Společnost je netrpělivá a nevnímá, kdo skutečně něco dělá a kdo jen slibuje. Proto je nezbytné lépe prezentovat naši práci, míní Tom Philipp. Lékař a místopředseda sněmovního zdravotního výboru hájí politiku vládní koalice. Chválí jí za soudržnost i pomoc Ukrajině.
Philipp věří, že ve zdravotnictví bude ještě do konce volebního období schválena novela zákona o veřejném zdravotním pojištění, ale mrzí ho, že se nepodařilo „posunout se dál k finanční zainteresovanosti pacientů“. Na sjezdu KDU-ČSL, který se uskuteční za několik týdnů, je rozhodnutý obhajovat post místopředsedy.
Rozpočet je klíčovým zákonem roku. Kritické hlasy říkají, že v součtu narostl státní dluh za současné vlády více než za Babišovy vlády. Jednou z priorit vládní koalice bylo přitom zredukovat deficit a dluh. Jak to hodnotíte?
Nominálně je skutečně dluh větší, ale poměrově to vypadá trochu jinak. Nestavím se do pozice odborníka na celostátní ekonomiku. Troufnu si říci, že rozumím tomu, jak funguje zdravotnictví. Cítím se ale být spoluodpovědný za koalici. Nastavení rozpočtu je takové, jaké občan unese. Můžeme být razantnější, konsolidační balíček mohl být razantnější. Jenže ve chvíli, kdy se pokusíte někde šetřit, opozice do toho začne naprosto nekonstruktivně tepat a vy vypadáte, že nepodporujete školství, zdravotnictví, dopravu, infrastrukturu apod. Politika je umění možného. Takže šetříme, ale ne razantně. Odpovídá to nastavení společnosti, která je schopná absorbovat jenom určitou míru nepohody.
Vláda má za sebou tři roky práce, co se jí povedlo?
Je obrovský div, že se koalice udržela v relativní soudržnosti a ve schopnosti aspoň něco prosadit, přestože se v ní objevují názory opravdu od Šumavy k Tatrám. Je složená od liberálů po konzervativce, zkrátka různorodá skupina. Myslím si, že nikdo z novinářů nepředpokládal, že se nerozpadneme. Názorově se shodneme v zahraniční politice, kde za velký úspěch považuji perfektní zvládnutí předsednictví, uprchlické krize a následného zapojení ukrajinských spoluobčanů do naší společnosti a získání energetické nezávislosti na nepřátelském Rusku. Jinak ale máme na spoustu věcí různé názory. Přesto jsme se dokázali vždycky nakonec rozumně dohodnout. Věřím, že už se koalice nerozpadne. Samozřejmě mediálně to může působit jinak, ale v denním styku jsou všichni včetně Pirátů velmi rozumní. Jsme schopni se nakonec dobrat konsensu. Příkladem je například úsporný balíček z loňského roku nebo důchodová reforma stabilizující konečně po letech náš důchodový systém.
Ve zdravotnictví se podařilo panu ministrovi a vlastně nám všem prosadit pravidelnou valorizaci plateb za státní pojištěnce. Dokázali jsme koaličně podpořit jednodenní chirurgii. Dnes už je v terénu vidět, jak stoupají čísla, která potvrzují, že jsme vykročili správným směrem. Daří se nám stavět, zejména dálnice a vůbec dopravní síť. Velkou radost mám z prosazení korespondenční volby, kterou jsme zahraničním Čechům dlužili. Splnili jsme tak slib, který jsme si ale proti opozici protrpěli.
Co už nestihnete v tomto volebním období?
Ve zdravotnictví jsem doufal, že se posuneme dál k finanční zainteresovanosti pacientů na zdravotní péči. Zůstali jsme dlužní tomu, co jsme si původně předsevzali. Mrzí mě to. Nechtěli jsme dělat ve zdravotnictví žádný převrat, protože nefunguje úplně špatně. Systém je ale třeba kultivovat a nacházet motivace pro všechny jeho aktéry – pro pacienty, poskytovatele, plátce.
