Psal se červen 2021 a tehdy čtyřiačtyřicetiletá Kaja Kallasová byla teprve pět měsíců ve funkci estonské premiérky. Ani to ale političce z malé pobaltské země nebránilo, aby se v sídle Evropské rady postavila tehdy nejmocnější lídryni Evropy – německé kancléřce Angele Merkelové.
Na veřejnost už tehdy probublávaly obavy z hromadění ruských vojsk poblíž ukrajinských hranic, ale Merkelová ve stejnou dobu plánovala pozvání ruského prezidenta Vladimira Putina na nadcházející summit Evropské unie v Bruselu. Podporu k tomu měla i u francouzské hlavy státu Emmanuela Macrona.
„Summit o čem? K čemu to má být?“ zeptala se tehdy před všemi lídry Evropy Kallasová. A to podle dvou diplomatů, které v obsáhlém profilu ambiciózní Estonky cituje přední bruselský web Politico. Premiérka tehdy podle svědectví účastníků zdůraznila, že Putinovi nelze věřit. A že by neměl být tolerován.
Kallasová se přitom opírala o podporu dalších východoevropských zemí a Merkelové nezbylo, než ustoupit. Dnes je někdejší kancléřka v politickém důchodu, zatímco Kallasová se se začátkem prosince stala vysokou představitelkou EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Nastoupila tak do top funkce, která z ní činí hlavní diplomatku unie.
Mohlo by vás zajímat
Laťka je proklatě nízko
Politico připomíná, že Kallasová nastupuje v době doslova historických geopolitických otřesů. Její agenda přitom vyžaduje, aby vyvažovala zájmu všech 27 členských zemí unie, z nichž každá má v otázkách zahraniční politiky tradičně právo veta.
V Evropě Kallasová platí dlouhodobě za jednu z nejtvrdších odpůrkyň Ruska a v unii tak bude muset překonat mimo jiné i základní předsudek, totiž že bude šéfkou zahraniční politiky, které má pouze jedno téma. „Když se zeptáte Kallasové, kde leží Afrika, možná vám řekne, že je na jih od Ruska,“ cituje v této souvislosti Politico letošní slova jedno z významných evropských diplomatů.
V její prospěch ale naopak hraje to, že od svého předchůdce Josepa Borrela má laťku nastavenou velmi nízko. Poté, co stárnoucí španělský socialista proslul pouze svými spory se šéfkou komise Ursulou von der Leyenovou a také svými neuváženými mediálními výstupy (vzpomeňme například jeho tiskovou konferenci v Moskvě, kde jen mlčky přihlížel šíření ruské propagandy), může Kallasová spíše pozitivně překvapit.
Politico o Kallasové mluvilo s hlavními poradci deseti současných a bývalých ministrů zahraničí zemí EU a ti vyjadřovali v souvislosti s jejím nástupem do funkce naději. Podle jednoho z vysoce postavených představitelů se obecně očekává, že Kallasová bude po jednotlivých ministrech vyžadovat nové a svěží nápady, že bude podporovat otevřenou diskuzi a konečně že se ve větší míře zaměří na klíčové strategické otázky. „Kallasová bude jako závan čerstvého vzduchu,“ uvedl podle Politica nejmenovaný ministr zahraničí ze západoevropské země.
Politika v krvi
Vlastenectví a politický vzdor má Kallasová v krvi. Její pradědeček, Eduard Alver, byl velitelem Estonské obranné ligy a vedl boj proti sovětské Rudé armádě během estonské války za nezávislost v letech 1918–1920, připomíná Politico. Po okupaci Estonska Sověty během druhé světové války byl její dědeček poslán do pracovního tábora. Její matka, tehdy šestiměsíční dítě, byla deportována na Sibiř.
Po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Kallasové otec Siim Kallas stal v roce 1995 ministrem zahraničí, poté v roce 2002 premiérem a v roce 2004, když Estonsko vstoupilo do EU, také prvním evropským komisařem z Tallinnu. Tento post zastával deset let.
Sama Kallasová se původně chtěla od politiky držet dál. „Klíčové pro nás oba, pro Kaju i pro mě, bylo, že jsme chtěli budovat vlastní kariéru, a ne stát na zádech našeho otce,“ vzpomíná pro Politico její starší bratr Ülo Kallas.
