Vláda by měla ohlídat, aby české podniky měly co možná největší podíl na výstavbě nových jaderných bloků v Dukovanech a Temelíně. Ale tím by to nemělo končit. „Obrovský byznys je také následná kontrola a údržba. V našem zájmu je, aby tyto služby prováděly české firmy,“ řekl v rozhovoru pro Ekonomický deník bývalý ministr průmyslu a obchodu a také bývalý prezident Hospodářské komory ČR Vladimír Dlouhý.
Řeč přišla také na otázku opětovného nákupu energetických podniků do vlastnictví státu. „Privatizované společnosti jsou efektivnější, ale pro jejich vlastníky je prioritou zisk, ne strategické zájmy konkrétního státu,“ upozornil Vladimír Dlouhý. Energetická krize navíc změnila pohled na globalizaci a zvýšila nedůvěru ve stav, kdy strategicky významné podniky vlastní zahraniční kapitál.
ED: Jak se díváte na posun od stavby jednoho nového bloku v Dukovanech k „velkému tendru“ na čtyři jaderné bloky? Bude to ve finančních možnostech státu a Skupiny ČEZ?
Záměr stavět čtyři bloky je správné a pochopitelné rozhodnutí. V době, kdy se mluvilo o jednom bloku, zde byla zcela jiná energetická a ekologická situace. Od té doby vzrostl tlak Evropské unie na odstavení emisních zdrojů, uhelných i plynových. Nejsložitější je otázka financování a délka návratnosti investice. Ale jako ekonom bych k tomu řekl, že pokud bude po elektřině z nových bloků poptávka, tak je to ufinancovatelné. Tak velká investice je vždy spojena s rizikem a proto je zde tak důležitá role státu.
ED: Bude vůbec na trhu poptávka po takovém množství elektřiny? A jak je to v souladu s očekávaným růstem výkonu obnovitelných zdrojů v Evropě?
Pokud bychom bychom měli splnit cíle Green Dealu, tedy téměř úplnou dekarbonizaci do roku 2040 a nulové emise v roce 2050, tak podle některých odhadů musíme vyrobit dvakrát tolik elektřiny. Jsme tak v jiné situaci než na začátku 90. let, kdy vláda rozhodovala o dokončení dvou bloků Temelína na základě prognóz, jak poroste ekonomika a spotřeba elektřiny. V tuto chvíli je téměř jisté, že poptávka po elektřině výrazně poroste.
ED: Výstavba nových jaderných bloků přispěje k růstu české ekonomiky, otázkou je, jak výrazně. Jak velký by mohl být podíl českých dodavatelů na tomto mimořádném projektu? Je to i úkol pro vládu, aby usilovala o co nejvyšší podíl domácích firem?
Na druhou otázku vám řeknu, že je to úkol pro vládu. Stačí připomenout snahu polské a maďarské vlády o co nejvyšší podíl domácích firem na stavbě jaderných bloků, i když tamní průmysl nemá tolik referencí v jaderné energetice jako ten český. V tuto chvíli víme, že oba uchazeči hovoří o zhruba 65procentním podílu domácího průmyslu. Jenže zatím skutek utek. Kromě obecných proklamací je zatím v pokročilejší fázi jen spolupráce mezi francouzským koncernem Bouygues a českým Metrostavem a dodávka turbíny z podniku Doosan Škoda Power v případě, že vyhrají Korejci. Přitom kromě zařízení přímo souvisejících s reaktorem, které si velmi pravděpodobně bude chtít každý uchazeč dodávat vlastními dodavateli a systémů kontroly a řízení klasifikace A má český průmysl co nabídnout a je schopen tyto dodávky realizovat vlastními výrobními možnostmi včetně souvisejícího inženýringu.
ED: Z prostředí českého průmyslu často slýchám, že spolupráce s vítězem tendru by se neměla omezit jen na Dukovany a Temelín, ale že by měla zahrnovat i stavby v jiných evropských zemích. Souhlasíte s tímto postojem?
To je další krok a já bych to posunul ještě dále. Spolupráce nekončí ve chvíli, kdy je blok spuštěn a začne dodávat elektřinu do sítě. Obrovský byznys je také následná kontrola a údržba. V našem zájmu je, aby tyto služby prováděly české firmy. Ještě se vrátím k dopadu na českou ekonomiku. Jaderná energetika musí mít dopad na zdravý hospodářský růst. Od začátku finanční krize v roce 2008 totiž pokulháváme v růstu výroby s vysokou přidanou hodnotou.
