Ve městě Šuo-Čou na severu Číny žije zhruba 1,6 milionu lidí. Motorem místní ekonomiky je rozhodně černé uhlí. Kousek od města totiž leží jeden z největších povrchových dolů v zemi. Každý rok se tu vyprodukuje až 200 milionů tun klíčové suroviny, která se pak spaluje v elektrárnách po celé zemi. 

„Kdyby se Čína vzdala uhlí ve prospěch čistších zdrojů energie, bylo by město odepsané,” povzdechne si v místním parku čerstvě penzionovaný horník Sun Zhigang. Cituje ho britský týdeník The Economist, a to v rozsáhlé analýze čínského přístupu k obnovitelným zdrojům energie a právě možného odklonu od uhlí. 

Toho se ale Šuo-Čou  podle všeho zatím obávat nemusí. The Economist zmiňuje, že kapacita větrných elektráren se v Číně v posledních deseti letech ztrojnásobila a kapacita solárních zdrojů se dokonce zvedla třicetinásobně. Čína tak získala větší kapacitu větrné a solární energie než zbytek světa dohromady. 

Na druhé straně ovšem platí, že v celé zemi je jen velmi málo uhelných elektráren, které by byly vyřazeny z provozu – a staví se další, připomíná týdeník. Loni byla zahájena výstavba elektráren s kapacitou 100 gigawattů, a to k už existující kapacitě 1 170 gigawattů. Pro srovnání: samotný přírůstek převyšuje celkový výkon veškerých elektráren ve Velké Británii.

Mohlo by vás zajímat

V Číně přitom zároveń platí, že ačkoliv podíl „uhelné” elektřiny klesá, množství spáleného uhlí stále roste. Důvod je jasný – prudce rostoucí poptávka. Fosilní palivo ostatně stále zajišťuje více než polovinu elektřiny vyrobené v Číně a místní úřady jsou přesvědčené, že náklady na jeho případné postupné vyřazení by byly příliš velké. Mají ale pravdu? ptá se The Economist. 

Větší rychlost by bolela

V sázce je přitom hodně. Čínský sektor uhelných elektráren vytváří přibližně 15 procent celosvětových emisí oxidu uhličitého z fosilních paliv. Přestože průměrné využití každé elektrárny kleslo pod 50 procent, celková produkce ruku v ruce se stavbou nových elektráren stále roste. Peking podle The Economist doufá, že si tím zajistí dostatečnou kapacitu do budoucna. Jenže je tu i jiný důsledek – uhelné doly uvolňují také metan, tedy další silný skleníkový plyn.  

Týdeník uvádí, že emise oxidu uhličitého mohou s ohledem na současné trendy v Číně dosáhnout vrcholu v příštím roce nebo dvou. Poté by ale mohly spíše stagnovat, než aby rychle klesaly. To by Pekingu znemožnilo splnit svůj slib, tedy dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2060. Také by to podkopalo celosvětové snahy o boj proti změně klimatu. upozorňuje The Economist. 

The Economist zároveň konstatuje, že rychlejší snižování spotřeby uhlí by bylo z pohledu Pekingu bolestivé. Jedním z největších nákladů by byly ztráty pro energetické společnosti. Průměrný věk uhelných elektráren v zemi je jen 12 let, takže většina by mohla elektřinu vyrábět ještě desítky let. Jejich vlastníci by buď museli nést náklady na jejich předčasné uzavření, nebo je upravit tak, aby byly čistší – například přidáním technologií na zachytávání uhlíku.  

Ambiciózní ukončení provozu by podle studie zveřejněné v lednu výzkumníky z univerzity Tsinghua v Pekingu a z University of Maryland mohlo stát až 1,4 bilionu dolarů. Tento náklad by se však rozložil do desetiletí a nesly by jej především státní podniky, nikoli křehčí soukromé firmy. 

Teoreticky by vláda mohla využít čínský trh s emisními povolenkami, který byl založený v roce 2021 k větší motivaci firem k zelenějšímu přístupu. Jenže zatím měly tyto povolenky podle The Economist jen malý dopad – regulátoři z nich většinu rozdávají zdarma. Další vadou je, že trh není založen na celkových emisích firem, ale na emisích na jednotku vyrobené elektřiny. To motivuje firmy k modernizaci starých uhelných generátorů na účinnější nové, ale nikoli k úplnému opuštění uhlí, upozorňuje britský týdeník.

Druhým nákladem ústupu od uhlí by byly dopady na pracovníky. Ostatně právě v Šuo-Čou je těžké najít někoho, jehož práce nesouvisí s tímto průmyslem. Některé rodiny zde pracují v dolech už po tři generace. 

Hrozba sucha

Čína ročně vyprodukuje přibližně 4,8 miliardy tun uhlí, tedy více než polovinu světové produkce. V samotné těžbě a zpracování uhlí je přitom zaměstnáno zhruba 2,7 milionu lidí. To ale zároveň tvoří jen 0,4 procenta celkové pracovní síly v zemi, vysvětluje The Economist. 