Kallasová se dala na práva, konkrétně se specializovala na soutěžní právo. Navzdory úspěšné kariéře právničky ale bylo jejím známým brzy jasné, že ve skutečnosti touží po něčem jiném. „Pamatuji si, jak byla na vrcholu své kariéry a říkala: ‚Necítím se spokojená a chci dělat něco úplně jiného,‘“ vzpomínal její bratr s tím, že uvažovala i odjezdu do Austrálie působení v tamní golfové komunitě.
Silnější než australské pláže ale bylo nakonec politické lákadlo. V roce 2011 byla Kallasová zvolena do estonského parlamentu a v roce 2014 pak do parlamentu evropského.
Estonsko šlo příkladem
Bruselský list o Kallasové uvádí, že idealismus, podpořený neochvějným závazkem k hodnotám demokracie a otevřenosti, z ní činí pravý opak realismu a politiky silné ruky, kterou zosobňuje příští prezident USA Donald Trump. Hlavním politickým protivníkem Kallasové je však jiný muž – Vladimir Putin. Je to ale paradoxně právě on, kdo jí politicky nejvíce pomáhá.
Zatímco západoevropští lídři se vesměs obávali po invazi v roce 2022 Putina provokovat rozsáhlou podporou Ukrajiny, Kallasová byla při volání po zodpovědnosti neúprosná.
„Putin nás přijde testovat, a ano, budeme muset odolat,“ řekla Kallasová Evropskému parlamentu dva týdny poté, co ruské jednotky vpadly na Ukrajinu. „S Ruskem máme také určité zkušenosti — které se od našeho vstupu do Evropské unie snažíme sdílet.“
Na virálním videu z Mnichovské bezpečnostní konference téhož roku Kallasová během necelé minuty shrnula vyjednávací taktiku Kremlu: „Zaprvé, požadovat maximum… Za druhé, předkládat ultimáta. A zatřetí, neustoupit ani o píď během jednání, protože na Západě se vždy najdou lidé, kteří vám něco nabídnou.“
I proto Kallasová tlačila na EU, aby při podpoře Ukrajiny stanovala jednoznačné cíle – poskytnout Ukrajině 1 milion kusů munice a vyčlenění zmrazených ruských aktiv na její obnovu.
Mimochodem – Estonsko spolu s Polskem dává v rámci unie v poměru k HDP nejvíce peněz na vlastní obranu – tři procenta oproti minimu NATO dvou procent. A kromě toho vyčlenilo čtvrt procenta čistě na podporu Ukrajiny.
„Chtěla jsem, aby Estonsko šlo příkladem. Ruský imperialistický sen nikdy nezemřel,“ napsala Kallasová podle Politica v dopise členům Evropského parlamentu před slyšením k její nominaci.
Kvůli jejím nesmlouvavým postojům, zařadil Kreml Kallasovou v roce 2023 na seznam hledaných osob. Bylo to poprvé, co se na černé listině objevil vedle ukrajinského premiéra Volodymyra Zelenského i lídr země EU. „To je další důkaz, že dělám správnou věc,“ napsala k tomu Kallasová na platformě X.
Orbán si říká o pozornost
Do jaké míry, a zda vůbec, bude Kallasová schopna ve své razantní politice pokračovat i v nové roli, ale zatím není zcela jasné. Jako premiérka suverénního státu – byť malého – totiž mohla mluvit a jednat bez omezení, ale jako vysoká představitelka EU bude mít před sebou více omezení než skutečné moci, předpovídá Politico, které platí v rámci unie za nejlépe informované médium.
Aby totiž mohla formulovat oficiální postoj EU, bude muset získat souhlas všech národních vlád. A to včetně lídrů s opačnými názory na Putina, jako je především maďarský premiér Viktor Orbán. I proto bývají stanoviska EU často takzvaně „naředěná” až slabá, nebo dokonce zbytečná. „Vysocí představitelé nebyli vždy viditelní, efektivní nebo mocní,“ řekl k tomu poněkud diplomaticky bývalý dánský ministr zahraničí Jeppe Kofod.
Ten také přiznal, že unii proto někdy „chybí síla.“ „Je těžké být vždy brán úplně vážně, když členské státy také vedou svou vlastní zahraniční politiku paralelně.“
I tak se dá ale čekat, že její vyjadřování směrem zůstane ostré. Diplomatka, nediplomatka, poznamenává Politico.
