Největší zásoby lithia potřebného pro výrobu baterií do elektromobilů a dalších moderních technologií jsou například v Austrálii, Číně nebo v Chile. Evropa na tuto klíčovou surovinu zdaleka zas bohatá není, nicméně i tak se na jejím území nachází podle odhadů odborníků až pět procent světových zásob. Jenže v praxi evropské státy neprodukují v podstatě žádné lithium a spoléhají místo toho na dovoz z Číny.  

Evropská unie chce teď tuto nepříznivou situaci v rámci snahy o zajištění nezávislosti změnit. Loni v květnu začal platit zákon o kritických surovinách, podle kterého by měla unie alespoň 10 procent spotřeby lithia a dalších kritických surovin nejpozději do roku 2030 zajišťovat z domácích zdrojů. Legislativa stanovuje také to, že z jedné země by mělo pocházet nanejvýš 65 procent roční spotřeby těchto produktů. 

Takové cíle se na první pohled zdají být vzhledem k nevyužitým zásobám snadno dosažitelné, vždyť například evropské lithium by mohlo teoreticky pokrýt minimálně polovinu, regionální poptávky. Jenže dostat v Evropě lithium na povrch není vůbec snadné. Upozorňuje na to například britský týdeník The Economist.

Ne na mém dvorku

Upozorňuje přitom na to, že tento kov se většinou nachází v ložiscích velmi tvrdých hornin. A povrchové doly navíc bývají velké, znečišťující, hlučné a také náročné na spotřebu vody. Plánované projekty i proto často narážejí na odpor ekologických aktivistů i místních obyvatel, a to přesně podle zásady NYMBY, tedy „ne na mém dvorku”. 

Jako příklad může podle The Economist sloužit třeba Srbsko. To má obrovské zásoby lithia v údolí Jadar na západě země. Nadnárodní těžební gigant Rio Tinto se snaží tento projekt rozjet už více než 20 let, ale se střídavými výsledky. 

Mohlo by vás zajímat

Vlna protestů v letech 2021 až 2022 přiměla tamní vládu odebrat společnosti licenci. Ta byla loni v červenci po nových posudcích znovu obnovena a vláda naznačila, že firma by mohla začít v roce 2026 důl budovat, jenže takový krok nevyhnutelně vyvolá další ostré protesty. 

The Economist připomíná, že podobný osud hrozí také projektu v oblasti Barroso na severu Portugalska. Britská těžební firma Savannah tam chce otevřít čtyři povrchové doly, které by podle odhadů mohly produkovat dost lithia pro 500 tisíc baterií do elektromobilů ročně. Většina potřebné půdy ale patří místním komunitám, které ji nechtějí prodat. 

Není tedy divu, že investoři postupují opatrně, a to nejen v Portugalsku. Podobné je to i ve Finsku, Francii, Španělsku a konečně také v České republice, která má bohaté ložisko tvrdého lithia v oblasti Cínovce v Krušných Horách. 

Povrchová těžba ale není jediným řešením, upozorňuje The Economist. Lithium se totiž nachází také v podzemních horkých slaných vodách. A firmy jako Vulcan Energy, která má 17 licencí v německém Porýní, čerpají solanku z geotermálních pramenů na povrch, filtrují lithium a zbytek vody vracejí zpět. Tento způsob je méně škodlivý pro životní prostředí, protože ztráta vody je minimální a nadzemní zařízení jsou menší a čistší než v případě povrchových dolů.  

Peněz je dost, problém je spíš byrokracie

Zásadním faktorem budoucí podoby trhu s lithiem je Čína. Ta v roce 2010 rychle vybudovala díky řadě dotací a daňových úlev obrovské domácí kapacity. Doslova pak podle The Economist díky tomu zaplavila trhy svým rafinovaným lithiem, což způsobilo prudký pokles cen a eliminovalo velkou část konkurence. 

Při současných nízkých cenách je tak životaschopných jen několik evropských projektů je. To by ale rozhodně nemělo být záminkou pro jakoukoliv nečinnost, varuje britský týdeník. Ceny totiž nezůstanou nízké navždy. 

Před Evropou tak stojí dvě hlavní výzvy. Tou první je nutná podpora těžby. „Pokud to Evropa myslí vážně se strategickým cílem produkovat více lithia, bude muset poskytnout větší podporu firmám, které se o to snaží,” konstatuje The Economist. Problém přitom podle něj není ani tak v nedostatku veřejných financí, ale spíše v roztříštěnosti a špatné koordinaci podpory. Druhou výzvou je pak nezbytné zjednodušení administrativy: Získání potřebných povolení k realizaci těchto projektů je totiž nesmírně složité a časově náročné. 

Pokud Evropa tyto překážky neodstraní, zůstanou „lithiové” projekty jen na papíře a soběstačnost v tomto směru zůstane jen fantazií, uzavírá The Economist. 

