Evropa je svou blízkostí k některým agresorům logickým válečným cílem. V Eurodebatě Ekonomického deníku, České justice a Zdravotnického deníku „Budoucnost Evropy – agenda pro nový Evropský parlament a Evropskou komisi“ to řekla pirátská kandidátka do Evropského parlamentu a stávající europoslankyně Markéta Gregorová. Evropská obrana se podle ní musí výrazně sjednocovat na mnoha úrovních – od operační, přes společná cvičení i nákupy zbraní a techniky. „Bude to levnější a výhodnější, takže obecně dobré. Potom budeme potřebovat sjednocený hlas. Nového evropského komisaře pro obranu,“ prohlásila na Eurodebatě Gregorová.
Celý svět, ale především Evropa, vzhlíží kvůli ruské invazi na Ukrajinu k americkým prezidentským volbám. Jeden z výrazných kandidátů – republikán Donald Trump – do určité míry relativizuje a zpochybňuje některé spojenecké závazky ve vztahu k Evropě a ve vztahu k hrozbě Ruska. Agrese Kremlu neutlumuje, Evropské země navyšují své obranné rozpočty. Francouzský prezident Emmanuel Macron, ale už i někteří představitelé Polska a pobaltských států, hovoří i o fyzické přítomnosti některých vojenských složek jejich či evropských zemí na území Ukrajiny. Geopolitická situace není dobrá. Pirátská kandidátka do europarlamentu Markéta Gregorová na Eurodebatě poukázala na nutnost budování společné evropské obrany.
„Momentální geopolitická situace ve světě jasně ukazuje, že opět nárůstá agrese, vznikají konflikty a Evropa je velice logicky jak svou pozicí, tak svou proximitou (blízkostí – pozn. red.) pro některé z těchto agresorů logickým cílem. Mnoho let jsme se spoléhali na NATO a jeho hlavní prvek, což podle mě osobně není článek 5 (na jehož základě smluvní strany považují ozbrojený útok proti jedné nebo několika z nich za útok proti všem a zavazují se v takovém případě přispět na pomoc napadeným členům – pozn. red.), ale jaderná deterrence (odstrašování jadernými zbraněmi – pozn. red.) Nechci nikoho děsit, ale i tento obranný prvek se může také snižovat,“ řekla Markéta Gregorová.
Gregorová připomněla, že možnost využít jaderné deterrence má v EU například Francie, v níž podle ní narůstá síla nacionalistů vedených Marine Le Penovou.
„V rámci Evropy to je ještě Velká Británie, ale tam se také kontinuálně mění politické prostředí. Poté už Amerika a možný nový prezident Donald Trump. Kdyby se mě někdo zeptal, jestli si myslím, že kdyby Putin zaútočil na Estonsko, tak že Trump reálně použije jadernou deterrenci vůči Rusku, tak řeknu nevím. Je to hrozně nepříjemná pozice. Domnívám se, že ostatní státy EU by rozhodně šly Estonsku na pomoc, ale obecně je to velmi křehká obranná situace. „Nejen proto se domnívám, že evropská obrana se musí výrazně sjednocovat na mnoha úrovních na mnoha úrovních – od operační, přes společná cvičení i nákupy zbraní a techniky. Bude to levnější a výhodnější, takže obecně dobré. Potom budeme potřebovat sjednocený hlas. Nového evropského komisaře pro obranu. To je teď silné téma,“ prohlásila na Eurodebatě Gregorová.
Vznik postu komisaře pro obranu Markéta Gregorová podporuje. „Ano, velice. Myslím si, že není nic horšího pro naši obranyschopnost než nemluvit jednotným hlasem a nechat vystupovat jednotlivé prezidenty, premiéry či ministry modelem každý pes jiná ves. A poslední věc, kterou zmíním, vím, že to je kontroverzní téma, které není příliš diskutované téma, ale téma velmi nutné téma: Pokud sjednotíme evropskou obranu, neměla by mít i EU vlastní jadernou deterrenci, tedy sdílené jaderné zbraně?“ položila velmi senzitivní otázku Gregorová.
