Podle nejnovější statistiky Eurostatu se emise skleníkových plynů v Evropské unii neustále snižují. Za poslední dekádu o 19 procent. Naproti tomu v drtivé většině zemí roste počet osobních vozů na tisíc obyvatel.
Evropě se nejspíš definitivně podařilo nastoupit cestu takzvaného trvale udržitelného rozvoje. To je takový socioekonomický pokrok, který je v souladu se šetrným přístupem k životnímu prostředí. Nejnověji zveřejněná čísla ukazují, že se daří soustavně snižovat emise skleníkových plynů. Jejich objem je v rámci evropské osmadvacítky v průměru o téměř čtvrtinu nižší, než v roce 1990.
Jen za posledních deset let se množství vypouštěných skleníkových plynů snížilo o necelou pětinu. Nejmarkantněji se na tom podepsala globální ekonomická recese, jež Evropu zachvátila v roce 2009. Mezi premianty patří v tomto ohledu země střední a východní Evropy. Lotyšsko, Rumunsko a Litva jsou téměř na 40 procentech roku 1990. Česká republika má emise skleníkových plynů na 60% úrovni roku 1990 a je na tom srovnatelně s Chorvatskem či Maďarskem.
Výhoda východního bloku
Naproti tomu standardní západoevropské tržní ekonomiky jsou v této disciplíně spíše jakousi „brzdou“. Rakousko, Irsko nebo Řecko vypouštějí do atmosféry zhruba stejné množství skleníkových plynů jako před 26 lety. Nejhorší jsou v tomto ohledu dva ostrovní státy – Malta a Kypr. Jejich emise jsou o 40 až 50 procent vyšší, než v roce 1990.
Obecně lze říci, že země bývalého socialistického bloku mají oproti těm západním jistou výhodu. V roce 1990 měly totiž zcela jinou (a to výrazně vyšší) výchozí základnu. Energetická náročnost HDP východních zemí byla zhruba třikrát vyšší, než v západní Evropě, čemuž odpovídaly i objemy vypouštěných emisí.
Z odvětvového hlediska nepatří mezi největší znečišťovatele doprava, jak by se mohlo zdát, ale výroba elektřiny a zemědělství spolu s lesnictvím. Nicméně i zde je patrný zlepšující se trend. Výroba elektřiny vyprodukuje mezi 5 a 6 kilogramy ekvivalentu CO2 na 1 euro HDP, zatímco v dopravě je to pouhý jeden kilogram. Na zpracovatelský průmysl připadá zhruba půl kilogramu ekvivalentu oxidu uhličitého na 1 euro HDP.
Česko jako Německo
Zajímavé je rovněž srovnání jednotlivých zemí. Česko vytvoří ročně emise v objemu zhruba 106 milionů tun ekvivalentu oxidu uhličitého. To je asi osmkrát méně, než Německo. V přepočtu na osobu je to ale srovnatelné. Téměř polovina těchto emisí u nás připadá na výrobu elektřiny a dodávky tepla. Z deseti procent se pak na vypouštění skleníkových plynů podílejí domácnosti. V Itálii nebo Francii na domácnosti připadá necelá třetina, podobně jako ve Velké Británii.
Za povšimnutí stojí také vývoj emisí kyselinotvorných plynů, jako je oxid siřičitý, oxidy dusíku nebo amoniak. Objem vypuštěného oxidu siřičitého se za posledních pět let snížil zhruba o 40 procent, oxidů dusíku pak o pětinu. Pouze emise amoniaku se v čase drží na víceméně konstantní úrovni – Evropská unie jich vyprodukuje kolem 7 milionů tun ročně. Největším znečišťovatelem je v tomto ohledu zemědělství a lesnictví, na druhém místě výroba elektřiny a dodávky tepla a až třetí je doprava. Nicméně emise z dopravy jsou v přepočtu na 1 euro vytvořeného HDP zhruba čtyřikrát menší než v zemědělství.
Evropa auty zaplavená
O to lépe vyznívá trend emisí skleníkových plynů v kontextu nárůstu objemu dopravy. A nejedná se tolik o dopravu hromadnou, jako individuální. Ačkoli vlády jednotlivých členských zemí neustále investují desítky miliard eur do železniční infrastruktury, na osobní dopravu to příliš nemá vliv. Snad jen s výjimkou Belgie, Estonska a Švédska přepravní kapacita železnic buď stagnuje, nebo klesá.
Jenom v České republice se mezi lety 2005 a 2013 snížila kapacita osobní železniční dopravy o více než 40 tisíc míst. To představuje pokles o 13 procent. Ještě razantnější pokles zaznamenali ve stejném období v Lotyšsku (- 40 %) nebo Litvě (- 56 %). Švédsko si naopak připsalo 60 tisíc míst v osobní železniční přepravní kapacitě, což je nárůst o více než 48 procent.
Že se Evropě daří dobře, je patrné také z vývoje motorizace domácností. Tu Eurostat měří pomocí počtu osobních vozů na každý jeden tisíc obyvatel. Nejvíce motorizovanými zeměmi jsou Lichtenštejnsko, Malta a Itálie. V Lichtenštejnsku připadá na tisíc obyvatel 762 osobních vozů, na Maltě a v Itálii pak něco přes 600. Česká republika se v tomto ohledu řadí někam k průměru celé Evropské unie se 450 osobními vozy na tisíc obyvatel.
K zemím se největším nárůstem tohoto parametru patří Bulharsko (+ 80 %), Polsko (+ 63 %) a Rumunsko (+ 54 %). V Česku se počet osobních vozů na tisíc obyvatel zvýšil o 16 procent. Svou pozici jedné z evropských a světových velmocí ve výrobě automobilů však potvrdilo také Slovensko. Zatímco v roce 2005 připadalo na každou tisícovku Slováků 243 osobních aut, v roce 2013 to bylo už 360, což znamená zvýšení o 48 procent.
Pomalí Češi
Samostatnou kapitolou je pak obnova vozového parku. Eurostat zjistil, že například v České republice dosahuje podíl nově registrovaných osobních vozů na jejich celkovém objemu 3,5 procenta. To znamená, že osobní vozový park se u nás kompletně obnoví za 28,6 let. Ovšem i to představuje mírný pokrok. Ještě v roce 2005 to bylo 31,25 roků. Téměř dvakrát rychleji než Češi, svá auta obměňují Slováci.
Nejrychleji se osobní vozy obnovují v Litvě, a to každých 8,6 let. Přitom zde se paradoxně jedná o zhoršení, neboť v roce 2007 byli Litevci schopni obměnit svůj vozový park za 7,2 roků. Přitom průměr Evropské unie se pohybuje kolem 16 let.
-usi-