ED: V posledních dvou letech to vypadá, že mezi tahouny českého průmyslu s vysokou přidanou hodnotou se zařadil zbrojní průmysl. Může se podobný boom odehrát i v energetickém a jaderném strojírenství?
Tyto dva obory mají jedno společné – dlouhou tradici. Byly zde nejen v období komunismu, ale již od posledních desetiletí Rakouska-Uherska. Rozhodnutí o stavbě nových jaderných bloků musí být tím pozitivním „nakopnutím“ pro český strojírenský průmysl, po kterém koneckonců všichni správně voláme.
ED: Pojďme k tématu, které je v poslední době předmětem vášnivých debat nejen na sociálních sítích. Měl by stát usilovat o získání stoprocentní kontroly nad společností ČEZ? Co by to přineslo dobrého nebo špatného?
Po vypuknutí války na Ukrajině a s ní související energetické krize to byla otázka, která zmítala i mnou. Hlavně v roce 2022 se objevovaly názory, že by stát měl vykoupit podíly minoritních akcionářů. Poté, co se energetická krize uklidnila, tyto hlasy utichly. Můj osobní názor je, že by ČEZ měl zůstat tak, jak je. Situace na energetických burzách se uklidnila a Evropská komise přišla s novým designem trhu, který umožní zachování tržního prostředí do budoucna.
ED: V 90. letech jste se podílel na privatizaci českých podniků. Jak se dnes díváte na přibývající případy opětovného převodu firem pod státní kontrolu? Ať už jde o tranzitní plynovody, podzemní zásobníky plynu nebo i čerpací stanice Robin Oil?
Nejprve upozorním, že když jsem v červnu 1997 z vlády odcházel, tak státní podíl v ČEZ byl jako dnes téměř 70 procent, v českých rafineriích měl stát 51 procent a také české plynovody a další strategické podniky byly alespoň majoritně vlastněny státem. Vlády tehdejšího premiéra Václava Klause udržovaly státní kontrolu nad těmito strategickými podniky, byť si dnes většina lidí myslí, že jsme zprivatizovali „úplně všechno“. Byla to až vláda premiéra Miloše Zemana, která ztratila velkou část kontroly nad řadou strategických majetků.
Ale abych byl férový, tak podíváme-li se do tehdejšího světa, tak vlna privatizace infrastrukturních společností začala za éry Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové v 80. letech. Jednalo se o reakci na neefektivitu a plýtvání v podnicích pod státní kontrolou. Od té doby se názorové kyvadlo posunulo zpět na opačnou stranu. Privatizované společnosti jsou efektivnější, ale je jim vytýkáno, že pro jejich vlastníky je prioritou zisk, ne strategické zájmy konkrétního státu. To se změněnými geopolitickými podmínkami, po pandemii a energetické krizi posledních let vede k tomu, že podniky se vrací zpátky pod státní kontrolu. S trochou nadsázky řeknu, že to možná znovu nastartuje jejich neefektivnost a za patnáct let budou ministři opět zvažovat jejich privatizaci.
ED: Tento posun od soukromého k veřejnému vlastnictví lze pozorovat i na úrovni měst, která se snaží získat pod svou kontrolu teplárny, vodárny či nakládání s odpady…
Vyčítáme-li soukromým vlastníkům, že jim jde o krátkodobý zisk a dividendy, tak mám někdy pocit, že tady často jde o krátkodobé politické body. Politici, zejména ti na municipální úrovni, si uvědomili, že vlastnit infrastrukturní podniky je mezi lidmi populární a očekávají, že při prosazení zpětného odkupu přinese v dalších volbách výhodu. Ano, logiku to má, jen upozorním, že co se týče cen, tak politici si dupnout a rozhodovat o výši ceny moc nemohou. Jedná se o často o regulovaný byznys, kde ceny určují regulační orgány státu.
ED: Ještě jedno módní téma: je reálné změnit, nebo rovnou zrušit unijní Green Deal?
Green Deal nemůžeme zrušit, ale Evropská unie by si měla uvědomit, že některé cíle jsou tak agresivní, že podkopávají konkurenceschopnost celé Evropy vůči zbytku světa, a také zakládají na politické problémy v rámci EU. Když se tato strategie bude realizovat v navržené podobě, bude mít své vítěze a poražené. Při omezených možnostech výroby energie z obnovitelných zdrojů a historické struktuře naší energetiky a průmyslu hrozí, že Česká republika bude mezi těmi poraženými. To bychom neměli připustit a tím spíše potřebujeme jaderný program.
David Tramba