Poláci se cítí nedostatečně chráněni
Markéta Gregorová sleduje masivní zbrojení Polska, kde není vůbec vyloučena snaha získat pro svou obranu jaderný arzenál.
„Polsko teď masivně investuje do vlastní armády. Poměrně logicky, všichni víme, jaké mají hranice, a že už proti němi byly ze strany Běloruska použity zbraně. Já je naprosto chápu, nicméně preferovala bych, aby EU dělala to samé, co Polsko, ale spolu. To, že to Polsko dělá samostatně je špatným signálem pro společnou evropskou obranu. Polsko je sice silné, což mu přeji, chápu ho a je to moc dobře, že zvyšují svou obranyschopnost. Nicméně, znamená to, že se necítí dostatečně chráněni ani v NATO ani v EU. A to je zjevně problém, protože jak jsme na to my, jakožto Česká republika? My nejsme chráněni už vůbec jakožto malá zem s armádou, která ruské armádě nemůže nikdy vzdorovat a nemá ani možnost jaderné deterrence,“ pokračovala dosluhující europoslankyně a kandidátka v aktuálních volbách.
Slavomír Šahin, analytik a odborný spolupracovník Institutu pro střední Evropu, že aktuální zbrojení bylo dlouho očekávané vzhledem k vývoji, který nastává v Evropě posledních 10, 15, let.
„Nebyl bych tak skeptický ohledně Polska, jak tu padlo, ale bral bych je spíše jako pionýry, kteří to mohou rozběhnout. Včetně jaderného sdílení v rámci Evropy. Zároveň by to nebylo úplně tak, že pokud by byla americké jaderné zbraně v Polsku, že Varšava je bude moci použít podle sebe. Stále budou pod kontrolou USA, jejich vojáků a jaderných kódů. Šlo by to ve chvíli, kdy je americký voják odkóduje a odemkne. Tím pádem to bude vyžadovat výrazně větší americkou stopu na polském území, americké řídící důstojníky, spojaře, vojáky. Polsko zjevně nedůvěřuje kolektivnímu NATO a EU a proto více vtahuje do své obrany USA,“ navázal Slavomír Šahin.
Podle něj mohou být polské aktivity inspirací pro jiné evropské státy, než ty, které dlouhodobě sdílejí americké jaderné zbraně USA – Německo, Belgie, Itálie, Nizozemsko, Turecko. „Od té doby se nikdo nepokusil je rozšířit do dalších států, posunout je více na východ Evropy. Polsko může být prvním státem, který ukáže, jak se mají zachovat další členské státy NATO na východním křídle,“ doplnil slovenský analytik.
Jaderné zbraně v dalších zemích Evropy? Proč ne
Evropa musí být podle Šahina méně závislá na USA a musí budovat takzvaný druhý pilíř NATO. „Jednoznačně. Co se týká teorie jaderného odstrašení, tak od doby, kdy vznikla, od 50. let, už teoretici zdůrazňovali, že není možné spoléhat jenom na něj. Protože to minimalizuje schopnost států reagovat na útoky konvenčními zbraněmi. Pokud by Rusko, nebo jakýkoliv jiný stát, vyprovokoval nějaký drobný, konvenční útok, provokaci a vy nemáte žádné konvenční síly, tak odpovíte jaderným útokem? V takovém případě úplně absentuje možnost přiměřené odpovědi na drobnou konfrontaci. Proto v Evropě potřebujeme mít jednoznačně konvenční síly, které nám umožní dát přes prsty při drobných konfrontacích, ale zároveň odstrašit i potenciální veliký konvenční útok, což aliance dlouhodobě plánuje. Platí zásada, že žádný stát nesmí mít více, než 50 procent obranné způsobilosti v alianci. Plánuje se každé čtyři roky s výhledem na dvacet let, co se má budovat. Navíc, některé státy NATO dlouhodobě nedávají ani ta minimální dvě procenta HDP na obranu. Přitom ta dvě procenta by měla stačit v dlouhodobém mírovém nastavení k zabezpečení průběžné obnovy existujících způsobilostí a nepočítají s velkým budováním něčeho nového. Čili ta 2 procenta jsou jen udržovací. Čili aliance sice mohla plánovat, že Amerika bude mít maximálně 50 procent obranné způsobilosti, ale tím, jak málo se v Evropě za posledních 30 let dávalo na obranu, tak USA mají realisticky podstatně větší obranné schopnosti, než zbylých 31 zemí, které v NATO jsou,“ upozornil Slavomír Šahin.
