České veřejné finance stojí na neudržitelné představě o tom, co si země může dovolit. Politici se tváří, že jejich cílem je zajistit vyšší kvalitu života skandinávského ražení. Slibují moderní stát, lepší školy, bezpečnost i zdravotnictví. Už ale mlčí o tom, jakou cenu za to Česko zaplatí. A zároveň trvají na nízkých daních. Právě tato kombinace vytváří dlouhodobě neudržitelný tlak na veřejné finance.
Před pěti lety prosadili poslanci hnutí ANO a ODS zrušení superhrubé mzdy. Státní pokladnu tím podle ekonoma a zakladatele skupiny Amper Jana Palaščáka, připravili o 100 miliard korun poměrně jistých příjmů, které dosud nikdo nedokázal uspokojivě nahradit. V podobném duchu rozpočtové „hrátky“ dál pokračují.
Přidejte si Ekonomický deník do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.
V přímém přenosu tak skoro každoročně sledujeme, jak se politici přetahují, zda hýbnou tou či onou daňovou sazbu o procentní bod nahoru či dolu, aniž by to mělo reálný ekonomický dopad. „Spíš než bychom přitáhli investice do Česka tím, že snížíme sazbu daně z příjmu právnických osob o dva procentní body, mnohem více nám pomůže, když prostředí bude předvídatelné, právo bude vymahatelné,“ uvádí příklad Palaščák.
Příliš velké ambice
Otázka realistického nastavení ambicí státu dominovala debatě pětice předních českých ekonomů pořádané Ekonomickým deníkem. Kromě příjmů atakovaných politickými rozhodnutími diskutovali také o skokově rostoucích plánech na to, co všechno je potřeba ze státního rozpočtu zaplatit. Ať už jsou to vyšší důchody, více peněz na zdravotní péči nebo třeba rostoucí bezpečnostní výdaje.
„Máme ambice mít vysoké veřejné výdaje jako v Dánsku nebo ve Švédsku. A na druhou stranu nám politici neustále opakují, že máme mít nízké daně,“ upozornil vedoucí Centra veřejných financí Univerzity Karlovy Petr Janský. To představuje dva zcela odlišné systémy, které jde těžko kombinovat.
Mohlo by vás zajímat
Podle Palaščáka se tímto přístupem vlády samy připravují o vzácnou možnost, jak prostřednictvím nastavení daní a výdajů výrazněji ovlivňovat ekonomický růst a vlastní priority. „Je potom poměrně logické, že nabídka fiskální politiky je v podstatě nijaká,“ upozornil.
Štědrý stát znamená vyšší daně. Česko je výjimkou
Při hledání správného nastavení přitom nemusí Česko začínat od píky. Již zmíněný skandinávský model funguje, jenže my jsme si z něj vybrali jen tu příjemnější polovinu. Tak například dánské rozpočtové výdaje se zaměřují na výzkum a vývoj, sociální zabezpečení a wellfare, což podporuje vysokou životní úroveň, nízkou nezaměstnanost a spokojenost obyvatel.
Zároveň ale Dánsko má progresivní daňový systém a vysoké zdanění příjmu, které zahrnuje státní, místní a případně církevní daně a příspěvek na zdravotní péči. Celkově Dánové zaplatí na těchto daních až 52 procent svých příjmů. Daň ze zisku firem činí 22 procent, daň z přidané hodnoty je jednotná ve výši 25 procent. Snížená sazba DPH neexistuje.
Oproti tomu v Česku se pohybuje míra zdanění práce od 35,5 % do 43,7 % hrubého příjmu v závislosti na tom, kolik člověk vydělá. Ze zisků firmy odvádějí 21procentní daň. DPH má dvě sazby – základní ve výši 21 procent, snížená sazba činí 12 procent.
Vítěz letošních parlamentních voleb hnutí navíc ve svém volebním programu slíbil další snižování daní. Například daň z příjmu firem má klesnout z 21 procent na 19. Zastavit hnutí ANO chce i plánovaný růst minimálních záloh na sociální pojištění pro OSVČ. Další navrhované změny zahrnují obnovení daňové slevy na dítě ve školce a úpravu slevy na druhého z manželů. A valorizovat by se dál neměla ani daň z nemovitostí.