Etiopské zkušenosti

Vybudování kapacit těžby vzácných kovů na evropském území je přitom klíčové i z dalších důvodů. Hostitelské země mimo unii totiž ruku v ruce s rostoucí poptávkou po klíčových surovinách začínají usilovat o daleko větší podíl na ziscích z těžby na svých územích, a to často velmi agresivně. Nová realita globálního těžebního průmyslu je proto značně nebezpečná a zahrnuje zbraně, rukojmí i zatýkání. Na to upozorňuje prestižní americký list Wall Street Journal (WSJ). 

Jako příklad uvádí deník situaci z roku 2023 na jihu Etiopie. Tehdy tam dorazil australský těžební veterán a výkonný ředitel společnosti Abyssinian Group Neil Warburton, aby zkontroloval pokrok v místním lithiovém dole své společnosti. 

Jde o jedno z největších dosud nevyužitých ložisek lithia na světě a projekt za dvě miliardy dolarů počítal se zahájením těžby a dodávek suroviny pro výrobu elektroaut v roce 2024. Jenže v praxi se vše značně zkomplikovalo. 

Samopalu se neodmlouvá

Brzy ráno 16. října 2023 Warburton snídal s vedoucím dolu a geology, když dorazil armádní plukovník. Podle Wall Street Journal přitom nařídil všem cizincům opustit důl s odůvodněním, že jde o bezpečnostní záležitost.  

Warburton si všiml kulometů v rukou vojáků, kteří pak přítomné cizince odvezli do nedalekého města. „Bylo to děsivé. Byli to vojáci s automatickými zbraněmi. Když řeknou pohnout se, tak se pohnete,” cituje WSJ Warburtona.

Abyssinian Group zde od roku 2021 prováděla průzkum v rámci společného podniku se státem podporovanou těžební společností. Podle dohody měl Abyssinian Group nést náklady na průzkum a získat pak 51 procent zisků z projektu, zbytek měl připadnout místnímu partnerovi, vysvětluje WSJ.

Etiopská vláda ale najednou požadovala dodatečné finanční prostředky mimo rámec dohody. Abyssinian nabídl zaplatit desítky milionů dolarů, pokud by kabinet splnil určité podmínky, místo toho ale byla společnost přišla v srpnu o licenci na průzkum. Šéf místní pobočky firmy Ali Hussein Mohammed byl pak předvolán vládou do hlavního města Addis Abeby, údajně k pokračování jednání. Místo toho byl zadržen v detenčním centru, kde zůstává doteď  

Vláda tvrdí, že Mohammed těžil lithium a vyvážel ho bez náležitého povolení, což jeho právník i Abyssinian Group popírají. Podle nich je zadržení nezákonné, protože proti němu nebyla vznesena žádná formální obvinění.  

„Je to extrémně frustrující,“ uvedl pro WSJ představitel Abyssinian Group Stephen Miller. Firma podle něj byla do Etiopie pozvána, aby přinesla finance a odborné znalosti k prospěchu země. „Tento projekt je unikátní. Teď jsme ale odsunuti na vedlejší kolej.“  

Lepení děr v rozpočtech

Zkušenost Abyssinian Group je podle WSJ jen jedním z mnoha příkladů nárůstu takzvaného „surovinového nacionalismu”, který se týká celého světa od Mexika přes Mongolsko až po části Afriky. Ačkoli mezi vládami hostitelských zemí a těžaři docházelo k napětí i v minulosti, právníci a manažeři tvrdí, že současná vlna zatýkání a nacionalistických zásahů je bezprecedentní.  

Podle analytické společnosti Verisk Maplecroft zaznamenalo 72 ze 198 sledovaných zemí za posledních pět let významný nárůst protekcionismu. Americké ministerstvo zahraničí už vyjádřilo obavy nad „stále agresivnějšími kroky“ vůči západním investicím v některých trzích.  

Investoři jsou tak v poslední době velmi opatrní. Výstavba dolů totiž stojí miliardy dolarů. „Nikdo nechce přijít o své peníze, pokud by místní vlády dodatečně měnily pravidla,” říká k tomu podle WSJ například John Ciampaglia, seniorní manažer kanadské společnosti Sprott, která spravuje aktiva v hodnotě zhruba 33 miliard dolarů.  

Americký deník připomíná, že současnou situaci zhoršuje i to, že mnoho zemí se po pandemii covidu potýká s velkými rozpočtovými deficity a hledá způsoby, jak prázdné státní pokladny naplnit. 

Těžařské společnosti se stále častěji obracejí na mezinárodní arbitráže, aby získaly kompenzace za zabavení svých dolů či licencí, dodává WSJ. Od pandemie počet případů u divize Světové banky pro řešení investičních sporů prudce vzrostl.  

Právě na tuto instituci se ostatně obrátil i Abyssinian Group. Žádá přitom o miliardovou náhradu odpovídající hodnotě svého lithiového ložiska.  

Sám Warburton, který plánoval v Etiopii završit svou více než čtyřicetiletou kariéru, ale už za tamním byznysem udělal tečku. „Určitě se tam už nikdy nevrátím,“ uzavírá jeho citací WSJ.