Výbušnými vodami Jihočínského moře proplouvá polovina světového obchodu, oblast je bohatá na ropné produkty – a geopoliticky je vysoce nestabilní.
Bouřlivé vody Jihočínského moře představují jednu z klíčových oblastí geopolitiky pro 21. století. Bohaté zásoby surovin (především ropy a zemního plynu), překrývající se teritoriální nároky několika asijských států spolu s rostoucí emancipací zahraniční politiky Číny vytvářejí třaskavou situaci, která může ohrozit nejen státy Jihovýchodní Asie.
Jihočínské moře se táhne od Malackého průlivu na jihozápadě až po Tchajwanský průliv na severovýchodě. Celá oblast je domovem pro více než půl miliardy obyvatel. Proč je o tuto na první pohled nezajímavou a okrajovou část Tichého oceánu tak enormní zájem? Důvody jsou především dva – suroviny a poloha.
Podívejme se nejprve podrobněji na první důvod. Server Business Insider, který se odvolává výzkum čínské společnosti China National Offshore Oil Corporation, tvrdí, že pod dnem Jihočínského moře se může ukrývat až 130 miliard barelů ropy, což by z této oblasti rázem učinilo druhé největší světové naleziště hned za Saúdskou Arábií.
Číňané dokonce tak Jihočínské moře neoficiálně překřtili na „druhý Perský záliv“.
Jihočínské moře zároveň představuje bohatou zásobárnu ryb. Přibližně desetina celosvětových úlovků pochází právě z této oblasti a představuje tak pro státy s prudce rostoucím počtem obyvatel (Čína či Vietnam) důležitý zdroj potravy.
Klíčová je však také samotná strategická poloha tohoto moře. Kromě toho, že oblastí proplouvá polovina všech tankerů na světě a polovina veškerých nákladních lodí (podle tonáže), představuje Jihočínské moře také klíčový dopravní uzel pro transport surovin pro státy jako je Jižní Korea (dvě třetiny jejích celkových energetických zásob musí proplout Jihočínským mořem), Japonsko a Tchaj-wan (60 procent veškerých energetických zásob) a Čína (až 80 procent dovážené ropy).
Nehostinné skály nad zlato
Hlavním jablkem sváru jsou sporná území, která si nárokují jednotlivé pobřežní státy. V Jihočínském moři leží přes 200 malých ostrovů, skal a atolů, které jsou součástí dvou souostroví známých jako Spratlyovy a Paracelské ostrovy. Přestože jsou prakticky neobyvatelné, mají pro státy na pobřeží Jihočínského moře cenu zlata.
Důvodem je takzvaná exkluzivní ekonomická zóna (EEZ) – termín, který byl do mezinárodního práva zaveden Úmluvou spojených národů o mořském právu (UNCLOS) v roce 1982. Podle této úmluvy má každý stát sousedící s mořem či oceánem právo na vytvoření EEZ do vzdálenosti 200 námořních mil od pobřeží; pokud se EEZ jednotlivých států překrývají, mají být rozděleny rovným dílem.
V případě Jihočínského moře, které je plné malých ostrůvků a skal, je vytyčení EEZ pobřežních států prakticky nemožným úkolem. Většina států se navíc rozhodla, že své geopolitické plány a zájmy nebude hájit pouze verbálně, ale že přejde od slov k činům (například Paracelské ostrovy, které v současnosti patří Číně, tato země vybojovala v krátkém ozbrojeném konfliktu v lednu roku 1974 s bývalým Jižním Vietnamem, při němž zemřelo více než 70 vietnamských vojáků).
Čína si i v současné době nárokuje největší porci území Jihočínského moře. Své požadavky opírá o mapu z roku 1947, kde jsou jak Spratlyovy, tak Paracelské ostrovy integrální součástí Číny. Ze stejné mapy však vychází se svými územními nároky i Tchaj-wan.
Tento historický nárok však striktně odmítá jižní soused Číny, Vietnam. Jeho představitelé tvrdí, že si Čína tyto ostrovy nárokovala až od 40. let minulého století, zatímco Vietnamci se o tyto skály a atoly starali minimálně již od 17. století.
Dalším státem, který se do přetahované přidal, jsou Filipíny. Ty zdůrazňují především geografickou blízkost Spratlyových ostrovů k vlastnímu pobřeží.
Část Jihočínského moře si nárokují také Malajsie a Brunej. Oba státy tvrdí, že část Spratlyových ostrovů spadá do jejich EEZ.
Militarizace nehostinných skal
V dubnu tohoto roku letecké snímky odhalily, že Čína staví vojenské letiště na jednom ze získaných Spratlyových ostrovů. Kromě přistávací dráhy tam Číňané také budují radary a obranné věže. Čínské zabydlování v oblasti tím ale nekončí.
Mohutné stavební práce provádějí Číňané také na Paracelských ostrovech, které leží pouhých 400 km od vietnamských hranic. A jelikož s jídlem roste chuť, Čína začala stavět na nejméně sedmi dalších ostrovech, které si však nárokují Filipíny, Malajsie či Brunej.
Kvůli čínskému postupu Vietnam a Filipíny začaly horečně jednat o vytvoření strategického partnerství, které by zastavilo čínskou expanzi. Spojené státy zároveň zmírnily embargo na dodávku zbraní do Vietnamu, což tomuto státu umožnilo získat hlídkovací lodě od Japonska a šest ponorek od Ruska. Filipíny znovuotevřely základnu v Subic Bay pro americké válečné lodě a Manilla připravuje arbitráž proti Číně. Jenže všechny protiakce jsou v porovnání s čínským postupem příliš pomalé.
Z Jihočínského moře se tak co nevidět může stát sud se střelným prachem, který rozbouří vody nejen v jihovýchodní Asii. Čína ve své emancipaci zahraniční politiky a ve sledování vlastních geopolitických zájmů nejspíš poleví, což ještě více rozdráždí ostatní státy v regionu.
Regionální konflikt navíc může otřást celým světem. Výbušnými vodami Jihočínského moře totiž proplouvá více než polovina světového obchodu.
Miloš Krejčí, Tiscali.cz