Pozoruhodné přitom je, že jde zároveň o polovinu z počtu pracovních míst v tomto odvětví ještě před deseti lety. Tisíce malých dolů byly uzavřeny v rámci vládní kampaně na snížení počtu havárií. A většina zbývajících dolů je více automatizovaná. 

Loni se například v jednom povrchovém dole v západní oblasti Sin-ťiang pochlubili, že 300 chytrých vozidel, která odstraňovala svrchní vrstvy půdy, ovládalo jen šest zaměstnanců. Jinými slovy, velká část propouštění už proběhla. 

Naopak rychle rostoucím zdrojem zaměstnanosti je v Číně právě oblast větrné a solární energie. Ta vyžaduje mnoho pracovníků především na instalaci a údržbu. V roce 2023 zaměstnával sektor obnovitelných energií 7,4 milionu lidí, což je o třetinu více než rok předtím, připomíná týdeník. 

Třetím a největším nákladem snižování spotřeby uhlí, by – alespoň podle čínských lídrů – byla energetická bezpečnost země. Většinu ropy a plynu musí Peking dovážet, ale naproti tomu zásoby uhlí má vlastní. 

Například v roce 2021 vyděsilo úředníky sucho, které narušilo dodávky vodní energie a vedlo k výpadkům proudu v některých průmyslových centrech. Poté v roce 2022 napadlo Rusko Ukrajinu, což zvýšilo ceny ropy a plynu. A výrobní boom mezitím zvýšil poptávku po elektřině. To vše přesvědčilo klíčové představitele státu, že je zapotřebí více uhlí – zkrátka aby se v továrnách a domech svítilo.  

Masivní růst zelené energie

Lobbisté z těžebních firem a úředníci napojení na regiony bohaté na uhlí tento způsob myšlení podporují. Stejně tak některé místní vlády raději postaví více elektráren, než skutečně potřebují, než aby se při vysoké poptávce musely spoléhat na jiné regiony. 

A situaci nepomáhají ani konzervativní provozovatelé sítí, kteří chtějí mít jistotu, že budou mít vždy dost elektřiny. „Vždy říkají, čím víc uhelných elektráren, tím lépe; nikdy neříkají, čím méně, tím lépe,” komentuje to podle The Economist jeden z tamních akademiků.

Podle Lauriho Myllyvirtyho z finského think-tanku Centre for Research on Energy and Clean Air (CREA) by odvážnější přístup mohl Číně umožnit snížení využívání uhlí bez výpadků proudu. Vyžadoval by ale mnohem více obnovitelné energie a také masivní modernizaci čínské přenosové sítě tak, aby bylo možné čistou energii přenášet na dlouhé vzdálenosti nebo skladovat – jako kompenzaci za to, že ji lze vyrábět jen když svítí slunce nebo fouká vítr. 

Čína už na ekologizaci vynakládá značné prostředky. Investice do čisté energie v roce 2024 dosáhly 940 miliard dolarů, tedy 10 procent svého HDP. Jen v tom roce země nainstalovala více solární kapacity (277 GW), než kolik existuje v celých Spojených státech (200 GW), upozorňuje The Economist. 

Úzkým hrdlem je skutečnost, že Číně chybí flexibilní celonárodní trh s elektřinou, který by zajistil, že čistá energie bude efektivně distribuována tam, kde je zrovna potřeba. V současnosti se podle týdeníku většina elektřiny prodává místně prostřednictvím dlouhodobých smluv, které obvykle zvýhodňují uhelné elektrárny tím, že jim garantují odběr pevného množství energie. 

A pokusy o reformu systému probíhají pomalu. Ve čtvrtém čtvrtletí roku 2024 využití větrné a solární energie v Číně kleslo – navzdory příznivému počasí. „A to v důsledku nadbytku elektřiny z uhelných elektráren,” cituje The Economist analýzu CREA.  

Podle Yan Qin z Oxfordského institutu pro energetická studia je pravděpodobný scénář, který počítá s ještě větším upevněním role uhlí v systému výroby elektřiny a tedy dašího prodražení jeho jeho postupného vyřazování. Čím více elektráren se totiž postaví, tím dražší bude jejich opuštění, konstatuje britský týdeník. 

A v samotném Šuo-Čou jen málokdo věří, že by se Čína někdy uhlí skutečně zbavila. „Když zásoby v místních dolech dojdou, jinde v Číně je ho prý dostatek,” poznamenává jeden ze správců dolu. Spotřeba podle něj možná brzy začne klesat, ale prý jen velmi pomalu. „Nedá se to zrušit. Budou ho těžit dalších sto let,“ říká podle The Economist Zhu Zhiming, bývalý řidič uhelného náklaďáku, který nyní provozuje restauraci poblíž jednoho z městských dolů.