů zhruba 1200 milionů tun, z toho na slané akvifery středočeských permokarbonských pánví a karpatské oblasti připadá 95 procent. Zbývajících 5 procent připadá na bývalá a současná ložiska uhlovodíků. Někdy zmiňovaná možnost ukládání CO2 v uhelných slojích se nezdá být reálná.

Mohlo by vás zajímat

V přípravě je už přitom je projekt CCS Moravia, za kterým stojí společnost MND a Heidelberg Materials. Cílem je ukládat až 800 tisíc tun CO2 ročně do akviferů na jihovýchodní Moravě. Záměr zatím naráží na vysoké investiční náklady, které se zřejmě budou pohybovat v řádu stovek milionů eur.

Druhou možností je další využití oxidu uhličitého, ať už v potravinářském průmyslu, při výrobě nápojů či stavebních materiálů. Další možností je s využitím přebytků elektřiny využít CO2 jako surovinu pro výrobu vodíku, syntetického metanu či metanolu.

Začalo to u Severního moře

Prvními evropskými komerčními projekty na využití technologie zachytávání a ukládání uhlíku (CCS) je norský Sleipner, který funguje už od roku 1996, následovaný projektem Snohvit (od roku 2008). Jejich podstatou je vyčištění těženého zemního plynu v norském sektoru Severního moře, který obsahuje přibližně 9 procent CO2. Po separaci a stlačení je CO2 vtláčen do vhodných pískovcových akviferů.

Od roku 2018 napočítala evropská klimatická agentura CINEA celkem 98 projektů typu CCS a CCU, co kterých je zapojeno 573 účastníků z 41 zemí. Otevírá se zde možnost financování z programů Connecting Europe Facility for Energy, Horizon Europe a z Inovačního fondu. Největší projekty zatím vznikají v zemích okolo Severního moře, která nabízí pro ukládání CO2 vhodné podmínky.

Český akční plán pro CCUS dále uvádí, že náklady na zachytávání a odstraňování uhlíku budou podle většiny odborných studií vysoké. Pokud vynecháme některé podezřele optimistické odhady, tak se odhady pohybují od 60 až po 170 eur za tunu oxidu uhličitého (nákladné je hlavně zachytávání emisí). Ekonomicky se to příliš nevychází; poplatek za vypuštění jedné tuny CO2, tedy cena povolenky EU ETS, v současnosti dosahuje 66 eur.