Příliš mnoho priorit
Mluvit o dalším snižování daní v době, kdy výdaje státu rostou v důsledku automatických valorizací penzí i nových výdajů na bezpečnost rychleji než kdy dřív, podle Janského nedává smysl. „Máme velké výdajové ambice a slabý daňový systém. A to znamená obrovský rozpor,“ varoval ekonom. Jenže jak Janský připomněl, veřejnost ani politické elity nechtějí slyšet, že by bylo nutné buď zvýšit daně, nebo omezit ambice.
Podle předsedy Národní rozpočtové rady Mojmíra Hampla je problém ještě zásadnější. „Máme příliš mnoho priorit. Těch priorit přibývá, jsou drahé a nechceme mezi nimi volit. Takže je jenom přidáváme nad rámec existujících výdajů a dohromady je to neufinancovatelné,“ uvedl. Česko podle něj nežije v době krize, která by vysoké výdaje ospravedlňovala, ale v době rozpočtových iluzí.
Daňová realita: chyby, výjimky a politický strach
Už teď přitom český daňový systém obsahuje řadu výjimek a mezer, které příjmy státu limitují a snižují efektivitu výběru daní. Ekonom PAQ Research Petr Vilím k tomu uvedl: „Jejich zrušením by se dalo vybrat, jak jsme spočítali, zhruba 80 miliard korun navíc.“ To zhruba odpovídá částce, kterou by měl podle Hampla český státní rozpočet v příštím roce ušetřit, aby splnil požadavky zákona o rozpočtové odpovědnosti.
Chybí ale politická odvaha tyto věci řešit. V nižší sazbě DPH tak podle Vilíma v důsledku toho zůstávají například dětské autosedačky. Slevu určenou na podporu rodin přitom zhusta využívají i bohatí Češi, kteří peníze od státu reálně nepotřebují. „Montují je do svých třetích a čtvrtých SUV u svých bazénů a na svých třetích a čtvrtých bytech v Krkonoších,“ poznamenal Vilím.
Vlády naopak v posledních letech rušily i opatření, která pomáhala efektivnějšímu výběru daní. „Úplně zbytečně si podtrháváme rozpočtové nohy, když ruší věci, který v zásadě fungují nebo aspoň netrápí nikoho úplně tolik, aby aby to bylo neudržitelné. Proč se například rušila elektronická evidence tržeb,“ upozornil ekonom a zakladatel skupin Amper Jan Palaščák. Za podobně zbytečné považuje i již zmíněné zrušení superhrubé mzdy.
Co s tím? Tři volby, které se nikomu nelíbí
Janský nakonec debatu stáhl k základní rovnici, která se sice opakuje roky, ale politici podle ní málokdy jednají. „Pokud chceme snižovat schodek, musíme oproti současnému stavu snižovat výdaje nebo zvyšovat příjmy. Jiná možnost není.“
Dodal jednoduchou, ale nepříjemnou bilanci:
- z výdajů se stovky miliard korun škrtnout nedají
- chytré daně a lepší výběr přinesou jen desítky miliard
- takže buď přijde růst příjmů, nebo pokračující schodky
Hampl k tomu dodává, že vybrat si Česko musí. Rozhodnutí se totiž stejně nevyhneme. Otázkou zůstává jen to, zda ho učiníme sami, nebo nás k němu donutí trh. „Přijdou časy, kdy bude i populistickým politikům rozpočtová zodpovědnost přinášet body,“ míní.
Zároveň uvádí příklad z Velké Británie. „Nigel Farage je první populistický politik, který přichází s tím, že musí odvolat své plány v oblasti fiskální politiky, protože ví, že Británie není schopna je financovat a odvolává je proto, že pomýšlí na to, že bude tu zemi vést,“ popsal Hampl.
Podle něj jde nyní hlavně o to, aby Česko nepromarnilo to, co ještě má. Tedy vzácný fiskální prostor. Díky němu může vláda málo, ale přece řídit ekonomiku kýženým směrem. „Měli bychom chtít, aby se ten prostor nevypotřeboval hloupě a nesmyslně,“ říká Hampl. I když český prostor není velký, pořád je větší než v zemích, jako jsou Velká Británie, Itálie, Španělsko nebo Francie. A právě to může být do budoucna pro českou ekonomiku výhoda, která zemi zajistí udržitelnost dluhů i financování. Pokud ji ovšem dokážeme využít včas.