Zástupce ředitele Institutu pro Evropskou politiku EUROPEUM Viktor Daněk pak doplnil, že jaderné zbraně jsou sice podstatnou součástí odstrašení, „ale to se trochu vracíme do 60. let“. „Jestli nám Rusko něco ukázalo za poslední roky, Gruzií počínaje, tak to, že jejich taktikou není obrovský frontální útok, který by nás vystavil tomu dilematu, jestli jaderné zbraně použít, nebo ne. Rusko neustále jenom testuje, kam až může zajít a kde jsou naše slabosti,“ navázal Viktora Daněk na Slavomíra Šahina.
Výroky místopředsedy Rady bezpečnosti Ruské federace Dmitrije Medveděva o možném použití ruských jaderných zbraní jsou podle Daňka součástí ruského psychologického boje. „Větší riziko vidím jinde. Plynovody, bezpečnost infrastruktury, vesmírná bezpečnost, informační bezpečnost. Rusko testuje naši jednotu na všech frontách, zdaleka ne jenom na té nejviditelnější, nebo nejpotentnější řekněme, jaderné,“ pokračoval Daněk.
Podle Daňka je přesto klíčové o podporu USA nepřijít. „Především vzhledem k té realitě, že se USA dlouhodobě odvrací od Evropy a vidí svou hlavní oblast zájmů spíše v Pacifiku. Bytostním zájmem Evropy by proto mělo být jednak neustále vtahovat USA trochu zpět do Evropy co jen to půjde a vysvětlovat, že i v zájmu USA je udržet svět založený na pravidlech, nikoliv na právu silnějšího. Druhou věcí je pak plnění vlastních domácích obranných úkolů, což jsou přesně ta dvě procenta HDP na obranu. Myslím si, že Donald Trump toho sice během svého prezidentství Evropě příliš pozitivního nepřinesl, ale v plnění tohoto závazku ano. Proto se konečně začalo něco dít a změnil se i ten ten narativ, že ta zmiňovaná dvě procenta nejsou cílem, ale minimem toho, co by měly členské státy vydávat na obranu. Což se naštěstí v posledních letech začalo výrazně měnit,“ dodal Viktor Daněk.
Málo peněz na obranu a absentující ochota zbrojní byznys financovat
Jak tedy může Evropa navýšit svoji obranyschopnost? Slavomír Šahin, analytik a odborný spolupracovník Institutu pro střední Evropu říká, že „kdyby byla na tuto otázku jednoduchá odpověď, tak už ji dávno známe“.
„Je tam množství faktorů, které v konečném důsledku pramení z nedostatečného finančního zabezpečení obrany. Od roku 2014 jsme byli v alianci dohodnuti tak, že do roku 2024 každý stát bude přidávat minimálně 2 procenta na obranu, ale je rok 2024 a reálně pouze polovina států tyto požadavky plní. A z toho poté vyplývá, že evropské zbrojovky dlouhodobě nemohly dodávat evropským státům tolik sortimentu, kolik by bylo potřeba a kolik by to jejich výrobní kapacity dovolily. Navíc, ty kapacity se zmenšily. Teď, když je potřebujeme prudce navýšit, nejsou vyškolení pracovníci, nejsou postavené výrobní haly, nejsou zabezpečené kontrakty na vstupní materiály. Mnoho surovin potřebujeme dovážet z Číny, například některé ze základních prvků střelného prachu dovážíme z Číny až z 98 procent. Když Čína řekne, že nebude dodávat do Evropy, tak co s tím? A to je jenom střelný prach. Teoreticky: umíme rychle postavit haly, které budou vyrábět vojenské náklaďáky, které budou vyrábět houfnice, ale když nebudeme mít vstupní materiály a subdodávky, tak nebudeme vyrábět nic,“ řekl Šahin.
