Od letošního ledna se v justici spustil nový model kárných řízení. Po patnácti letech, kdy bylo možné soudce, státní zástupce či exekutory kárně stíhat jen v jednom stupni, se systém vrací ke dvoustupňovému rozhodování. Rozhodnutí už nejsou definitivní po prvním vynesení rozsudku, ale je možné se proti nim odvolat. „Dlouhodobě jsem to považoval za nedůstojné a do určité míry i diskriminační, protože to bylo jediné řízení, kde chyběl řádný opravný prostředek. Přitom jde často o existenční rozhodnutí. Nyní je možné se bránit, a to je dobře,“ říká předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy.

Prvostupňové kárné senáty nyní působí u Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci. Odvolací senáty pak vznikly u Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Soudci obecných soudů budou moci podat odvolání ke kárnému senátu Nejvyššího soudu. Ve věcech soudců správních soudů, státních zástupců a exekutorů rozhodne Nejvyšší správní soud.

„Základní logika je zajistit objektivitu. Aby Nejvyšší soud nerozhodoval o svých vlastních lidech, a obráceně,“ vysvětluje místopředseda Nejvyššího soudu Petr Šuk.

Odvolací kárný senát Nejvyššího soudu (NS) má osm členů a bude se zabývat věcmi soudců. Předsedá mu Josef Mazák.  Další odvolací kárné senáty vznikly u Nejvyššího správního soudu. Budou rozhodovat o soudcích z úseků správního soudnictví, o státních zástupcích a exekutorech. Jejich předsedy jsou Jaroslav Vlašín, Petr Mikeš a Radovan Havelec.

Mohlo by vás zajímat

Jednotlivé kárné senáty jsou složeny nejen ze soudců, ale i z dalších právníků – advokátů či státních zástupců. „To se velmi osvědčilo, ti lidé přinášejí jiné pohledy, které si my jako soudci třeba neuvědomíme,“ doplňuje Šuk.

Věřejnost, rychlost a transparentnost

Jednání odvolacích senátů budou ve většině případů veřejná. Vzhledem k osmičlenným senátům se budou konat ve velkém sále Nejvyššího soudu respektive Nejvyššího správního soudu. „Celý ten model stojí na důvěře. Aby bylo vidět, že rozhodujeme ve veřejném prostoru, že se nic neschovává. Řádově 60 procent soudců přistupuje na dohodu o vině a trestu, ale právě v případech, kde to dohodou nekončí, musí být jednání srozumitelné a transparentní,“ říká Angyalossy.

Nedostatečné prostory zapříčinily už v minulosti přesuny míst konání kárných řízení. Například kvůli velkému počtu svědků a epidemiologické situaci se muselo kárné řízení se soudcem Bohuslavem Petrem přesunout z Nejvyššího správního soudu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, jak Česká justice informovala.

Zatímco v minulosti kárný senát rozhodl a jediná cesta k přezkumu byla ústavní stížnost, nově je možné rozhodnutí napadnout odvoláním a teprve poté, pokud neuspějete, obrátit se na ústavní soud. Dvoustupňový model má přispět k vyrovnanějšímu rozhodování, bez pocitu, že se nad soudci láme hůl bez možnosti obrany. Jednostupňový model byl už dříve podroben kritice u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku v případu exekutora Jana Grosama.

Grosam namítal, že neměl možnost odvolání proti rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu, a tedy že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces.

Ačkoliv štrasburský soud nakonec stížnost zamítl z procesních důvodů – podle něj byla podána příliš pozdě –, samotný případ otevřel debatu o kvalitě a férovosti českého systému kárných řízení. V odůvodnění zároveň zaznělo, že Česká republika by měla zajistit větší procesní záruky v těchto řízeních. Tento případ tak přispěl k rozhodnutí politické reprezentace i justice o reformě.

Novela zákona přinesla i několik nových institutů. Například dohoda o vině a trestu, která dříve fungovala jen na základě praxe, je nyní výslovně zakotvena v zákoně. Zavádí se i řízení o výtce nebo nové možnosti jako zpřístupnění protokolu o hlasování, pokud by bylo potřeba zkoumat odpovědnost členů senátu.

„Je to kompromisní návrat ke dvoustupňovému řízení, ne úplné zopakování předchozí úpravy,“ vysvětlil Angyalossy.

Bude se rozhodovat přísněji?

V kuloárech se někdy spekulovalo o tom, zda jednostupňový systém není příliš mírný kvůli tomu, že soudci nemají odvolání. U kárných senátů pak někteří hříšníci byli opakovaně, a to kvůli stejným prohřeškům, nejčastěji průtahům. „Zákonný rámec se nemění, mění se proces, který má víc pojistek. To není důvod, abychom trestali tvrději. Pokud ale někdo opakovaně selhává, kárný návrh může být i nástrojem, jak se s tím vyrovnat,“ říká Šuk.

Řada problémů v justici se řeší bez formálního kárného řízení. Podle soudců mnohdy zasáhne předseda soudu, který s kolegou mluví, nabídne mu jinou agendu nebo ho přiměje k odchodu. „Většina případů, kdy soudce přestane vykonávat funkci, nastává mimo kárné řízení,“ podotýká Šuk.

Zároveň připouští, že i kárné řízení může být někdy využito jako nástroj k odstranění problémového soudce, když jiné prostředky selžou. „Je to citlivé téma. Ale justice musí být schopná se čistit sama, a to i za cenu nepopulárních kroků,“ říká.

„Statistika neříká, že jednostupňové řízení bylo mírnější nebo přísnější. Hodně záleží na mentálním nastavení soudců v kárných senátech. Správní soudci třeba často vycházejí z principu ochrany jednotlivce před státem. Obecné soudnictví se na stejnou věc může dívat jinak,“ uvažuje Angyalossy.

Systém by do budoucna mohl být postaven i na možnosti sjednocovacího senátu, pokud by došlo k rozdílné rozhodovací praxi mezi Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem. Do budoucna se tak podle vedení soudu dá očekávat zásadnější stabilita a předvídatelnost i v kárných věcech.

Počet kárných řízení se v posledních letech pohyboval kolem 35 ročně. Část věcí končí dohodou o vině a trestu. Soudcům a státním zástupcům hrozí za kárné provinění důtka, snížení platu nebo odvolání z funkce. Exekutora lze postihnout napomenutím, pokutou nebo odvoláním z exekutorského úřadu.