Rozhodnutí řecké vlády zeptat svých voličů, zda má přistoupit na nové podmínky prodloužení záchranného programu znamená výrazný obrat v celém vývoji krize pod Akropolí.
Pokud věřitelé Řecka nevyslyší Varoufakisovy prosby, aby záchranný program prodloužili alespoň do sobotního referenda, je zřejmě jen otázka času, než řecká vláda vyhlásí platební neschopnost. Lidově se tomu říká bankrot. Ten nemusí nutně nastat hned ve středu 1. července.
První symptomy již můžeme pozorovat v podobě vybírání vkladů z bank řeckými občany. Vyhlášení platební neschopnosti tak pravděpodobně bude předcházet tak zvaná kapitálová kontrola. To není nic jiného, než stanovení limitů pro výběry vkladů z bankovních účtů. Prozatím však potřebnou likviditu do bankovního sektoru dodává Evropská centrální banka. Ta se ale nechala slyšet, že pouze dodrží úroveň programu nouzového financování ve výši 89 miliard eur, a do řeckého bankovního systému nedodá ani o euro víc. Podle bývalého viceguvernéra České národní banky Luďka Niedermayera bude Evropská centrální banka poskytovat řeckým bankám likviditu jen do té doby, dokud budou mít řecké dluhopisy, které přijímá do zástavy, nějakou hodnotu. Ta je dána schopností Řecka získat půjčky na trhu.
Varianty zhroucení
Případný řecký bankrot má v zásadě dvě varianty. Ty se liší tím, zda Řecko zůstane v eurozóně, nebo ji opustí. Volba ale zůstane pravděpodobně na Řecku samotném, protože neexistuje způsob, jak Řecko z eurozóny vyloučit. Pokud by si tedy Řecko zvolilo vyhlášení platební neschopnosti bez toho, aby opustilo eurozónu, pak to zřejmě bude ta varianta, ve kterou doufají i jeho věřitelé a především vrcholní politici Evropské unie. V takovém případě by ale stejně obě strany musely zasednout k jednacímu stolu.
Řecko by se snažilo dosáhnout toho, aby mu podstatná část jeho dluhu byla odpuštěna, případně jeho splátky rozloženy v čase tak, aby je bylo schopno splácet a přitom nemuselo příliš ekonomicky strádat. Byla by to pro Řecko zřejmě lepší pozice, než jakou má dnes.
V současné době je jakýkoli záchranný program vždy podmíněn poměrně tvrdými opatřeními, která směřují do oblasti veřejných financí. Řecko se tak více či méně oprávněně může cítit jako Minotaurus v okovech. Pokud však Řecko vyhlásí bankrot, jeho věřitelé budou v pozici, kdy budou preferovat alespoň nějaké splacení svých pohledávek, než nesplacení žádné. Řecko by dokonce ani nemuselo definitivně ztratit schopnost získávat nové půjčky na finančních trzích. Naopak by ale zřejmě ztratilo možnost opakovaně získat jakoukoli pomoc v případě dalších finančních potíží. To už by pak záviselo na tom, jak zodpovědnou vládu by Řecko mělo. Zatím má ale vládu, která není dostatečně odvážná o jakékoli závažné záležitosti rozhodnout sama, a tak raději rozhodnutí přehodí na řecký lid.
Druhou variantou řeckého bankrotu je ruku v ruce jdoucí opuštění eurozóny. Takový scénář bude daleko komplikovanější. I v tomto případě bude muset řecká vláda se svými věřiteli jednat. A i v tomto případě bude její pozice výhodnější, než jaká je dnes. A ani v tomto případě si věřitelé nebudou moci dovolit dostat řeckou ekonomiku ke dnu, budou-li chtít své peníze ještě někdy vidět. Prvním krokem však bude naprostá kapitálová kontrola, a to jak u hotovostních, tak bezhotovostních transakcí.
Bude to vyžadovat příprava nevyhnutelné měnové odluky, jakou jsme zažili například i my v roce 1993, když se dělilo Československo. Klíčovou otázkou celého procesu pak bude stanovení směnného kurzu nové řecké měny (pravděpodobně opět drachmy) vůči euru.
