Než lídři zemí Evropské unie na svých summitech slavnostně oznámí dohodu nad některým z klíčových témat, předchází tomu zpravidla zdlouhavé vyjednávání příslušných ministrů a diplomatických týmů. Dlouhodobě dojednávaná stanoviska přitom mohou na poslední chvíli ovlivnit nečekané obraty amerického prezidenta Donalda Trumpa, zhusta oznamované na sociálních sítích.
Evropané zkrátka dávají přednost rozvážnému stylu před chaosem v trumpovském stylu. O to víc vynikne kontrast mezi jemně laděným, konsenzuálním rozhodováním EU a razantními způsoby autoritářů, které jsou v poslední době stále výraznější. A nejde jen o Ameriku. Autokraté z Číny, Ruska, Turecka a dalších zemí si až příliš často dokáží s Evropou pohrávat, jak se jim zlíbí.
Ve své analýze na to upozorňuje britský týdeník The Economist. Připomíná mimo jiné výroky bývalého šéfa unijní diplomacie Josepa Borrella, který rád označoval EU za „kakofonii“ názorů.
Prestižní týdeník konstatuje, že střet různých politik napříč kontinentem může sice znít nelibě, ale volný prostor pro vyjádření je přirozeným důsledkem unie tvořené mnoha malými a středními státy. „A pro ně je jednotné vystupování jedinou šancí, jak zůstat globálním hráčem,” připomíná The Economist.
Mohlo by vás zajímat
Zároveň ale zdůrazňuje, že tento systém má dvě zásadní slabiny. Zaprvé – trvá věčnost, než všichni řeknou své. Záležitosti zahraniční politiky navíc stále vyžadují jednomyslnost všech 27 členských států. Zadruhé – evropské rozpory jsou pak viditelné pro všechny. Autoritářští soupeři, kteří se kromě sebe nemusí s nikým radit nebo dohadovat, pak mohou Evropu snadno rozdělit. A také ovládnout, varuje týdeník.
Obavy z celních válek
Například Spojené státy dnes sdílejí s autokraciemi nedůvěru k mezinárodním normám. A staronový šéf Bílého domu v poslední době hned dvakrát vyvedl Evropu z míry. Nejprve požadavkem, aby výrazně zvýšila výdaje na obranu, a poté oznámením rozsáhlých cel na dovoz z EU. Obojí vyvolalo rozpory.
Na poslední summitu NATO se státy zavázaly k navýšení obranných výdajů na 3,5 procenta HDP a na dalších 1,5 procenta na související infrastrukturu. Španělsko nicméně dalo najevo, že tuto metu nenaplní. To rozčílilo ty, kdo si myslí, že Madrid nebere bezpečnost kontinentu vážně, připomíná The Economist.
Také otázka, jak reagovat na cla, má potenciál rozdělovat. Obchodní politika sice patří do kompetence Evropské komise, ale musí úzce spolupracovat s členskými státy. Mnozí sice podporují zavedení odvetných cel vůči USA, ale zároveň ve strachu z americké odvety požadují, aby se cla nevztahovala na výrobky jejich vlastního průmyslu.
Například Belgie si nepřeje cla na diamanty (možná ani na vafle, dodává ironicky The Economist), Francie a Itálie na víno, Irsko na zdravotnické vybavení a tak dále. Trump na druhé straně takovou vnitřní opozici nezná. Zatímco tým USA má jednoho rozhodujícího hráče, tým Evropa jich má tolik, že se nedají spočítat.
Čína rozděluje
Stejně zřetelně – nebo možná ještě víc – rozděluje Evropu jednání s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem. Velcí exportéři do Číny, zejména Německo, dlouhodobě prosazují užší spolupráci. A také například strategii, podle které by se během státních návštěv nemělo příliš hovořit o lidských právech.
Někteří evropští lídři zkrátka vidí v Číně protiváhu Spojeným státům, a tedy i možnost ukázat Trumpovi, že Evropa má také jiné obchodní partnery. Ostatně ještě během července přivítá čínská hlava státu v Pekingu představitele hlavních institucí EU jako součást diplomatické ofenzivy.
I v tomto směru jsou Evropané rozděleni, vypichuje týdeník. Mezi ty, kteří si přejí těsnější vazby, patří například už jednou zmiňovaný „potížista” NATO, tedy španělský premiér Pedro Sánchez. Ten nedávno hovořil o potřebě „vyváženějších vztahů“ s Pekingem, připomíná The Economist.
Zejména pro východní státy EU s historickou zkušeností s komunismem a Sovětským svazem je to ale podle týdeníku naprosté šílenství. Čínu vnímají prizmatem její podpory Ruska – ať už formou obchodu nebo dodávek zařízení dvojího užití v době, kdy se snaží dobýt Ukrajinu. Jak obchodovat s vůdcem, který před pár týdny slavil Den vítězství po boku Vladimira Putina na Rudém náměstí v Moskvě?
Plyn jako bod zlomu?
