Za necelý měsíc čeká britské labouristy volba nového lídra. Největší šance se zatím přisuzují 66letému právníkovi Jeremymu Corbynovi. Analytici však varují, že jeho zvolení do čela Labour Party učiní stranu nevolitelnou na příštích 10 let.
10. září tohoto roku budou britští labouristé volit do čela své strany nového lídra. Podle průzkumů má zatím největší šanci na zvolení 66letý právník Jeremy Corbyn. Širší průzkumy však ukazují, že skutečným vítězem případné volby Corbyna předsedou labouristů by byl současný premiér David Cameron. Hypotéza, že by se Corbyn stal lídrem labouristů, se zřejmě zamlouvá i finančním trhům. „Trhy pravděpodobně kvitují s povděkem myšlenku, že by Corbyn stanul v čele labouristů, protože v tom vidí možnost, jak z Labour party učinit nevolitelnou stranu,“ řekl agentuře Bloomberg stratég společnosti ADM Investor Services Marc Ostwald.
Poté, co se vynořily spekulace o Corbynově možném vítězství ve stranických volbách, klesl výnos britských vládních dluhopisů o 0,46 procentních bodů. Konzervativci totiž zvítězili v parlamentních volbách mimo jiné proto, že voliči vyhodnotili labouristy jako nepříliš schopné poradit si s rozpočtovými deficity. A Corbynův ekonomický program v tomto labouristům příliš nepomáhá.
Jeremy Corbyn se netají svým obdivem k Hugo Chávezovi, který prý pro Venezuelu udělal mnoho dobrého. Corbyn připomíná zjevení z doby, kdy bylo ryzí keynesiánství hlavním proudem nejen v ekonomickém myšlení, ale také univerzálním receptem na to, jak správně dělat hospodářskou politiku.
Corbyn v Labour Party oslovuje především radikální křídlo. Podle něj by nebylo od věci znovu znárodnit firmy v tak zvaných strategických odvětví, tedy přesně ty, které byly privatizovány v éře Margaret Thatcherové. Samozřejmě odmítá také jakákoli úsporná opatření. Velmi nestandardní je však jeho postoj vůči centrální bance Bank of England. Ta prováděla až do roku 2012 politiku známou jako kvantitativní uvolňování, tedy nákup státních dluhopisů, díky němuž se do oběhu dostávalo více peněz. To mělo obnovit investiční a spotřebitelskou poptávku.
Corbyn by však šel ještě dál. Podle něj by o množství peněz, které se do oběhu uvolní, neměla rozhodovat Bank of England, ale přímo vláda. Říká se tomu People´s quantitative easing, čili něco jako „lidové kvantitativní uvolňování“. Spočívalo by to v tom, že vláda vytvoří Národní investiční banku, která by poté od vlády musela vykupovat dluhopisy, jimiž by se financovaly investice do infrastruktury, především do škol a nemocnic. Byla by to vláda, kdo by rozhodoval o tom, kolik peněz se do ekonomiky uvolní, a nikoli centrální banka. Corbyn považuje za legitimní, aby o monetární politice rozhodovala vláda, která je volena lidmi, a ne centrální bankéři.
Ekonomové samozřejmě varují, že takový mechanismus by Bank of England postavil na druhou kolej a v podstatě by se stala téměř zbytečnou. Nehledě na to, že zde existuje obrovské riziko vzedmutí inflace. Empirické výzkumy totiž jasně prokazují, že čím je centrální banka závislejší na vládě, tím vyšší inflace se v dané zemi vyskytuje. Corbynovy plány jdou tedy přesně proti logice nezávislosti centrálních bank a tomu, co nám říkají historické zkušenosti například z Německa po první světové válce nebo ze Zimbabwe.
Objevují se však i názory, že i kdyby byl Corbyn šéfem labouristů zvolen, tak jako lídr příliš dlouho nevydrží. A to právě proto, že je ve svých ekonomických plánech na Brity příliš radikální. Nicméně podle Steva Fieldinga, politologa Nottinghamské univerzity, na tom Labour Party nemusí být pod vedením Corbyna nutně hůře než pod vedením Eda Milibanda.
-usi-