Nabízí se, že se jeho počáteční hodnota stanoví na úroveň, při které se drachma k euru fixovala v době, kdy Řecko do eurozóny vstupovalo. Problém je v tom, že dnes nikdo nezná tu správnou hodnotu směnného kurzu drachmy vůči euru, stejně jako nikdo neznal tu správnou hodnotu směnného kurzu československé koruny vůči dolaru či marce na počátku 90. let, kdy se Státní banka československá rozhodovala o tom, na jaké úrovni korunu vůči zahraničním měnám zafixovat. Tvůrci československé, a posléze české, ekonomické transformace určité měřítko měli. Byl jím směnný kurz na černém trhu. Jelikož drachma dnes prakticky neexistuje, neexistuje ani žádné její tržní ocenění. V konečném důsledku však může být počáteční hodnota kurzu drachmy vůči euru lhostejná, protože se očekává, že by drachma v prvních několika dnech, týdnech a možná měsících oslabovala. Dokonce by hodnota kurzu drachmy nemusela trápit ani zahraniční věřitele, ti by se jistě vůči kurzovému riziku dokázali zajistit. Přesto zde existuje jisté riziko. Můžeme je označit jako „německý scénář“. Ten by nastal, pokud by se současná řecká vláda rozhodla, podobně jako Německo po první světové válce, financovat svůj dluh pomocí emise peněz. V takovém případě by řeckou ekonomiku mohla zachvátit hyperinflace a prakticky totální rozvrat, a to nejen ekonomický. Taková možnost se sice může zdát jako z říše nejhorších snů, ale Tsiprasova vláda je nevyzpytatelná.
Argentina, Island a další
Ať už k řeckému bankrotu dojde, či nikoli a ať už bude případný bankrot doprovázen vystoupením Řecka z eurozóny či nikoli, zcela jistě nepůjde o první a dost možná ani poslední bankrot nějakého státu. V relativně živé paměti máme ještě bankroty Islandu z roku 2008 či Argentiny z přelomu let 2000 a 2001. Islandský bankrot byl jen takovou epizodou, která měla příčinu v kolapsu bankovního sektoru a na to navázaném pojištění vkladů, za něž ručil stát. Jakmile islandské banky zkrachovaly, nebyly schopny vyplatit své vklady také zahraničním klientům, převážně Britům a Němcům. Tyto závazky převzal stát, ale ani ten nebyl sto jim dostát.
Ekonom Pavel Kohout k tomu poznamenal: „Islandská vláda tehdy řekla ´je nám to líto, ale my na to nemáme a nezaplatíme´. Výhodou je, že islandská ekonomika je malá a i ty dluhy byly absolutně malé, a tak nad tím německá a britská vláda mávly rukou a vklady svým občanům proplatily namísto Islandu.“
Bankrot Argentiny byl však do jisté míry podobný tomu, co možná čeká Řecko. Argentina sice nebyla členem žádné měnové unie, ale měla svou měnu navázánu na americký dolar, navíc v nesmyslném poměru 1:1. To zemi dusilo veškerý export a zároveň velmi prodražovalo zahraniční dluh. Veřejný dluh Argentiny tehdy dosahoval pouhých necelých 60 % HDP, což je méně než polovina aktuálního dluhu Řecka.
Dotkne se řecký bankrot Česka?
Může se případný bankrot Řecka a jeho vystoupení z eurozóny dotknout i nás? Logika velí, že nejsme-li v eurozóně, pak se nás to nijak netýká. Pravdou je, že jestli se nás to dotkne, či nikoli, ani tolik nezávisí na tom, zda se u nás eurem platí nebo ne.
Dá se očekávat, že poté, co Řecko bude procházet bankrotem, budou investoři své peníze stahovat z těch ekonomik, které budou vyhodnocovat jako rizikové. Mezi takové může potenciálně patřit i ekonomika česká, byť je v poměrně dobré kondici a veřejný dluh je na nízké úrovni (i když to samo o sobě nic neznamená, viz Argentina). Pro nás je v tomto ohledu asi důležitější, než kondice české ekonomiky, kondice českého bankovního sektoru. A ta je podle člen bankovní rady ČNB Lubomíra Lízala dobrá. Podle posledních zátěžových testů jsou české schopny odolat i značně nepříznivějšímu vývoji než jaký si lze rozumně představit jako dopad vývoje v Řecku. Přesto nás podle Lízala může řecký příběh ovlivnit zprostředkovaně skrze dopad na eurozónu, do níž směřuje více než 80 % našeho exportu.
Petr Musil
