Provádět nezávislou měnovou politiku v dnešním globalizovaném světě je velice těžké. Jak trefně ukazuje francouzská ekonomka Helene Reyová (http://bit.ly/2bWsf0F), pokud necháte přes hranice volně proudit kapitál, máte velice malou kontrolu nad domácími finančními podmínkami.
Přebíráte měnové podmínky největších měnových oblastí, zejména dolaru, popřípadě eura. Politika Fedu tak neurčuje měnové podmínky pouze v USA, ale je hlavním hybatelem globálních měnových podmínek – dostupnosti peněz od Pekingu přes Ankaru po Rio De Janeiro. Zdražující dolar je proto teoreticky rizikem pro řadu ekonomik, které mají ve skříních skryté kostlivce v podobě rychle narostlého dluhu. Na prvním místě je to Čína, která v lednu po prvním zvýšení amerických sazeb (v tomto cyklu) ztratila na akciových trzích přes 30 %.
Jak se zdá, v současnosti rostoucí pravděpodobnost vyšších amerických sazeb zatím čínské trhy příliš nevzrušuje. Je na tom Čína snad lépe? Bohužel nikoliv. Zabrala pouze dočasná stimulační opatření, která podporují nové úvěry a vládní investice. Čína navíc ze strachu před negativními dopady na růst pozastavila řadu reforem – především transformaci velkých státních podniků. Přes veškeré úsilí stimulovat ekonomiku z vládních kapes ale soukromé investice klesají. Je přitom velice nebezpečné, že současně s tím dál zvesela roste zadlužení. Celkový čínský dluh se podle IIF vyšplhal za uplynulý rok z 274 % HDP na 298 % HDP. Kombinace slábnoucího růstu ekonomiky, a rychle rostoucího dluhu je přitom velice nebezpečná – zadělává na závazky, které mohou být v budoucnu jen těžko spláceny. Až Číně krátkodobé náplasti dojdou, bude těžké ukormidlovat “měkké přistání”. Současnou čínskou strategií je ale okamžik “pravdy” co nejvíce oddalovat. Pokud americké sazby na podzim ještě vzrostou, může být nakonec složité tlumit odliv kapitálu a udržet juan stabilní.
Jan Bureš, hlavní ekonom Poštovní spořitelny
