„Dává smysl pro obě strany, aby jim banky vyšly vstříc a bez sankcí jim načas splátky odložily. Bez toho, aby to mělo vliv na klasifikaci úvěrů, což je důležité. K opatřením je nutné přistupovat i s vědomím toho, že ve hře není jen stabilita firem, ale i bank,“ říká k návrhu ministerstva financí bývalý víceguvernér České národní banky a europoslanec za TOP 09 Luděk Nidermayer.
Jak hodnotíte návrh na plošný automatický odklad splátek na všechny druhy úvěrů na půl roku?
Existuje spousta dlužníků, kteří z objektivních důvodů budou mít větší či menší problémy se splátkami z důvodů epidemie. Dává smysl pro obě strany, aby jim banky vyšly vstříc a bez sankcí jim načas splátky odložily. Bez toho, aby to mělo vliv na klasifikaci úvěrů (což je důležité).
Otázka, jakou cestou, na jak dlouho a pro koho, není úplně snadná. Odložení splátek má vliv na likviditní situaci banky, což u některých bank je významné, jinde ne. S délkou problém narůstá. Takže vážit je třeba jak dopad na klienty, tak na finanční systém.
Je pro takové opatření důvod?
Pro odložení splátek jistě důvod je. Otázkou je, zda to má být více výsledek dohody banky a klienta či zákonné opatření. Osobně bych preferoval první cestu a věřím, že banky by postupovaly odpovědně a vstřícně. A o odložení splátek naopak nebudou žádat klienti, kteří jej nepotřebují. Bankovnictví je o důvěře a zde je možnost, jak tento vztah posílit.
Bude-li zvolena druhá cesta, měl by stát přijmout odpovědnost za dopady, pokud by někde byly významné.
Nebylo by vhodnější prosadit odklad splátek jen pro klienty, kteří o to požádají a u nichž je to opodstatněné dopady koronavirové pandemie?
Osobně si myslím, že ano. Vyžadovalo by to důvěru na obou stranách. V kombinaci s dalšími kroky státu (měla by rychle odstartovat silná podpora SME) by to mělo podle mne fungovat.
Nestačil by tříměsíční odklad s možností prodloužení?
Delší odklady, zejména plošné, mohou mít poměrně velký vliv na stabilitu bank. Chápu, že postižení klienti by je přivítali, ale podle mne by dnes 3 měsíce a možnost prodloužení pro klienty v problémech, kterým nepomohou jiná opatření, byla dnes, vzhledem k nejistotě o trvání omezení, rozumná cesta.
Není na místě obava, že takové opatření může výrazně zasáhnout stabilitu bankovního sektoru? Může mít dopady především na menší banky, které za sebou nemají silné korporace?
Platí obecně, že pokud omezím bance jednu stranu bilance (tedy splátky úvěrů, na straně aktiv) a druhá strana (vklady – pasiva) se vyvíjí „volně“, může se finanční situace banky podstatně měnit. U některých bank může ten vývoj, pokud bude trvat dlouho, být negativní.
Kdyby toto opatření vyčerpalo nějakou menší banku a ta padla, nemůže to spustit paniku a tzv. “run na banky”? Není to příliš velké riziko pro ekonomiku?
Run na banku je to poslední, co by se dnes hodilo. Proto je třeba k opatřením přistupovat i s vědomím toho, že ve hře není jen stabilita firem, ale i bank. Náš bankovní sektor je velmi likvidní (viz více než 2 500 miliard korun, které banky ukládají v ČNB), ale ta likvidita asi není rovnoměrně rozmístěna. Ale pro případy problémů má ČNB nástroje, jakými může likviditu banky podpořit.
Myslím, že pokud si budeme počínat kompetentně, situaci zvládneme.
Jiří Reichl
