Snaha vyřešit problematiku zdravotně-sociálního pomezí (na které si zatím všechny vlády vylámaly zuby) změnovým zákonem, který jde nyní do druhého čtení ve sněmovně, nebude při současném znění návrhu úspěšná (návrhu jsme se věnovali např. ZDE, ZDE či ZDE). Alespoň si to myslí odborníci, kteří se sešli na prvním setkání Sociálního poradního sboru (SOPOS), které se včera uskutečnilo v pražském Obecním domě. Důvodů je více: chybějící definování sítě zdravotně-sociálních služeb, nevyjasněné financování a samozřejmě zoufale scházející kapacity zdravotníků, které jsou ke změně potřeba. Sbor tak nyní chce dát dohromady podněty z terénu tak, aby během projednávání ve sněmovně bylo možné nabídnout úpravy, díky nimž by v oblasti zdravotně-sociální péče skutečně došlo k posunu vpřed.
„Do roku 2026 budou muset zařízení sociálních služeb, která budou chtít nadále poskytovat ošetřovatelskou péči, požádat o registraci zdravotnického zařízení na kraji. Budou přitom muset plnit personální a materiálně-technický standard. Ví dnes někdo, jak tyto standardy budou vypadat? Na kolik klientů bude třeba jedna zdravotní sestra? Už dnes nám odhadem schází 3500 až 4000 sester,“ upozorňuje ředitelka SOPOS a bývalá ministryně práce a sociálních věcí Jaroslava Němcová, podle které výsledkem bude, že naprostá většina zařízení o registraci podle zákona o zdravotních službách nepožádá. Místo toho si budou moci nasmlouvat domácí péči, jenže je velkou otázkou, zda nynější kapacity zvládnou potřebu pokrýt.
Zároveň je v důvodové zprávě návrhu vypočteno, že transformace sociálního lůžka na sociálně-zdravotní přijde na 610 tisíc korun, u lůžka dlouhodobé zdravotní péče půjde o 150 tisíc korun a nové zdravotně-sociální lůžko vyjde na 3,1 milionu korun. Dále se uvádí, že bude třeba 1,75 miliardy korun na doplnění zdravotních sester a 6,2 miliardy na naplňování materiálně-technického standardu. „Nikde se ale na dvou stech stranách nehovoří o tom, kdo to zaplatí,“ dodává Němcová.
„Při nákladech více než tři miliony na lůžko je otázka, kdo dokáže zbudovat takovou kapacitu. My si myslíme, že to jde levněji. Materiálně-technický standard musí být realizovatelný. Ne všichni na takový standard můžeme dosáhnout a jako společnost to nemůžeme z jakýchkoliv zdrojů zaplatit,“ podotýká k tomu Barbora Vaculíková z PentaHospitals, která navíc připomíná, že do roku 2050 bude potřeba navíc 60 až 70 tisíc nových lůžek dlouhodobé péče či v pobytových sociálních službách.
Přitom ani za současných podmínek není pro domovy pro seniory hračka ekonomicky vycházet. „V současné době máme v zařízení 49 klientů při příspěvcích na péči ve III. a IV. stupni a provaz utáhneme. Ale představy, že v zařízení bude 12, 16 klientů, jsou ekonomicky nemožné,“ konstatuje ředitelka Domova na Hrádku Jana Pilná, která potvrzuje i obrovský problém se sháněním sester.
Bez povinnosti klienta převzít změna nebude
Naopak co se týče LDN, chce návrh redukovat počty pacientů, kteří zde zůstávají neúměrně dlouhou dobu. Pobyty delší než tři měsíce by tak měl posuzovat revizní lékař. Zároveň ovšem zákon neukládá povinnost přijmout tyto klienty na lůžka zdravotně-sociální.
„Snažili jsme se přesvědčit ministerstvo, aby poskytovatelé zdravotně-sociálních lůžek měli povinnost indikovaného pacienta přijmout, ale bylo to odmítnuto. Dostaneme se tak jen k tomu, že ze zdravotnictví pacienta nebude kam přeložit a zdravotníci budou žádat pojišťovny o opakované prodlužování pobytu na zdravotním lůžku,“ popisuje ředitelka odboru smluvní politiky VZP Helena Sajdlová, podle které navíc schází jakékoliv škálování a jasné indikace k tomu, kdy by měl pacient na zdravotním lůžku zůstat a kdy je na místě přesun na lůžko zdravotně-sociální.