Ještě před sebou máte něco málo přes rok koaličního vládnutí. Co je ještě možné prosadit?
Poslední rok vládnutí už bývá ovlivněn blížícími se volbami. Nelze očekávat, že se podaří prosadit nějaké převratné změny. Ministr zdravotnictví bude předkládat vládě k projednání novelu zákona 48/1997, o veřejném zdravotním pojištění. Obsahuje několik změn v regulaci zdravotnictví, které nám pomohou upravit pravidla a do budoucna zlepšovat kvalitu zdravotní péče.
Jak velkou šanci dáváte této novele, že projde úspěšně parlamentem?
Docela velkou. Pan ministr udělal chytrý tah a sice, že nepřipustil žádné pozměňovací návrhy k jiným zákonům, které obvykle řeší nějaké parciální zájmy. Prostě prohlásil, že všechno bude jen v té osmačtyřicítce, čímž výrazně zvýšil pravděpodobnost, že by mohla novela projít. Myslím, že i mezi zákonodárci je silná vůle novelu přijmout.
Už je jasné, zda bude KDU-ČSL kandidovat ve sněmovních volbách samostatně, nebo v rámci koalice?
Zatím se to vyvíjí tak, že budeme součástí koalice Spolu.
Preference KDU-ČSL nejsou příliš potěšitelné. Jak na to bude strana reagovat?
My jsme se deklarovali jako sociální svědomí současné vlády. Fakticky jsme ale dělali velmi razantní politiku právě v sociální oblasti, která je hodně viditelná. Možná, že tak razantní změny náš volič nechce. Sjezd, který má být za pár týdnů, určitě udělá změny ve vedení. Přijdou tam nové tváře. To by mohl být impulz pro naše voliče. Máme spousty úspěšných krajských politiků, kteří dokážou získat zpátky jejich důvěru.
Dojde ke změně na postu předsedy strany?
To si netroufnu odhadnout. Na jednu stranu Marian Jurečka dělá na ministerstvu práce a sociálních věcí velmi dobrou práci. Je podle mne jedním z nejpracovitějších ministrů. Některé změny, které prosadil, ale nejsou pro naše voliče atraktivní, i když jsou dobré pro společnost. Strana ale voliče potřebuje, potřebuje znovu získat jejich důvěru. K jakému dospějeme rozhodnutí, to opravdu nevím. Nemám zatím z krajů informace, které by mi napověděly.
A vy sám hodláte obhajovat pozici místopředsedy?
Jsem rozhodnutý obhajovat. Situace v Praze je ale poněkud složitější. Momentálně je z krajské organizace nominováno na post místopředsedy několik kandidátů. Věřím ale tomu, že se nějak dohodneme a nebudeme tam kandidovat úplně všichni. To by bylo dětinské. Jako Praha bychom se měli dohodnout na jednom z našich kandidátů, kterého potom sjezdu předložíme a budeme za ním stát.
Máte nějaký specifický osobní program, který by pomohl zvednout preference KDU-ČSL?
Jsem v tomto ohledu monotematický. Nejsem politik premiérského typu, který by se vyjadřoval ke všemu, od ekonomiky, přes zahraničí až třeba po školství. Člověk má mít své téma a do politiky jít proto, aby ho posunul. Pro mě není politika způsob obživy. Moje životní téma je zdravotnictví a na tomhle světě bych chtěl po sobě nechat nějaké jeho zlepšení. Vždycky proto budu v rámci strany i společnosti nabízet odbornost, kterou jsem za ta léta získal ve zdravotnickém managementu od pojišťoven přes velkou nemocnici, malou ambulanci, ministerstvo zdravotnictví, kde jsem měl na starosti úhrady až po soukromé společnosti, kde jsem také chvilku pracoval.
Miroslav Kalousek je hlasitým kritikem vlády. Máte s ním zkušenost ještě z doby, kdy byl v KDU. Vznikne nová Kalouskova strana? Mohla by být nějakým zásadním ohrožením pro koalici a její úspěch ve volbách?