Právě ruský prezident byl však po určitou dobu podle The Economist výjimkou – tedy autokratem, který naopak Evropu spojil. Od jeho rozsáhlé invaze na Ukrajinu v roce 2022 vykazovala EU až nečekané odhodlání a jednotu (s výjimkou Maďarska Viktora Orbána). Ale brzy se i on může stát silou, která Evropu znovu rozdělí, varuje respektované britské médium.
Jakmile bude podepsána mírová dohoda mezi Ruskem a Ukrajinou, není těžké si představit, že Kreml vyvolá hluboký rozkol v Evropě. Tím, že navrhne znovuotevření plynovodů. „Nejprve s neodolatelně nízkými cenami. Už samotná představa levné energie vzbuzuje v některých německých kruzích nadšení. To děsí nejvěrnější spojence Ukrajiny, pro které by nákup ruského plynu znamenal financování Putinových budoucích výbojů,” odhaduje The Economist.
Zmiňuje ale i příklad dalšího autoritáře se schopností štěpit Evropu. Takového, který je navíc daleko blíž, dokonce uvnitř struktur NATO. Tedy tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana.
Ten je pro některé Evropany tyran, porušující základní demokratické normy – už jenom tím, že vězní představitele opozice. Ale pro ty, kdo se obávají migrace z Blízkého východu, kterou může Turecko na svém území zadržovat, jsou to drobnosti, jež lze přehlédnout. To platí i pro zastánce silné obrany – vždyť Turecko má největší armádu v Evropě v rámci NATO a je významným výrobcem zbraní.
Spory o Blízkém východě
Příklady, kdy někteří představitelé dalších zemí a jejich politické strategie mají moc starý kontinent „štípnout” vejpůl, se nacházejí na Blízkém východě. Podobné je to totiž i s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem. Ten je například v propalestinsky naladěném Španělsku a Irsku označován za válečného zločince, ale naproti tomu v Německu nebo Maďarsku ho kritizuje jen málokdo.
S připomenutím tohoto aspektu nedávno přišel respektovaný bruselský web Politico. V této souvislosti zmínil nedávné zasedání Evropské rady v Bruselu, po kterém litevský prezident Gitanas Nausėda serveru sdělil, že lídři EU požádali šéfku unijní diplomacie Kaju Kallasovou, aby připravila sérii návrhů na omezení spolupráce s Izraelem, a to s cílem přimět ho dodržovat humanitární závazky.
Uzavřené jednání lídrů trvalo o více než hodinu déle, než bylo plánováno, protože se členské státy na dalším postupu nemohly shodnout, přibližuje Politico. „Diskuze byla složitá,“ cituje web Nausėda. „Existují dvě skupiny zemí – některé jsou více proizraelské, jiné zásadně proti. Ale pravda je někde uprostřed, když mluvíme o tragické humanitární situaci a utrpení dětí.“
Jak naložit s Izraelem?
Kallasová představila výsledky interní revize provedené na dřívější žádost 19 členských států. Politico má tyto závěry k dispozici a podle webu konstatují, že Netanjahuova vláda mohla porušit podmínky Asociační dohody mezi EU a Izraelem. Přestože zpráva uznává právo Izraele na sebeobranu, uvádí také „bezprecedentní úroveň zabíjení a zranění civilistů“, útoky na nemocnice a vysídlení přibližně 90 procent obyvatelstva Pásma Gazy, vypočítává Politico. Izrael tato obvinění odmítá a revizi označil za „pobuřující“.
Web nicméně uvádí, že Kallasová chce nejdříve zjistit, zda má vůbec mezi lídry dostatečnou podporu, než přistoupí k návrhu konkrétních kroků.
Zrušení asociační dohody by vyžadovalo jednomyslný souhlas všech členských států – což je vzhledem k zásadnímu nesouhlasu zemí jako Německo nebo Maďarsko nepravděpodobné. Mírnější opatření, například omezení obchodních vazeb nebo sankce na dovoz z nelegálních osad na Západním břehu, by teoreticky mohla být schválena kvalifikovanou většinou.
„Ve všech těchto případech Evropa ztrácí na důvěryhodnosti. Všichni se na nás dívají a my jen opakujeme, že jsme hluboce znepokojeni,“ řekl Nausėda podle Politica.
Tvrdší hráči jsou blíž
To, že Evropu občas přelstili autoritáři, bývalo podle The Economist dříve řešitelné. Evropská unie zkrátka dlouho věřila, že s rostoucím blahobytem a bohatstvím se všechny země postupně promění v liberální demokracie. A tedy, že problém spolupráce s pochybnými režimy časem přirozeně zmizí.
Konsenzuální styl Evropské unie byl nastaven pro ideální podmínky a pro ovlivňování světového liberálního řádu, o němž věřila, že zvítězí.
„Dnes jsou však tvrdí hráči větší, jsou blíž. A nejeví žádné známky, že by měnili své způsoby. Evropa se tak musí naučit, jak být měkkou supervelmocí ve světě, kde čím dál více vládne tvrdá síla,” uzavírá The Economist.
