Neděle, 1. srpna, 2021

Dramatickým ranním zatýkáním policie zbytečně ponižuje, rozhodl soud pro lidská práva

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Vniknutí do bytu, křik, zbraně, pouta nasazená ležícímu na zemi. Tak se odehrálo v roce 2011 ranní zatčení dvou podezřelých z finanční kriminality. Nyní se jim dostalo satisfakce u Evropského soudu pro lidská práva. Soud shledal porušení Článku 3 Úmluvy – zákaz mučení a ponižujícího zacházení jakožto i porušení práva na nápravu. Použití síly policisty není zakázáno, musí však být naprosto nezbytné a přiměřené, uvedl Soud.

Rozsudek Ilievi a Ganchevi v. Bulharsko byl vyhlášen v úterý 8. června 2021, deset let po událostech 18. dubna 2011 ve městě Veliko Tarnovo. Rozsudek je k dispozici pouze ve francouzštině.

Toho dne manželé Ilievovi a jejich dcera ještě spali, když je v 6.30 hodin vzbudil zvonek.

Paní Ilieva vstala, podívala se kukátkem a uviděla za dveřmi ženu. Na otázku, kdo je to? žena odpověděla: Hoří, otevřete dveře! Když otevřela, uviděla zvláštní agenty v maskách a kapucích. Agenti vtrhli do bytu, namířili na ni zbraně, zatlačili ji do chodby a křičeli: Kde je?

Do chodby vstoupil její manžel.

V tu chvíli ho agenti srazili na zem, položili ho tváří dolů, spoutali ho a mířili na něho zbraněmi. Takto zůstal až do příjezdu vyšetřovatele. Tehdy devatenáctiletá dcera, když viděla otce v poutech tváří dolů na podlaze, začala plakat, že otec není zločinec, popisuje v odůvodnění rozsudku Evropský soud pro lidská práva fakta případu.

Následovala „domovina“ a zajištění osobních a profesních dokladů, 4000 leva, šperky, dva notebooky, sedm mobilních telefonů, datové nosiče, pevný disk, USB klíče a paměťové karty. Pan Iliev byl zadržen jako podezřelý z nezákonné finanční činnosti, ale tentýž den byl propuštěn.

Nikdo nesmí být podroben ponižujícímu zacházení

Totéž se ve stejnou dobu odehrávalo u manželů Ganchevových v jejich domě v Prisově. Také do tohoto domu vtrhli agenti se zbraněmi a na zemi drželi spoutaného pana Gancheva. Také u pana Gancheva, rovněž podezřelého z finanční kriminality, zajistili předměty a datové nosiče. Také pana Gancheva policie zadržela a tentýž den propustila.

Oba zatčení a jejich rodinní příslušníci uvádějí, že byli událostmi z 18. dubna 2011 poznamenáni, museli k neurologovi, začali mít potíže se spánkem, dušností, bušením srdce a bolestí v pravé ruce. Neurolog dospěl k závěru, že trpí poruchami z úzkosti.

Oba stěžovatelé byli ještě v roce 2011 obžalováni za zločinné spolčení v souvislosti s finanční kriminalitou, obžaloba ze spolčení byla v roce 2018 zrušena, ale pan Iliev byl odsouzen ke třem letům vězení, proti čemuž se odvolal. V únoru 2020 stále pokračovalo odvolací řízení.
Ještě v říjnu 2011 podali oba zatčení a jejich rodinní příslušníci stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, a to na porušení Článku 3 Úmluvy – Zákaz mučení. Předmětný článek říká toto: Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.

Policejní zásah neopravňuje použití síly proti bezbrannému

V této souvislosti Soud uvedl: Aby jednání spadalo pod článek 3 Úmluvy, musí špatné zacházení dosáhnout minima závažnosti. Hodnocení tohoto minima je v podstatě relativní; záleží na všech podrobnostech a příčině, zejména na délce léčby, jejích fyzických nebo psychologických následcích a někdy i pohlaví, věku a zdravotním stavu oběti. Soud rozhodl, že zacházení je nelidské zejména kvůli promyšlené aplikaci několik hodin a způsobenému ublížení na zdraví nebo vážnému fyzickému a duševnímu utrpení.

V tomto konkrétním případě ale Evropský soud pro lidská práva rovněž zdůraznil, že šlo o policejní zásah: „Soud rovněž připomíná, že článek 3 Úmluvy nezakazuje použití síly policisty během zatčení. Použití síly však musí být přiměřené a naprosto nezbytné s ohledem na okolnosti případu (viz mimo jiné Rehbock v. Slovinsko, č. 29462/95, bod 76, ECHR 2000-XII, a Altay v. Turecko, č. 22279/93, § 54, 22. května 2001). V tomto ohledu je například důležité vědět, zda existuje důvod se domnívat, že se dotyčná osoba bude bránit zatčení, nebo se pokusí uprchnout, způsobit úraz nebo škodu nebo potlačit důkazy (Raninen v. Finsko, 16. prosince 1997, § 56, zprávy 1997-VIII).“

Soud obecně připomněl, že když je jedinec zbaven svobody nebo konfrontován s donucovacími orgány, použití fyzické síly proti němu není nezbytně nutné. Porušením lidské důstojnosti je zasažena samotná podstata Úmluvy. Z tohoto důvodu představuje jakékoli jednání úředníků donucovacích orgánů, které porušuje lidskou důstojnost, porušení článku 3 Úmluvy. To platí zejména v případě použití fyzické síly ve vztahu k jednotlivci, pokud to není nezbytně nutné.

Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku Foto: Pixabay

ESLP: Národní soudce neurčil modus operandi zásahu

K tomuto konkrétnímu případu Soud uvedl: Pokud jde o skutkové okolnosti případu, Soud poznamenává, že dotčená policejní operace sledovala legitimní cíl výkonu zatčení, prohlídky a zajištění, jakož i cíl obecného zájmu potlačování trestných činů… Konstatuje, že stěžovatelé nebyli během dvou sporných policejních zásahů fyzicky zraněni a že policisté nepronikli násilím do jejich domovů. Intervence však zahrnovaly určité použití fyzické síly: několik policistů v kapucích a se zbraněmi vstoupilo do jejich domovů velmi brzy ráno překvapením přes paní Ilievu a paní Ganchevovou. Pan Iliev a Ganchev byli imobilizováni na zemi s pouty. Účelem policejních zásahů bylo v ten den zadržet pány Iljeva a Gancheva, provést prohlídku prostor a hledat materiální a listinné důkazy v rámci trestního řízení.

Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, policisté měli k zásahu povolení soudu. „Je však třeba poznamenat, že při výkonu pravomoci, která jim byla svěřena vnitrostátním právem, soudci, kteří vydali tato povolení, zkoumali soulad požadovaných prohlídek s ustanoveními vnitrostátního práva, aniž by zohlednili modus operandi, který by měla policie přijmout během plánovaných zásahů (ibidem),“ uvádí Evropský soud pro lidská práva doslova.

Proto došlo k porušení Článku 3

Poté Soud dále rozebírá situaci: „Soud poté poznamenal, že ve spisu není nic, co by podporovalo závěr, že pan Iliev a pan Ganchev měli v minulosti sklony k násilí a že by mohli představovat nebezpečí pro policisty při zásahu v jejich domovech,“ stojí v rozsudku. Kromě toho Soud konstatoval, že ani pan Iliev ani Ganchev během zásahů v jejich domovech nekladli policistům žádný odpor.

To vše byly podle Soudu prvky, které jasně naznačovaly nepřiměřenou povahu chování policistů, kteří stěžovatele přitlačili k zemi, násilně je poutali a namířili na ně zbraně. „Soud má za to, že s ohledem na tyto okolnosti míra síly použitá proti panu Ilievovi a panu Ganchevovi, která nebyla nezbytně nutná, porušila jejich lidskou důstojnost, a byla proto v rozporu s článkem 3. V důsledku toho dva dotčení žadatelé byli podrobeni ponižujícímu zacházení,“ uvádí se v rozsudku.

„Ve vztahu k panu Ilievovi a panu Ganchevovi proto došlo k porušení článku 3 Úmluvy,“ uzavírá tuto část Evropský soud pro lidská práva.

Slečna Ilievová nebyla malé dítě

Co se týče rodinných příslušníků, shledal Soud, že „fyzická interakce mezi policisty a paní Ilievou a paní Ganchevovou byla velmi krátká a minimální intenzity“. Mezi dcerou pana Ilieva a policisty nedošlo ke kontaktu, stěžovatelka pouze viděla, jak byl otec zatčen.

Soud nenalezl žádné důkazy, které by vedly k závěru, že policisté porušili lidskou důstojnost těchto tří stěžovatelů.

„V tomto ohledu připomíná, že policejní operace zahrnující zásah v domě a zatčení podezřelých nevyhnutelně vyvolávají u osob, na něž se tato opatření vztahují, negativní emoce… Je třeba poznamenat, že žádný ze tří stěžovatelů nepředložil důkazy, které by vedly k závěru, že některý z nich trpěl patologií, kterou by mohly zhoršit kroky policistů, a že v době skutkových okolností nebyla slečna Ilieva malé dítě, ale bylo jí devatenáct let,“ stojí dále v rozsudku.

„U tří dotčených stěžovatelů tedy nedošlo k porušení článku 3 Úmluvy,“ uzavírá stížnost manželek a dcery Evropský soud pro lidská práva.

Disciplinární řízení, žaloba o náhradu škody

Stěžovatelé si rovněž stěžovali na porušení Článku 13 Úmluvy – právo na účinnou nápravu. „Každý, jehož práva a svobody uznané v Úmluvě byly porušeny, má právo na účinný prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem, přestože k porušení došlo ze strany osob jednajících při výkonu jejich úředních funkcí, “ cituje Evropský soud pro lidská práva.

Podle Soudu bulharská vláda tvrdila, že nabídla stěžovatelům nápravu v možnosti zahájit disciplinární řízení proti policistům a prostřednictvím žaloby o náhradu škody podle zákona o odpovědnosti moci veřejné za způsobenou újmu.

Desítky tisíc eur stěžovatelé nezískali

Jenže přezkum ukázal něco jiného: „Soud připomíná, že po přezkumu přípustnosti stížnosti formulované podle článku 3 Úmluvy zjistil, že ani disciplinární řízení podle zákona o ministerstvu vnitra, ani žaloba na náhradu škody proti státu nebyly v tomto případě dostatečně účinné vnitrostátní prostředky nápravy. Je třeba poznamenat, že vláda se nedovolávala žádného jiného opravného prostředku, který by dotčeným stěžovatelům umožnil prosadit jejich právo nebýt vystaven ponižujícímu zacházení,“ stojí v odůvodnění rozsudku.

„U všech stěžovatelů tedy došlo k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy,“ uzavírá Evropský soud pro lidská práva.

Představy o satisfakci se však stěžovatelům nenaplnily tak, jak si představovali. Ilievovi žádali 32 tisíc eur a Ganchevovi 23 tisíc eur. Evropský soud pro lidská práva však rozhodl, že Bulharsko zaplatí za způsobenou nemajetkovou újmu oběma pánům po třech tisících eur.

Irena Válová

Článek původně vyšel na webu Česká justice, který stejně jako Ekonomický deník náleží do mediální skupiny Media Network.

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY

FacebookTwitter