Zatímco v posledních letech se zvyšovaly platy ve státním sektoru (učitelům, zdravotnickému personálu atp.) tak, aby byly tyto platy odpovídající ekonomické situaci, sociální sektor zůstal spíše na stejné úrovni. Přitom zadavatelem práce (poptavatelem) je v přenesené působnosti prostřednictvím krajů stát. Ten ale svým „státním“ zaměstnancům za tu samou práci, jakou pro něj odvádějí neziskovky, platí více. Rozdíl je to místy až propastný, všeobecná sestra bez specializace (ve zdravotních i sociálních službách) může brát i o 19 312 korun méně než sestra pracující pod křídly státu, respektive kraje. Upozorňuje na to Platforma 10.
Rozdíly jsou způsobeny především tím, že je systém financování sociálních služeb nerovnoměrný. Na rozdíl od organizací zřizovaných státem, potažmo jeho správními celky, nemají nestátní organizace dostatek finančních zdrojů. Ředitelé služeb tak každoročně řeší stejně složitou situaci, kdy stojí před úkolem sehnat dostatek financí na mzdy svých zaměstnanců a nezbytné výdaje na provoz sociálních zařízení. Nestátní organizace se tak dostávají do stále větších problémů.
Jde o zásadní problém, vždyť jen u pěti největších nestátních poskytovatelů pracuje zhruba 12 tisíc zaměstnanců, kteří během roku pomáhají 195 tisícům klientů po celé České republice.
„Je to dlouholetá noční můra všech ředitelů nestátních sociálních služeb. Dlouhodobě čelí problému rozdílného odměňování u svých pracovníků a jsou nadmíru zatíženi sháněním dostatku financí nejen na mzdy, ale i na jejich navyšování. Mezi možnostmi platů u státních organizací a mezd u nestátních poskytovatelů panuje výrazný nepoměr, který ukazuje na nerovnováhu v zabezpečení sociálních služeb. Řada zaměstnanců má i obavy, jak uživí své rodiny a často si shánějí druhé zaměstnání,“ popisuje Jan František Krupa, národní ředitel sociálních služeb Armády spásy a mluvčí Platformy 10 sdružující největší z těchto nestátních organizací.
Platforma 10 se bude ode dneška až do června snažit upozornit na dlouholetý problém financování sociálních služeb v České republice, které jsou vykonávány právě nestátními neziskovými organizacemi.
„Ve stručnosti jde o to, že stát nám, neziskovkám, zadává poměrně velkou část služeb, které chce svým občanům poskytnout a nemá na to vlastní kapacitu. Tyto služby musíme dle zákona zákona o sociálních službách poskytovat na požadované úrovni, s požadovaným vzděláním atd. Jen za ty samé služby od státu (potažmo krajů) dostáváme výrazně jinou finanční odměnu,“ vysvětluje Dalibor Hála z Diakonie Českobratrské církve evangelické.
Letos proběhne novelizace zákona o sociálních službách, která ale tuto situaci podle Hály nijak řešit nebude.
„Na stole je ale druhá novelizace, která proběhne v ideálním případě v roce 2025, která by měla tuto nespravedlnost narovnávat. Je to ale otázkou politické vůle, která za rok dva vůbec nemusí být, proto chceme na tento problém průběžně upozorňovat. Politicky to není zrovna přitažlivé téma, protože reprezentuje pouze náklady do státního rozpočtu při zachování toho, co za ty náklady stát dostává. Z toho mi vyplývá, že hned jak se to nebude hodit, někdo to zkusí smést ze stolu a ušetřit tím ve státním rozpočtu,“ míní Dalibor Hála.
Stejná odměna? Ani náhodou
Zatímco v posledních letech se zvyšovaly platy ve státním sektoru (učitelům, zdravotnickému personálu atp.) tak, aby byly důstojnější a odpovídaly reálnému ekonomickému stavu, sociální sektor zůstal spíše na stejné úrovni.
„Přitom zadavatelem práce (poptavatelem) je v přenesené působnosti stát, prostřednictvím krajů. Jen svým státním zaměstnancům za tu samou práci, jakou pro něj odvádějí neziskovky, platí více. Práce musí přitom být vykonána ve stejné kvalitě služeb a se stejným požadovaným vzděláním, které definuje právě zákon o sociálních službách 108/2006,“ konstatuje Dalibor Hála z Diakonie Českobratrské církve evangelické.
Rozdíl v měsíční mzdě/platu se u pracovníků neziskových organizací pohybuje od 3 096 korun do 19 312 korun podle typu pracovní náplně (sociální pracovník, pracovník v sociálních službách pobytové nebo ambulantní péče a všeobecná zdravotní sestra).