„Mám obavu, že norma nebude příliš prakticky realizovatelná. Pokud tam nebudou dobře vytitrované úhradové mechanizmy, nemůže to fungovat. Jestliže nebude stanovena povinnost po 90 dnech pacienta někde převzít, nejsem si jist, co se bude dít. LDN jsou také nějak nastaveny, a pokud by se mělo snížit financování, když budou přicházet o obložnost, bude docházet k umělým mechanizmům, jak obložnost udržet. Další věc je, že se ministerstvo vtipně vyhnulo otázce personálního zabezpečení, protože ve chvíli, kdy to napíšete, leckdo snadno spočítá, že je to v praxi nerealizovatelné. A co se týče multizdrojového financování, to musí být na něčem založeno, přičemž asi těžko přesuneme veškerou odpovědnost na kraj nebo na klienta a jeho rodinu. Mám tedy pocit, že jde jen o řešení na papíře, ale v praxi to mnoho nepomůže,“ domnívá se epidemiolog a bývalý ministr zdravotnictví Roman Prymula.
Plusem je ošetřovatelská péče ve stacionářích
Navíc u navrhovaného typu zdravotně-sociálních služeb nemá platit kontraktační povinnost zdravotních pojišťoven. Ty tak budou garantem sítě, která ovšem není nikde nadefinována a není jasné, jaká by měla být dostupnost tohoto typu péče.
„Je to téma, které není dobře připravené a vykomunikované napříč resorty, kterých se týká. Když jsme jako zdravotní pojišťovny u diskuzí byly, upozorňovaly jsme na všechna slabá místa s tím, že je to třeba provázat, zkoordinovat a nastavit, protože bez propojení obou systémů, které na sebe v řadě situací narážejí a nejsou kompatibilní, to není realizovatelné. Přesto – nebo možná právě proto – další práce pokračovaly již bez naší účasti,“ přibližuje ředitelka zdravotnického úseku Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR Zdeňka Salcman Kučerová, podle které je k návrhu více otazníků než srozumitelných odpovědí.
„Nejdříve si musíme říci, jaké jsou podmínky pro to, aby nějaké sociálně-zdravotní lůžko vzniklo, pak se máme bavit o tom, jak má být financované. Na začátku jsme mluvili o tom, že půjde o vícezdrojové financování, nikdo ale neřekl, jaké zdroje a podíl na financování ponese MPSV, respektive systém sociálních služeb, jaký podíl půjde z krajů a obcí, jaký z kapsy pacientů a jaký z veřejného zdravotního pojištění,“ dodává Salcman Kučerová.
Její slova potvrzuje i Helena Sajdlová. „V důvodové zprávě mi schází také kapacitní potřeba tohoto typu lůžek. Na krajích se má teprve tvořit něco, co bude sloužit jako podklad pro výběrová řízení a smluvní politiku zdravotních pojišťoven. Přesto se k tomu předkládá zákon bez jakékoliv odložené účinnosti,“ doplňuje Sajdlová.
Ačkoliv je ale podle účastníků setkání návrh zákona nedopracovaný a nevydiskutovaný, i podle nich je potřeba, a i současné znění přináší některé pozitivní změny. „Všichni se shodneme na tom, že zákon potřebujeme. Jsou tam světlá místa – ošetřovatelská péče bude moci být i v denních či týdenních stacionářích nebo odlehčovacích službách, což dosud bylo nemyslitelné. Je super, že se lidé posunou domů. Rozšiřuje se domácí umělá plicní ventilace, jsou tu velké projekty na domácí dialýzu… Ale když lidé budou doma, musíme také mít kapacity domácí péče,“ uzavírá Jaroslava Němcová. A jak dodává Zdeňka Salcman Kučerová, zdravotní pojišťovny se vzhledem ke své finanční situaci nic navyšovat nechystají.
Více ovšem chce z chystané změny vytěžit SOPOS tak, že nyní shromáždí podněty z terénu, jaké kroky by mohly skutečně pomoci a co udělat pro to, aby opatření padla na úrodnou půdu. S návrhy pak sbor plánuje seznámit poslance a senátory, kteří ještě mohou na finálním znění zatím ne zcela vydiskutovaného návrhu mnohé změnit.
Michaela Koubová