Nějaké zásadní diskuze na tohle téma jsem vůbec nezaznamenal, jenom spekulace. Netýká se to jen Mirka Kalouska. V minulosti už několikrát vzniknul subjekt, který na sebe v předvolební vřavě nabalil voliče a pak se mu třeba i podařil celkem dobrý výsledek. Nezaznamenal jsem, že by se někdo Mirka Kalouska bál, já se ho určitě nebojím, spíš ho beru jako kamaráda. Má svoji pravdu, ale také ho nesvazuje vládní odpovědnost, to se pak kritizuje a navrhuje mnohem jednodušeji, než když musíte brát ohled na to, jak vaše rozhodnutí dopadne na lidi, na společnost.
Jak se díváte na nová politická uskupení, jako Stačilo nebo Přísaha a Motoristé. Mohou být úspěšná také v parlamentních volbách?
Jednorázově asi ano. Dlouhodobě to s nimi dopadne jako s Věcmi veřejnými v minulosti. Nejsou to projekty pro běh na dlouhou trať. Jsou to jednorázové projekty, které v horizontu několika volebních období nebudou úspěšné.
Ale mohou po parlamentních volbách pomoci Babišovi sestavit vládu.
Bohužel.
Představme si hypotetickou situaci, že vstup do koalice s hnutím ANO by byl jedinou možností, jak zabránit tomu, aby nevládlo s nějakým uskupením, které by chtělo změnit prozápadní kurs naší země. Jednali byste v takovém případě s hnutím ANO, ať už s Andrejem Babišem, nebo bez něj?
Nepředpokládám takovou situaci. Odpovím vám ale klasicky: Koalice se dělají až po volbách.
Mohlo by vás zajímat
Bezprostředně před námi jsou krajské volby. Co je jejich hlavním tématem?
Témata jsou individuální kraj od kraje. Někde jsou to silnice a dopravní obslužnost. Jinde zdravotnictví, nebo školství. Někdy je, byť spíše výjimečně, téma překvapivě celostátní jako je migrace, nebo obrana státu.
Proces oslabování tradičních politických můžeme vidět v nedávných volbách ve Francii a Německu. V čem je problém? Proč ztrácejí vůči antisystémovém stranám?
Ve společnosti vládne netrpělivost. Lidé vnímají jenom nadpisy a nikoliv obsah sdělení. Tradiční strany jedou ve svých zajetých kolejích a neumí voliče oslovit ve zrychlené době sociálních sítí.
Takže se budou muset přizpůsobit. Co by měly tradiční strany udělat?
V KDU-ČSL na to hledáme odpověď. Musíme zřejmě lépe prezentovat to, co děláme. Máme pracovité lidi, kteří mají jasnou představu, čeho chtějí dosáhnout, působí třeba na ministerstvech, ale neinformují dostatečně srozumitelně o tom, co se jim podařilo. Evidentně jsou zatím ve veřejném prostoru úspěšnější ti, kteří méně dělají a více slibují. Umí ale u voličů vyvolávat pocit, že pro ně pracují ve dne v noci.
Každý, kdo někdy připravoval nějaký projekt s větší skupinou lidí, ví, kolik to vyžaduje energie, aby se někam posunul. Když odvedete dobrou práci třeba na ministerstvu, ale nemáte čas na její prezentaci, nikdo o ní neví. S tím jsem se setkal opakovaně. Dám vám příklad – eRecept. Všichni ho dnes chválí a myslí si, že na něm má hlavní zásluhu Adam Vojtěch. Jenže ten na něm neudělal ani čárku. Projekt eReceptu naštěstí nezabrzdil, to ano, ale jinak to všechno odmakali ti, kteří na něm pracovali před ním. Tehdejší ředitel SÚKL Zdeněk Blahuta na tom nechal zdraví. Ministr Svatopluk Němeček a následně Miroslav Ludvík neustoupili tlaku na odložení projektu. Byla to obrovská spousta práce, o které dnes vlastně nikdo neví.
