Ekonomický komentátor listu Wall Street Journal Matthew Lynn je přesvědčen, že poraženými v grexitu jsou všichni, jen ne Řecko.
Na příkladu Argentiny, která zbankrotovala počátkem tohoto tisíciletí, se ukazuje, že měnová suverenita může být prakticky jediným účinným řešením potíží, kterými posledních pět let Řecko čelí. Argentina měla svou měnu navázánu ve fixním poměru 1:1 na americký dolar. Tato fixace byla jednou z příčin vnější ekonomické nerovnováhy argentinské ekonomiky. Jakmile se ta stala neudržitelnou a Argentina vyhlásila platební neschopnost, klíčovým opatřením bylo odpoutání argentinského pesa od amerického dolaru. Lynn v této souvislosti připomíná, že argentinská ekonomika poté rostla průměrně o 8,5 % ročně mezi lety 2003 až 2007. To může být pro Řecko jistě zajímavá inspirace. Lynn zde dokonce zmiňuje nový pojem „Gr-ecovery“, čili něco jako řecké zotavení.
Grexit ve zprávách, analýzách a komentářích
Eurozóna totiž není optimální měnovou oblastí, tedy oblastí, kde by byla společná měna vhodná. Aby nějaký region mohl efektivně používat společnou měnu, je třeba, aby měl pružné trhy. Především trhy výrobních faktorů, tedy kapitálu a práce. Ty musí být schopny se volně pohybovat, aby mohly být alokovány v místech a odvětvích, kde najdou optimální uplatnění. Z hlediska eurozóny to tedy znamená, že zejména pracovní síla musí být ochotna migrovat za pracovními příležitostmi. A to, z objektivních i subjektivních důvodů, pracovní síla v eurozóně ochotna není. V tu chvíli dodává trhům potřebnou flexibilitu národní měna, respektive její schopnost přizpůsobovat svou hodnotu (směnný kurz) vůči jiným měnám.
Ale zpět k potenciálním poraženým. Prvním poraženým bude podle Matthewa Lynna sama Evropská unie. Lynn zde hovoří o tom, že jednotná měna euro byla de facto akcelerátorem vzniku jednotného evropského státu. Na tomto principu prý není nic špatného, buď se nám myšlenka jednotného evropského státu líbí, nebo nikoli. Spuštění projektu jednotné měny však bylo podle Lynna nešikovné. K tomu, aby euro mohlo jakž takž fungovat, bylo třeba mít vytvořenu například také bankovní unii, transmisní mechanismus, centrální banku a regulatorní mechanismus a podobně. To vše bylo budováno víceméně za pochodu. A Lynn se ptá, zda si tedy Evropská unie zaslouží naši opětovnou důvěru a současně odpovídá, že nikoli. „Řecký debakl může být katastrofou, ze které se Evropská unie nikdy nevzpamatuje,“ dodává.
Druhým poraženým bude podle Lynna Mezinárodní měnový fond. Ten podle něj má za sebou jistě mnoho dobrého. Mnoha zemím, které byly postiženy měnovými krizemi, pomohl jejich ekonomiky stabilizovat. V případě Řecka však říká, že „Mezinárodní měnový fond byl doslova unesen svými francouzskými ´bossy´ a je vidět, že řecká záchrana byl v zásadě politický projekt.“ Že se řecká záchrana Mezinárodnímu měnovému fondu příliš nepovedla, Lynn dokládá čísly. Podobně jako Joseph E. Stiglitz i Lynn zmiňuje setrvalý pokles HDP o celou čtvrtinu v posledních pěti letech a nárůst nezaměstnanosti na více než 27 %. „Pokud přese všechno Řeckou vystoupí z eurozóny, všechno to utrpení bylo k ničemu. A výsledek? Kredibilita MMF bude rozstřílena na kusy,“ uvádí Lynn.
Třetím poraženým bude německá kancléřka Angela Merkelová. Ačkoli prý neustále čteme o tom, že Angela Merkelová je nemocnější ženou světa a vládkyní Evropy, její role při řešení řecké krize je podle Matthewa Lynna „komedií plnou chyb“. Na počátky byly jen dvě možnosti. Buď mělo být Řecko skutečně zachráněno, jeho dluhy odepsány a ekonomika oživena, nebo mělo být Řecku pomoženo opětovně zavést drachmu. Namísto toho Merkelová váhala, aby zachovala vládní koalici a před těžkými rozhodnutími schovávala hlavu do písku. V každém případě byla slabá a nerozhodná. „Skutečně Německo dominuje Evropě?“, ptá se Lynn. „Nikoli, to jen Německo není schopno zatím nalézt lepší způsob, jak Evropu vést.“
Pokud ke Grexitu skutečně dojde, následků bude mnoho. Skutečné škody však napáchá mimo Řecko. „A bude to Evropská unie a Mezinárodní měnový fond, kdo bude trpět nejvíce,“ uzavírá Matthew Lynn.
Petr Musil