Obchodní ředitel poradenské firmy Access EU Petr Válek pak připomněl, že evropské zbrojovky si v posledních letech často stěžovaly na problémy s financováním svých investičních a výrobních programů. „Komerční subjekty se dlouhodobě bránily poskytovat úvěry, nebo záruky, zbrojnímu průmyslu. Dnes už je to o něco pozitivnější, než kdybych o o tom mluvil před rokem a půl. Cílem je, aby zbrojovky mohly řešit financování skrze komerční subjekty. To je asi nejlogičtější cesta, kdy se tento trh nějakým způsobem uvolní a bude moci fungovat stejně zdravě, jako v jiných odvětvích,“ uvedl Válek.
Připomněl, že v roce 2021 se z největšího dotačního programu Horizon vyčlenil European Defence Fund a ten teprve až nyní dostává „nějakou konkrétní podobu“. „Zmiňuji to proto, že naše komerční subjekty samozřejmě vzhlížejí k Bruselu, jak se na financování obranného průmyslu dívají a jakým způsobem Unie obecně přistupuje k financování zbrojního průmyslu. Nyní už i Evropská investiční banka vysílá pozitivní signály směrem k tomuto odvětví, byť jsou naši někteří majoritní hráči na trhu vůči nim stále apatičtí. Doufám, že obranný průmysl bude mít možnost využívat mnohem více finančních nástrojů, jak z Evropské unie, tak z národních řešení,“ dodal Petr Válek.
Markéta Gregorová navázala, že Evropský obranný fond bude velkým tématem nově zvoleného Evropského parlamentu.
„Je v tom shoda napříč parlamentními frakcemi, myslím si, že se to mnoho nezmění. Už teď padají návrhy odkud, na co, jaké finance by se měly brát. Chtěla bych ještě zmínit separátně od EU, že existuje mnoho obranných projektů mezi členskými zeměmi, k nimž se dobrovolně mohou přidávat i další členské země. To mi přijde velice motivující, například pro evropský obranný štít, systém protivzdušné obrany, která je teď velkým tématem nejenom pro Ukrajinu, ale i pro samotnou Evropu. Na dodávkách Ukrajině vidíme, jak většina Evropy protivzdušnou obranu podcenila a ty systémy velmi scházejí a my je ani nemůžeme na Ukrajinu poslat, protože jimi fyzicky nedisponujeme. Jak se postupně zadávají objednávky, tak už 19 zemí spolupracuje na společných nákupech a vyjednáváních. Společné nákupy jsou finančně velice výhodné a navíc k nim má být vydána evropská legislativa,“ doplnila Gregorová.
„Společný protiraketový deštník, snižování fragmentace, více investic do vývoje a výrobních kapacit, to všechno zní hezky, ale taky to něco stojí. A nejenom v té obranné oblasti, ale taky v oblasti státní pomoci firmám, konkurenceschopnosti, zelené politice, digitalizaci,“ navázal na Gregorovou zástupce ředitele Institutu pro Evropskou politiku EUROPEUM Viktor Daněk.
Ambice členských států Evropské unie neustále narůstají a podle Daňka tomu úplně neodpovídá to, jak je nastaven evropský rozpočet. „Příští Evropská komise bude postavená před další úkol, jak budou mít členské státy nastaven finanční rámec. Myslím, že je neudržitelné zvyšovat ambice a nároky, aniž bychom se současně bavili o tom, jak zreformovat společný rozpočet,“ pokračoval Daněk.
Podle Daňka neexistuje ochota evropský rozpočet navýšit „vlastními příspěvky států“, když členské státy blokují současně téměř jakoukoliv debatu o jejich vlastních příjmech. „Nemluvě o půjčkách, to je také docela výbušné téma. A do toho státy jako Česká republika dlouhodobě aktivně blokují či minimálně zpomalují tempo reforem například zemědělské nebo zelené politiky. Takže vnitřní debata o efektivnějším hospodaření není téměř možná. Tyto věci pak jdou jednoznačně proti sobě. My se ale budeme muset vypořádat s otázkou, zda evropský rozpočet nenavýšit podstatným způsobem. Protože jen to jedno procento hrubého národního důchodu Evropské unie, které do rozpočtu plyne, je téměř nic,“ dodal Viktor Daněk..