Vládní koalice silně podporuje Ukrajinu. Je vůbec vojenská a ekonomická podpora Ukrajiny ze strany Evropské unie (a samozřejmě Spojených států) dostatečná a je na druhou stranu i dlouhodobě udržitelná?
Především – jsem hrdý na to, že Česká republika byla lídrem pomoci Ukrajině, že byla motorem, který pomohl rozhýbat ty státy, které byly na začátku v podpoře vlažné. Můžeme být hrdí, že jsme přijali několik stovek tisíc ukrajinských uprchlíků, pomohli jsme jim, když se ocitli ve velké nouzi. Nyní to dobré, co jsme zaseli, sklízíme, protože lidé z Ukrajiny se zapojili do společnosti, pracují a platí daně. Zkrátka normálně fungují jako naši občané. Takže se nám vlastně dnes takzvaně vyplatí, ale to jsme na začátku nemohli vědět.
Vojenská pomoc dostatečná není. Přes lidské oběti Ukrajinců a investice z různých zemí se zatím nedaří zlo zastavit. Samozřejmě my tady z lékařského pokoje (rozhovor jsme pořídili u doktora Philippa na klinice revmatologie, jejímž je přednostou – pozn. redakce) nedohlédneme všechny strategické úvahy těch politiků, kteří rozhodují o míře vojenské pomoci, tedy například o tom, zda dovolit Ukrajině použít dodané zbraně na ruském území. Odpovědnost je obrovská, nikdo nechce vyvolat třetí světovou válku. Putin je nevypočitatelný a nikdo neví, čeho všeho je schopen.
Vy sám jste spolu se svojí rodinou přijal do svého domova Ukrajince. Kolik jich vlastně bylo a na jak dlouho?
Na začátku invaze před dvěma lety jsme přijali čtyři Ukrajinky, tři dospělé a jedno dítě. Dvě z nich pocházely z Kyjeva, strávily u nás půl roku a když se tam situace trochu zklidnila, vrátily se domů. Zůstala žena s děvčetem, které se velmi dobře integrovalo do naší školy. Paní si našla práci, a protože je univerzitní profesorkou, pracuje na vysoké škole. Po dvou letech si našly a pronajaly byt a začaly žít nezávisle.
O těch ženách, které se vrátily na Ukrajinu, máte nějaké zprávy?
Píšeme si několikrát do roka. Žijí.
A jaká to vlastně byla zkušenost pro vaši rodinu? Vzali jste cizí lidi do intimního prostředí vaší domácnosti.
Přijali jsme ženy, které se rozhodly uprchnout v okamžiku, kdy dům vedle jejich bydliště zasáhla raketa. Přijely pouze s igelitkou, v níž měly ty nejzákladnější věci. Také s sebou vzaly kočku. Absolvovaly strastiplnou cestou do Prahy. Nevěděly, co je čeká a byly bez peněz. Máme velký byt a hodně dětí, které jsou už dospělé a žijí jinde. Přišlo mi přirozené jim poskytnout ty ložnice, které byly volné.
Naše nové spolubydlící byly velmi ohleduplné. Dalo by se říci, že ony žily v bytě přes den a my večer. Ve chvíli, kdy jsme přišli domů, si s námi chvilku popovídaly, ale pak se držely ve své zóně. To, když jsem přišel nepředvídatelně v poledne, protože jsem něco doma potřeboval, viděl jsem, jak opanovaly celý byt. Kdyby s námi žily v uvozovkách natrvalo, klidně bychom to snesli. Je ale pro ně samotné samozřejmě zdravé, když teď žijí zase svým životem. Soužití s nimi ale bylo velmi příjemné.
Ivo Hartmann, Tomáš Cikrt
Článek původně vyšel na zpravodajském portálu Zdravotnický deník, který stejně jako Ekonomický deník patří pod vydavatelství Media Network s.r.o.