Průměrný rozdíl platu a mzdy za stejnou práci činil v neziskovém sektoru oproti sektoru státnímu v roce 2021:
- sociální pracovník 3 536 korun
- pracovník v sociálních službách v pobytové péči 6 813 korun
- pracovník sociálních služeb – ambulantní a terénní služby, domácí péče 3 096 korun
- všeobecná sestra bez specializace (ve zdravotních i sociálních službách) 19 312 korun
„Jaký má tato situace důsledek? Kvalitní zaměstnanci v oboru utíkají do státního sektoru s lepším platem, nebo odcházejí do oboru zcela jiného, protože si v dnešní situaci ´nemohou dovolit´ dělat sociální práci v neziskovkách,“ tvrdí Dalibor Hála.
Neziskové organizace chtějí po dobu tří měsíců přicházet s dalšími informacemi o špatném nastavení systému financování a první polovině května budou nová data za loňský rok.
„Tam se ten rozdíl projeví ještě více, protože v letech 2020 a 2021 přitekly do sociálního sektoru covidové finanční injekce, které, bohužel pro nás, data zkreslily. Aktuální data budou ukazovat tu realitu, jak předpokládáme, ještě horší. V kontextu obecného zdražování (vzestupu cen spotřebního koše v České republice) jsou mzdy v oboru sociální práce neudržitelné a bude čím dál tím více docházet k odchodu lidí z našeho oboru,“ upozorňuje Dalibor Hála z Diakonie Českobratrské církve evangelické.
A bude hůř…
„V souvislosti s tím, že se staráme nejen o nejpotřebnější, ale i co poměrně velkou část seniorů v České republice, to je v podstatě časovaná bomba, protože Projekce obyvatelstva České republiky – 2018 – 2100 | ČSÚ (czso.cz) hovoří velmi jasně. Skupina seniorů se bude v následujících letech kontinuálně zvětšovat (za 10 let o cca 300 000 seniorů) a pokud to takto půjde dál, nebude, kdo by se o ně postaral. Tedy vyjma drahých soukromých/komerčních služeb,“ varuje Dalibor Hála z Diakonie Českobratrské církve evangelické.
„Sociální pracovníci, a to i nad rámec neziskového sektoru, obecně ve všech službách, jsou významně podfinancováni. Jejich pracovní pozice je vysoce odborná, jejich práce je naprosto nenahraditelná a jejich edukace pro výkon této nelehké práce je zpravidla vysokoškolská, odpovídající vzdělání zdravotních sester či učitelů, přičemž průměrná mzda či plat sociálního pracovníka na výše zmíněné pozice zdaleka nedosahuje. Proto se i v rámci Platformy 10 snažíme spojit hlas například s Asociací poskytovatelů sociálních služeb, aby se obecně celý segment sociálních služeb začal brát více vážně, a aby se pozicím sociálních pracovníků dostalo patřičného ohodnocení a patřičné prestiže, která je vázána, ať chceme nebo nechceme, i na výši platu či mzdy,“ říká Jan František Krupa, národní ředitel sociálních služeb Armády spásy.
Na tuto problematiku upozorňuje kampaň www.stejnaodmena.cz, se kterou přišla zmiňovaná Platforma 10. Její zástupci se jednoznačně shodují na tom, že za stejnou práci má být stejná odměna. Za jedno jsou i v tom, že je zapotřebí systémová změna financování sociálních služeb tak, aby se zásadní bariéra pro rovnocenné odměňování lidí v sociálních službách odstranila.
„Usilujeme o zajištění stability v náročné době, ve které naši pracovníci každodenně odvádějí nezastupitelnou práci pro ohrožené skupiny lidí, ještě zranitelnější současnou situací. Nižší mzdové ohodnocení u pracovníků nestátních organizací může v době zdražování způsobit nepříjemnou fluktuaci, která sociálním službám a zejména jejich klientům neprospěje. Vždyť úlohou těchto služeb je poskytovat vyrovnanou a stabilní pomoc potřebným. V ní hraje dlouhodobě budovaný vztah mezi klientem a sociálním pracovníkem či pečovatelkou nezastupitelnou roli,“ doplňuje Jiří Lodr, prezident České rady sociálních služeb.
Netransparentnost systému financování
Kromě rozdílu v odměňování mezi veřejným a nestátním sektorem sociálních služeb upozorňuje kampaň Stejná odměna také na netransparentní systém financování sociálních služeb v jednotlivých regionech České republiky. V různých regionech totiž platí při rozdělování dotací různá pravidla.
Mnoho let také trvá nevyhovující dotační praxe, kdy je o přidělování dotací do sociálních služeb neziskových organizací rozhodováno až po začátku období, kterého se dotace týkají. Dochází tak každoročně k situaci, kdy organizace poskytující sociální služby vyplácejí své mzdy „na dluh“ s nejistotou, zda a kolik prostředků na jejich vyplacení od státu dostanou.
Jan Hrbáček