A přidává jeden konkrétní příklad: když se v létě sešli představitelé NATO na summitu ve Washingtonu, přiléval Orbán – tehdy už po kritizované cestě do Moskvy – olej do ohně prohlášením před ostatními lídry včetně přizvaného Zelenského, že Ukrajina by nikdy neměla být do aliance přijata. Jeden z přítomných to prý komentoval jako „velmi hrubý okamžik”.
Slovo si vzala právě Kallasová, svůj původně připravený projev ale odložila podle zmíněného diplomata stranou. „Přímo odpověděla Orbánovi. Řekla mu, jak hluboce se mýlí. A že historie a fakta ukazují, že cílem NATO je vyhýbat se válkám, nikoli provokovat konflikty.”
Například agentura Bloomberg v souvislosti s Orbánem aktuálně připomněla, že právě on je spolu s italskou premiérkou Giorgiou Meloniovou tím, kdo se nejvíce uchází o pozornost nově zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa. To je přitom klíčové i z toho důvodu, že zrovna v těchto dnech trump formuje svůj budoucí postoj k válce na Ukrajině. A Orbán byl zatím například jediným evropským lídrem, který s Trumpem jednal v jeho sídle na Floridě, upozorňuje Bloomberg.
„Je pravda, že jeho schůzky s týmem zvoleného prezidenta Trumpa byly nejdelší,“ cituje pak agentura slova Kallasové z estonské státní televize, kterými Orbánovu strategii komentovala. Zároveň se nechala slyšet, že o jednání stojí. „I když se říká, že Trumpův tým zatím nemá plán a teprve na něm pracuje, je důležité pokusit se komunikovat a také, tak říkajíc, zapojit naše nápady,” cituje Bloomberg Kallasovou.
Líbánky s evropskými médii
Ta se do špičkové funkce v Bruselu přesunula právě ve chvíli, kdy její popularita doma v Estonsku začala klesat. Tamní ekonomika má za sebou dvouletou recesi a dnes patří stále mezi nejhorší v Evropě. I proto její vládní Estonskou reformí stranu v preferencích předstihla hlavní opoziční partaj.
Domácí kritici Kallasovou označují za typickou zástupkyni potomků vlivných rodičů, která je zcela odtržená od problémů obyčejných Estonců, konstatuje v této souvislosti Politico.
V zahraničí ale zůstává Kallasová jakýmsi miláčkem médií. Novináře si pravidelně získává nejen ostrými vyjádřeními, ale také láskou k literatuře. Ostatně během svého slyšení před europoslanci stačila ve své kandidátské řeči citovat Winstona Churchilla, Davida Ben Guriona i Platóna, vypočítává bruselský web.
Jak dlouho její mezinárodní „líbánky“ s médii potrvají za situace, kdy Putin neustále testuje odolnost a solidaritu Evropy?
Členské státy EU jsou také široce rozděleny nejen v otázce Ukrajiny, ale třeba i ohledně vztahu k Číně. Například v posledním sporu s Čínou ohledně elektromobilů Německo obhajovalo Peking proti Francii a Itálii, vypichuje Politico.
Pak je tu Blízký východ. Zatímco Španělsko, Irsko a Slovinsko uznaly palestinskou státnost, například Německo, Finsko nebo Česká republika se postavili jasně na stranu Izraele a mimo jiné s židovským státem stále vedou zbrojní byznys.
A největší slon v místnosti? Podle Politica jednoznačně Trump. Evropští úředníci mají ještě v živé paměti, jak krátce po svém prvním nástupu do Bílého domu shodil ze stolu složitě vyjednanou smlouvu o volném obchodu a tentokrát se obavy týkají Ukrajiny. zatím se totiž zdá, že nadcházející americký prezident chce tlačit na rychlou mírovou dohodu, která by podle současných předpokladů hrála do karet mnohem více Moskvě než Kyjevu.
Svou plánovanou strategii ve vztahu k USA naznačila Kallasová během svého slyšení v europarlamentu. „Pokud jsou Spojené státy znepokojeny Čínou, měly by se nejprve obávat Ruska,” prohlásila před poslanci s tím, že izolacionismus nikdy v historii nefungoval.
„Svět hoří. Takže se musíme držet pohromadě,“ zmiňuje pak Politico její hlavní apel z takzvaného grilování. Každopádně snadno může nastat doba, kdy Kallasová bude vzpomínat na dobré staré časy, kdy stačilo, aby se postavila „jen” lídrům Německa nebo Francie, uzavírá vlivný web.
