Hodnoty kurzu imaginárního eura k dolaru představují zajímavý obrázek ilustrující vývoj „síly“ americké a evropské měny, píše na svém čnBlogu guvernér ČNB Miroslav Singer.
Relativně prudké, byť v posledním měsíci mírně korigované oslabení eura vůči dolaru zhruba o jednu čtvrtinu jeho hodnoty za posledních 12 měsíců vyvolalo zvláště na internetových platformách četné diskuse, které zřejmě odráží i to, že si internetová komunita na nákupy po internetu už skutečně zvykla a kurz koruny začínající hodnotou 25 nese dosti nelibě.
Ve mně však debaty o tom, zda se euro dostane vůči dolaru i pod paritu, spíš vyvolaly vzpomínku, že kurz dolaru a marky na konci minulého tisíciletí, v době, kdy jsem pracoval v soukromém sektoru, znamenal, že dolar byl absolutně silnější než tehdejší hypotetické „euro“. Abych si ověřil, že si to pamatuji dobře, požádal jsem své spolupracovníky, aby mi vytvořili soubor dat o tom, jak by se vyvíjel kurz hypotetického „eura“ jako reprezentanta imaginární měny evropské ekonomiky, resp. ekonomiky EU vůči dolaru od pádu brettonwoodského systému pevných kurzů na počátku 70. let minulého století, tedy v období více než 40 let.
Hodnoty takto vytvořeného kurzu představují natolik zajímavý obrázek ilustrující vývoj „síly“ americké a evropské měny, že stojí za pár řádků a něco pozornosti. Je ale třeba varovat, že jde o plovoucí kurz, který samozřejmě neodráží jen fundamentální faktory a politiky centrálních bank dané jejich snahou o cenovou stabilitu, ale odráží také množství méně závažných faktorů a pocitů investorů a vlastně všech dalších subjektů, které měny nakupují nebo prodávají.
Vývoj kurzu dolaru k EUR/ECU, leden 1995 – květen 2015 (měsíční údaje)
Podívejme se ale nejprve na graf vývoje kurzu dolaru a „eura“ za posledních 20 let. Především s určitým potěšením konstatuji, že jsem se skutečně nemýlil a euro bylo na počátku milénia pod paritou s nejnižším průměrným měsíčním kurzem na úrovni zhruba 85 centů amerického dolaru za euro v červnu roku 2001. Odtud se ovšem za necelých 7 let dostalo na rekordní sílu přibližně 1,58 amerického dolaru v dubnu roku 2008. Za vzestupem síly evropské měny stojí tři hlavní faktory: optimismus investorů ohledně významu eura a jeho přínosu pro evropskou ekonomiku v první polovině prvního desetiletí tohoto tisíciletí, dále pak „dotcom“ krize amerického akciového trhu na počátku milénia a uvolnění měnové politiky Fedu, které na ni reagovalo, a v neposlední řadě počátek Velké recese, kdy se řada investorů (ale i evropských politiků) domnívala, že problémy má především americká ekonomika.
Pro evropskou ekonomiku je však významnější, že vlivem faktorů, které rozhodně neodrážely její fundamentální zlepšení, se po většinu poslední dekády až do minulého roku musela vyrovnávat s kurzem řádově nejméně o třetinu vyšším než v období předcházejícím zavedení eura. Co to znamenalo pro schopnost eurozóny tvořit v podmínkách zostřené konkurence na mezinárodních trzích HDP, neboli přidanou hodnotu, si lze snadno představit, byť nám tu prostou skutečnost, že se eurozóna k pomalému růstu fundamentálně evidentně neodpovídajícím kurzem donutila, hodně zakrývaly všechny povzdechy na téma strukturního zaostávání eurozóny. Ve skutečnosti ovšem například ekonomice USA k překonání krize značně pomohla i od počátku krize maximálně uvolněná měnová politika Fedu a s ní spojený slabší dolar. Nepochybně to ale mnoha kolegům nebude bránit v nejbližších letech, kdy bude ze slabšího kurzu eura značná část ekonomiky eurozóny těžit, v opěvování německého učňovského školství či dánského systému rekvalifikací (Dánsko je s eurem svázáno pevným kurzem).
Vývoj kurzu dolaru k EUR/ECU, leden 1971 – květen 2015
Ještě zajímavější je ale pohled na graf zachycující celé období od pádu Bretton-Woods dodnes. Nelze se totiž ubránit dojmu, že podobný cyklus vývoje kurzu dolaru a měn evropských ekonomik (či hypotetické „evropské“ měny) se zopakoval již zhruba třikrát s periodou dlouhou přibližně 15 let.
Poprvé mezi roky 1971 a 1985, podruhé mezi rokem 1985 a již zmíněným rokem 2001, a my dnes zažíváme konec jeho třetího opakování. To vše s velmi odlišnými režimy i prioritami měnových politik, s různou strukturou finančních trhů, ale třeba i trhu práce, a ve zcela odlišném geopolitickém uspořádání. S eurem, či bez eura a s markou, frankem a dalšími měnami. Někde mezi implikovanou paritou eura na nejslabších úrovních pod 90 centy amerického dolaru za euro (nebo koš měn jemu odpovídajících) a vrcholem síly evropských měn (či evropské měny) s „eurem“ kupujícím něco kolem jeden a půl amerického dolaru. Na druhou stranu by ale takové opakování v plném rozměru znamenalo zřejmě ještě to, že dojde k událostem, kvůli kterým euro ještě o něco více oslabí. Při poslechu zpráv z posledních dnů asi není příliš těžké si jeden takový šok z jižního křídla eurozóny představit.
Rozhodně by nás ale pohled na oba tyto grafy mohl přesvědčit, že pohyby evropské měny na úrovni 5–10% nemá cenu dramatizovat. Nedojde-li k vytvoření nějakého nového systému vůči sobě fixovaných kurzů nejvýznamnějších ekonomik tohoto světa (a mnoho tomu nenasvědčuje), budeme v delších obdobích zažívat podstatně významnější kurzové pohyby. Jen si je proto, že jejich časový rozměr neumožňuje vytvářet titulky v denících, týdenících a už vůbec ne internetových médiích, často ani neuvědomíme.
Miroslav Singer, guvernér ČNB
