Je to ironie. Evropské země doslova sedí na ohromných zásobách ropy a zemního plynu. Podle geologických studií se jedná zhruba o 89 bilionů metrů krychlových plynu, což by pokrylo klidně 200 let spotřeby. V čem je tedy problém? Jedná se o zásoby v neprostupných horninách a dobývat by se muselo s pomocí hydrofrakování. Tohle slovo však v Evropě vyvolává panickou hrůzu a zuřivý odpor.
Kdy jindy by se Evropě hodilo mít vlastní plyn než teď, kdy ruský režim Vladimira Putina omezuje dodávky a ceny se šplhají do extrémních až absurdních hodnot. Tak například plyn s dodávkou v roce 2023 se včera v poledne obchodoval na nizozemské burze TTF za 250 eur za megawatthodinu. V meziročním srovnání je to 11násobná hodnota. A hlavně je to mnohem víc, než si evropské domácnosti a průmysl mohou v delším horizontu dovolit.
Jenže, jak se zdá, ani nedostatek plynu na trhu, extrémní cena či snaha zbavit se závislosti na Rusku nepřiměje evropské politiky ke změně odmítavého postoje k takzvanému břidlicovému plynu (termín je to lehce zavádějící, jeho chemické složení je stejné jako u běžného zemního plynu; jen se musí dobývat s pomocí štěpení horniny tlakem vody). Země EU zřejmě nezopakují zkušenost Spojených států amerických, které se díky těžbě z břidlic staly exportérem zemního plynu a také výrazně snížily závislost na dovozu ropy.
Příležitost by tu byla. Oficiální evropská studie s názvem European Unconventional Oil and Gas Assessment (EUOGA), zpracovaná v letech 2015 až 2017, vypočetla zásoby zemního plynu v podzemí na 89 bilionů metrů krychlových. Nejvíc ve Velké Británii (35 bilionů m3), Polsku (13 bilionů m3), Rumunsku (9,7 bilionu m3) a Bulharsku (7,2 bilionu m3). Nezanedbatelné jsou i zásoby pod Českou republikou – 514 miliard m3, tedy víc než 50násobek současné roční spotřeby.
Spolu s plynem se pod státy EU a Velkou Británií nachází ještě 31,4 miliardy barelů (1,76 miliardy tun) ropy v neprostupných horninách. Ve všech případech se jedná o střední odhad počítající s aspoň 50procentní pravděpodobností.
Mohlo by vás zajímat
Odhad zásob plynu a ropy v neprostupných horninách
Tak jednoduché to nebude. Evropské země mají za sebou první flirt s hydrofrakováním, který se odehrál zhruba v letech 2010 až 2014. Skončilo to tehdy fiaskem, a to hned z několika důvodů – politických, environmentálních, ekonomických i technických.
Ve velkém stylu se do hledání břidlicového plynu vrhlo Polsko. Během prvotního nadšení si v letech 2010 a 2011 velké těžařské koncerny i ambiciózní těžařské startupy rozebraly průzkumné licence. V médiích vycházely články hovořící o Polsku jako o „středoevropském Kuvajtu“, který bude plynem zásobovat i okolní země včetně České republiky.
Brzy však převládala deziluze, živená nejistotou ohledně zdanění těžby i zjištěním, že na řadě míst vytoužený plyn v břidlicích není. Těžařské koncerny ExxonMobil, Marathon Oil a Total se vzdaly průzkumných licencí a z polskéhu trhu odešly. Více trpělivosti měly některé těžařské startupy, které opravdu břidlicový plyn nalezly – třeba jako San Leon Energy u obce Lewino poblíž Gdaňsku. Ale ani tady z toho nakonec nic nebylo. V roce 2014 zhroutila cena ropy (a také plynu) na světovém trhu, což podkopalo návratnost investic do těžby břidlicového plynu.
Jak nedávno připomněl web Climate Intelligence (CLINTEL), v Evropě chybí řetězec zkušených dodavatelů vrtných prací a souvisejících služeb. Vrt do hloubky 2000 metrů, který těžař v USA pořídí za méně než 4 miliony dolarů, stál v Polsku trojnásobek. Problematický byl také zákaz spalování plynu z testovacích vrtů, stejně jako nedostatečně hustá síť plynovodů.
Nadějně pak ještě vypadala situace ve Velké Británii, kde se společnosti Cuadrilla Resources podařilo navrtat bohatá ložiska plynu v regionu Lancashire. Vše skončilo rázným zásahem britského regulátora (Oil and Gas Authority), který v listopadu 2019 další těžbu s pomocí hydraulického frakování hornin zakázal kvůli obavám z otřesů. Po ruském útoku na Ukrajinu se v Británii začalo debatovat o ukončení moratoria, ale zatím bez konkrétního výsledku.
Jiné země pod tlakem odporu veřejnosti hledání a dobývání břidlicového plynu raději zakázaly hned na počátku. Stalo se tak ve Francii, Německu, Bulharsku i České republice. U nás vláda průzkum i těžbu ložisek plynu frakováním zakázala v roce 2012, tedy krátce poté, co zájem o možnou těžbu v Česku vyjádřily těžební firmy Cuadrilla Resources a Basgas. Příslušné moratorium platí dodnes.
David Tramba
