Evropské unii trvalo jedenáct let od ruské anexe Krymu, než představila Bílou knihu o obraně. Petras Auštrevičius kritizuje podle něj vlažný postoj Unie k otázkám obrany. Litevský europoslanec z frakce Renew vyjádřil své výhrady – s kapkou opatrného optimismu – v podcastové debatě EU Perspectives z 18. března s kolegyní Rasou Juknevičienė (EPP), Markétou Gregorovou (Piráti/Greens/EFA) a bývalým slovenským ministrem obrany Martinem Fedorem.
V časech geopolitických otřesů se témata obrany náhle dostávají do popředí – bez ohledu na to, kde se zrovna nacházíte. Pokud však vaše země sousedí jak s Ruskem, tak s Běloruskem, varovné signály jsou ještě hlasitější. A podle Auštreviče by měly znít po celé Evropě.
Evropa dostala varování – Spojené státy se odklánějí od svých bývalých spojenců a otevřeně přehlížejí ruskou agresi na Ukrajině. Stačí to k tomu, aby EU zásadně změnila svou dosud velmi slabou obrannou politiku? Auštrevičius o tom pochybuje.
„Nemyslím si, že to stačí, a vysvětlím proč. Přesně před jedenácti lety, 18. března, Ruská federace anektovala Krym,“ připomněl litevský europoslanec zdánlivě zapomenuté datum. „Všechno začalo asi o měsíc dřív, kdy se na Krymu najednou objevili takzvaní slušní zelení mužíčci bez označení. Všichni věděli, že jde o ruské síly, ale nikdo je tak nenazval. Kreml neustále popíral: ‚Ne, ne, nejsou to ruští vojáci.‘ A výsledek? Máme, co máme. Uplynulo jedenáct let.“
„Jedenáct let,“ zopakoval, aby zdůraznil pointu. „Co bychom s tím časem mohli udělat lepšího než vyvodit správné závěry, připravit se a přijmout správná rozhodnutí? Děláme to?“ položil otázku, na kterou byla odpověď bolestně zřejmá. „Po jedenácti letech stále čekáme – na co? Na bílou knihu, bílou jako tenhle stůl,“ řekl v den, kdy Komise dokument představila.
„Doufám, že v té Bílé knize budou jasně vyznačeny konkrétní kroky, ale ten dokument je zatím stále jen bílý – není přeložený do rozhodnutí Evropské unie, a my víme, jak dlouho to trvá. Proto všechna ta velkolepá prohlášení Evropské komise o dodatečných 800 miliardách eur – beru to jako slib, ne jako přijaté rozhodnutí,“ dodal Auštrevičius bez servítek.
Mohlo by vás zajímat
800 miliard. Je to dost?
Litevský ekonom a diplomat pokračoval ve svém spíše pesimistickém hodnocení. „Nevidím u členských států nějaký široký závazek zvýšit obranné výdaje. Když slyším od španělského premiéra, že i opatření na přizpůsobení se změně klimatu by mohla být považována za obranné výdaje, tak…,“ nedořekl větu a jeho hlas se vytratil.
Ani zmiňované částky v Bílé knize a plánu ReArm Europe ho příliš neoslnily. Dokumenty mluví o 800 miliardách eur, které by členské státy mohly utratit mimo běžné rozpočtové limity, a také o 150 miliardách ve formě půjček. Ale jak upozornil, realita je složitější.
„Když dáte 800 miliard do jedné obálky, vypadá to jako hodně. Ale když se podíváte podrobněji – co za těmi čísly vlastně je? Těch 150 miliard má jít na komunitní přístup – dobře, podle mě by to mohlo být ještě víc. A také si myslím, že Komise zatím dostatečně nevysvětlila, jak by mohly být použity například strukturální a kohezní fondy. A přitom jsme už v situaci, kdy to potřebujeme,“ řekl Auštrevičius.
Ani samotné sumy nejsou podle něj nijak ohromující. „Těch 150 miliard – to není moc. Možná to odpovídá rozpočtům Francie a Německa dohromady. Ale když to rozdělíme do čtyř let, vychází to na 40 miliard ročně. Nic, co by člověka ohromilo.“
Na otázku, jak realistické je, že členské státy tyto prostředky skutečně využijí na posílení obrany, Auštrevičius chvíli hledal slova. Jeho kolegyně, česká europoslankyně Markéta Gregorová, vystihla atmosféru poznámkou: „My jsme tady ti cynici.“
Dalším problémem je čas. „Potřebujeme další rok na to, abychom požádali Komisi, aby nám vysvětlila, jak ty fondy můžou členské státy použít? Ne, myslím, že takový luxus nemáme,“ varoval litevský europoslanec.
Další problém? Malá koordinace
Zmínil i jeden zásadní nedostatek: „Nelíbí se mi ten vlažný postoj Evropské komise, pokud jde o její roli při plánování obranných výdajů členských států. Jasně, spadá to pod NATO, a NATO má svoje postupy. Ale pokud dáváme takové peníze, neměli bychom financovat jen běžné provozní náklady. Musíme se dívat, jaké výdaje mohou společně vzniknout za 3–4 roky. Není to jednoduchý obchod ve stylu – přijdete s šekem, zaplatíte a jdete dál.“
Podle něj je největší chybou, že tento přístup neposiluje soudržnost Unie, nepřináší potřebnou standardizaci a neposouvá nás blíže ke společné evropské obraně.
Ne všechno je však ztraceno, poznamenal bývalý slovenský ministr Fedor. „Skutečně se dnes vyrábí řada věcí společně. Americký obranný průmysl někdy využívá i evropskou výrobu. Například stíhačky F-35, které si nyní pořizuje Česká republika – mnoho jejich součástek se vyrábí v EU. Není to čistě americká výroba,“ řekl Fedor.
Můžeme se poučit. Ale jsme v tom pomalí
Paradoxně, jak zdůraznil Auštrevičius, právě tato těžká doba přináší pro evropské obranné plánovače jedinečnou příležitost. „Měli bychom se skutečně soustředit na poučení z války na Ukrajině, a obávám se, že evropské státy jsou v tom velmi, velmi pomalé. Vezměme si například vojenskou lékařskou praxi v EU. Ukrajina nabízí tolik cenných zkušeností. Využili jsme je? Poslali jsme tam své vojenské lékaře, aby se rekvalifikovali a získali aktuální zkušenosti? Nemyslím si. Takže – buďme v tomhle směru kreativnější a učme se. Máme přece tu zlatou příležitost učit se od Ukrajiny,“ řekl.
Nakonec se Auštrevičius snažil zakončit optimisticky: „Jsem, víte, opatrně optimistický. Ale v nejlepším případě tomu můžeme říkat první krok. Vidím známky probouzení. Vidím některé země, některé regiony, které se začínají hýbat správným směrem. Politická rétorika je upřímná – i když stále na hony vzdálená jednotné, včasné, racionální a přiměřené reakci Evropské unie.“
Podcast je v anglickém originále dostupný také na Spotify či na Apple Podcasts.
