Evropská unie přepisuje pravidla společné azylové politiky a možná sjednotí taky životní podmínky žadatelů o ochranu. V extrémním případě Česká republika povinně přijme neznámý počet afrických nebo asijských migrantů, kterým bude vyplácet stejné peněžní dávky jako ostatní členské státy a do 9 měsíců svým novým obyvatelům umožní přístup na tuzemský pracovní trh. Naši politici však stále mohou vyjednat, aby současný azylový systém zůstal nezměněný.
“Povinné kvóty na migranty”, přesněji rozdělování žadatelů o azyl, bylo ministry členských států Evropské unie většinově odhlasováno v roce 2015, přes odpor České republiky. Rada EU stále ještě čeká na uskutečnění svojí vize. Z přetíženého Řecka a Itálie mělo do partnerských států putovat 98 tisíc žadatelů, ale podle nedávné zprávy zatím kvóty nejsou naplněny ani ze třetiny.
Konkrétně Česká republika místo plánovaných 2 691 nepřijala z Apeninského poloostrova nikoho a z Balkánu převzala 12 osob. Zdrženlivěji postupuje jenom malé Lichtenštejnsko (přistoupilo na 10 relokací), a především Polsko s Maďarskem, které k sobě zatím nenechaly přemístit žádného žadatele o azyl. Evropská komise proto zahájila vůči Praze, Varšavě a Budapešti „řízení o nesplnění povinnosti“, což příliš nemělo efekt, a proto nyní předává záležitost k Soudnímu dvoru EU. Česká republika tedy může dostat jednorázovou, anebo opakovanou pokutu.
Zároveň probíhá jednání o reformě společné azylové politiky, což podrobně popisujeme v předchozím článku ZDE. Čeští poslanci nehlasovali pro návrh Evropského parlamentu, který však prozatímně většinou všech hlasů prošel, aby byla relokace prakticky povinná. Podle našeho zdroje ze Stálého zastoupení ČR při EU nepodporujeme ani mírnější návrh Evropské komise, abychom mohli migranty odmítat a přispívali finančně, asi 6 milionů Kč za nepřijatého žadatele.
Návrh na “srovnatelné podmínky ve všech členských státech”
Národní diplomaté (Výbor stálých zástupců – “Coreper”) však našli shodu na “směrnici, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu”. Chtějí zavést takové standardy, aby potenciální azylanti měli “srovnatelné životní podmínky ve všech členských státech”. Podle dosavadní směrnice 2013/33/EU přitom Česká republika může potenciálním azylantům přispívat podle svojí vlastní ekonomické kondice. Ve Článku 17, odstavci 5 konkrétně stojí:
“Poskytují-li členské státy materiální podmínky přijetí ve formě peněžitých dávek nebo poukázek, určí se jejich hodnota na základě úrovně nebo úrovní stanovených podle práva nebo praxe daného členského státu, tak aby žadatelé mohli mít stejnou životní úroveň jako státní příslušníci tohoto státu. Členské státy mohou použít méně příznivé zacházení s žadateli ve srovnání s vlastními státními příslušníky, zejména pokud je materiální podpora částečně poskytována formou věcných dávek nebo pokud je cílem výše uvedených úrovní, které jsou používány pro vlastní státní příslušníky, zajistit životní úroveň vyšší, než jak je v případě žadatelů stanoveno podle této směrnice.”
I díky budoucí elektronické evidenci (otiskům prstů apod.) by žadatel dostával výhody jenom v jednom členském státu, aby nemohl takříkajíc “odjet za sociálními dávkami” například z České republiky do Německa. Už současná směrnice přitom umožňuje, abychom cizinci naúčtovali všechny náklady, pokud disponuje dostatečnými prostředky a nekonfliktním žadatelům přiznává přístup na pracovní trh (po 9 měsících čekání); tato ustanovení mají podle národních diplomatů zůstat.
Nic není rozhodnuto, ale velké státy jsou v relokaci aktivnější
Každopádně jak reforma společné azylové politiky, tak změna podmínek pro žadatele nezačne vůbec účinkovat, pokud A/ Rada neodhlasuje společné stanovisko (například když se státy rozdělí na dva stejně silné názorové tábory), anebo B/ pokud se neshodnou Parlament a Rada.
Uvidíme, zda Visegrádská čtyřka včetně České republiky najde spojence například v Rakousku. Náš jižní soused dosud v rámci relokačního programu převzal jenom 15 osob a jeho nový lidovecký premiér Sebastian Kurz hraje výraznou roli v zastavování masové migrace do Evropy. Kromě již jmenovaných států přistoupily na méně nežli 100 relokací ještě: Slovensko (16), Bulharsko (50) a Chorvatsko (78).
Naopak nejaktivnější jsou: Německo (9 169), Francie (4 699), Švédsko (2 851), Nizozemsko (2 551), Finsko (1 980), Norsko (1 509), Portugalsko (1 507), Švýcarsko (1 421), Španělsko (1 301) a Belgie (1 059).
Petr Woff