Jsou evropské zbrojovky schopny konkurovat americkým?
Analytik a odborný spolupracovník Institutu pro střední Evropu Slavomír Šahin tvrdí, že ano.
„Co se týká technologické vyspělosti, tak tam jsme na tom v porovnání s USA poměrně dobře. I když je třeba poznamenat, že množství těch nejšpičkovějších technologií, jako například stíhačky F-35 vyrábíme na základě dohod s USA na základě výzkumu a vývoje v USA. Je to v podstatě přidružení evropského průmyslu, který se spolupodílí na výrobě, ale výzkum a vývoj proběhl jednoznačně ve Spojených státech,“ vysvětlil Šahin.
Poměrně čerstvá strategie evropského obranného průmyslu podle Šahina stanovila, že do roku 2030 by mělo 35 procent hodnoty zdejších zbrojních kontraktů mělo zůstat v Evropě. „Současné procento je výrazně nižší. Nejdražší systémy dovážíme stále ze třetích zemí, hlavně z USA, a v případně střední Evropy – Česka a Slovenska – z Izraele, například protivzdušné systémy. Nejšpičkovější systémy stále dovážíme, přestože v Německu, Francii nebo Velké Británii, pokud se bavíme o alianci, jsou schopni vyrábět technologicky vyspělé věci. Pokud máme ambici do roku 2030 dosáhnout alespoň těch 35 procent z domácích zdrojů, víme, že evropský zbrojní průmysl sice dosahuje kvalitativních rozměrů, ale robustnost kapacity výroby v USA se s Evropou srovnávat bohužel nedá,“ konstatoval Slavomír Šahin.
O Rusku se dá podle Šahina objektivně říci, že kvalitativně nedosahuje evropských standardů, ale přesto vyrábí zbraně, které jsou efektivní. Proti Evropě a i Alianci jsou na tom dobře například v elektronickém boji. „Jinak ale Rusové nejsou schopni masově vyrábět nejmodernější zbraně, protivzdušnou obranu, techniku pro pozemní vojska, uvízli v technologiích 80. či 90. let, v nejlepším případě. Co se týká Číny, tak na ní jasně vidíme to, že několik desetiletí věnovala technologickému rozvoji ozbrojených sil. Nejenom co se týče množství, ale i co se týče kvality. Čína začíná dosahovat technologickou špičku, Rusko překonává ve většině technologií a v některých je i na špičce, kde se předhání se Spojenými státy,“ shrnul analytik.
Co se týče středoevropského obranného průmyslu, slovenské zbrojovky mají oproti českým podle Šahina „dobrý základ“ i proto, že byly dlouhé stále vlastněny státem a nebyly privatizovány.
„Proto přežily výrobní kapacity, nezkrachovaly. Ale že by byly v technologické špičce se říci rozhodně nedá. Máme některé špičkové výrobky, například houfnice. Máme nějaké relativně malé podniky, které dokáží vyrábět špičkové technologie, ale ne v takovém měřítku, aby pokryly významné procento evropského nebo aliančního trhu. A ani v rámci vlastního státu nemají takový výtlak, aby dokázali zabezpečit odbyt, který by z nich udělal velké hráče. Na druhou stranu tu máme například podniky, které vyrábí munici, v celé Evropě je 15 firem v rámci 11 států, které ji dokáží vyrobit. V tomto segmentu jsme skutečně konkurenceschopní. Právě díky tomu, že ty firmy dokázaly přežít v polostátních rukách a díky vývojovému dědictví z posledních let komunismu. V České republice máte v rámci ozbrojených sil v evropském měřítku konkurenceschopnou výrobu Tatrovek, ale v tomto segmentu si jednotlivé státy už drží jakýsi odstup, protože chtějí preferovat domácí výrobu,“ uzavřel Slavomír Šahin.
Jan Hrbáček
