V tomto týdnu nás čeká první letošní zasedání ECB. Pouhých šest měsíců po prodloužení politiky QE (do konce roku 2017) nelze čekat v nastavení měnové politiky žádnou revoluci. Mario Draghi ale i tak bude pod tlakem nepříjemných dotazů – měnová politika ECB a euro totiž začíná být vedle migrace jedním z velkých témat nabitého evropského volebního roku.
Ve Francii a v Itálii “populistická” opozice tlačí na znovu-zavedení národních měn. Marine Le Penová ve Francii chce v případě vítězství nejprve zavést francouzský frank jako paralelní měnu a pak eventuálně od eura zcela upustit. To by však znamenalo převést francouzské dluhopisy za fixní kurz z eur do franků. Nový frank by po odchodu z eura pravděpodobně výrazně oslabil a takový krok by ratingové agentury s vysokou pravděpodobností označily za bankrot. Navíc není jisté, zda by vůbec pomohl Francouzům uvolnit výrazněji měnové podmínky. Pozitivní efekt slabší měny by pravděpodobně do velké míry neutralizovaly výrazně vyšší úrokové sazby. I když pravděpodobnost vítězství Marine Le Penové zůstává podle agentur zatím nízká (30 %), rok 2016 nám ukázal, že takové předpovědi nemusí ve finále mnoho znamenat. I proto jsou trhy opatrnější a francouzské dluhopisy se relativně vůči německým obchodovaly na začátku roku nejlevněji za poslední tři roky.´
Jiný problém má Německo, které se letos také připravuje na volby. Zatímco Francii a Itálii přijde euro stále příliš drahé a měnová politiky pro jejich ekonomiky utažená, němečtí politici vidí situaci zcela opačně. Věří, že jejich ekonomika s rekordně nízkou nezaměstnaností a zrychlujícími inflačními tlaky nepotřebuje další “tisk peněz”. Někteří z nich dokonce viní ECB z toho, že svojí politikou přispěla v Německu k nárůstu popularity “populistických stran”.
Sečteno, podtrženo, Mario Draghi má možná jasno ohledně nastavení měnové politiky. I tak bude ale tančit na začátku roku 2017 po velice tenkém ledě, na kterém ECB zůstane terčem kritiky politiků prakticky ze všech představitelných stran.
Jan Bureš
Hlavní ekonom Patria Finance
