31. leden se zapíše do dějin českého průmyslu jako den, kdy se v Česku naposledy těžilo černé uhlí. Stroje v posledním porubu Dolu ČSM ve Stonavě se definitivně zastaví na noční směně ze soboty na neděli. Symbolický poslední vozík uhlí vyjede 4. února z hloubky 1300 metrů. Téměř po 250 letech tím definitivně zaniká odvětví, které po generace formovalo Moravskoslezský kraj a živilo desítky tisíc lidí.
„Česká republika už v oblasti energetiky není závislá na černém uhlí, zákazníky v oblasti koksovatelného uhlí můžeme spočítat na prstech jedné ruky s velmi krátkou perspektivou dodávek. Zásoby, které zůstávají pod zemí, již nejsou ekonomicky ani technicky vytěžitelné,“ popisuje situaci, která v odvětví panuje generální ředitel společnosti OKD Roman Sikora. Firma nyní přechází z role těžaře do role správce útlumu a likvidace posledního dolu.
Důl, který se rodil deset let
První vozík uhlí z Dolu ČSM vyjel 19. prosince 1968. Tehdy se těžilo v hloubce 570 metrů. První uhlí narubal kolektiv hlavního předáka Antonína Niedoby. Předcházelo tomu deset let náročné výstavby a průzkumů v do té doby málo probádané části karvinského revíru.
„Pamatuji si, že jsme museli řešit vysoké koncentrace metanu a vody, které se hromadily nad rubáním. Jen odvádění plynu a čerpání vody trvalo několik let, než se dalo zahájit rubání,“ vzpomíná jeden z prvních pracovníků Dolu ČSM, horník a později hlavní inženýr Vladimír Špok. Těžba se nakonec rozjela zhruba o čtyři roky později, než se původně plánovalo.
Začátky byly podle pamětníků spíš pionýrskou výpravou než rutinní průmyslovou činností. Stavěly se provizorní těžní věže, přesouvala se technika, improvizovalo se při ražbách i při řešení potíží s výbušným metanem. „V dnešní době, za dnešních předpisů a technologií, by takový důl nikdo nepostavil,“ míní Špok.
Od rekordů k hranicím možného
Důl ČSM se postupně stal nejvýkonnějším černouhelným dolem v Česku. Nejvíce uhlí vytěžil v roce 2012 – celkem 2,87 milionu tun. Právě tehdy se naplno projevila kombinace silných hornických kolektivů a moderních technologií. Rekord v denní těžbě ale padl jindy – 12. dubna 2001. Tehdy horníci na Dole ČSM za jediný den narubali 17 040 tun černého uhlí.
Celkem bylo na Dole ČSM do konce roku 2025 vytěženo 124,3 milionu tun uhlí. Pokud by se toto množství naložilo na vlak, jeho délka by přesáhla 35 tisíc kilometrů – tedy téměř obvod Země. Průměrná roční těžba za 57 let provozu činila 2,18 milionu tun.
Mohlo by vás zajímat
S postupujícími roky se ale těžba dostávala stále hlouběji – a zároveň blíž k technickým a fyzickým limitům. V roce 2009 byla spuštěna centrální klimatizace, bez níž by práce v hlubinných porubech nebyla možná. V roce 2024 dosáhl Důl ČSM maximální hloubky 1353 metrů pod povrchem.
Práce, která brala i dávala
Nebezpečí patřilo k denní realitě. Vladimír Špok vzpomíná například na pád montážního jeřábu, k němuž došlo při budování dolu. Nešťastnou náhodou spadl přímo na strojovnu těžního stroje. Incident se naštěstí obešel bez zranění, ale horníci museli několik dní sestupovat do podzemí pěšky po žebřících.
Jindy s kolegy ručně vyhrabávali zasypaného horníka ze závalu. „Práce to byla těžká, nebezpečná, ale měli jsme ji rádi. Nutila nás denně vracet se k ní a řešit nové problémy,“ říká Špok. Největší hodnotu vidí ve zkušenostech a v lidech, se kterými pracoval.
Sílu kolektivů zmiňují i další bývalí horníci. „Pracovní kolektivy byly pevné a žily spolu i po práci. Jezdili jsme spolu na zájezdy, zapojovali jsme rodiny,“ vzpomíná Libor Stebel, který strávil většinu kariéry na dnes již uzavřeném Dole Lazy. O práci v rubání byl přitom mezi horníky zájem – šlo o nejlépe placené práce v Česku.
Konec jedné kultury
Vzpomínky pamětníků jsou svědectvím o době, kdy hornictví nebylo jen profesí, ale životním posláním. Hovoří o lidech, kteří v nehostinných podmínkách dokázali vybudovat celý důl a přežít nástrahy, které teď připomínají už jen historické statistiky. A taky vytvořit svébytnou kulturu.
„Havířov, Karviná byly města, kde o zábavu nebyla nouze. Dnes je pár akcí, které dělají města, ale je to bída,“ popisuje jeden z průvodních jevů postupného ukončování těžby Libor Stebel.
Co se stane po poslední šichtě
Jakmile vyjede poslední vozík, nezačne ticho. Začne útlum – složitý proces řízený přísnými báňskými a environmentálními předpisy. Z posledních horníků se stanou likvidátoři, kteří zbylé chodby postupně zasypou.
„Likvidace dolu je velice složitá, zdlouhavá a finančně náročná záležitost. Předchází jí roky příprav, projektování a povolování,“ vysvětluje Zdeněk Hrůzek, náměstek pro útlum dolů státního podniku Diamo. Ten likviduje většinu dříve uzavřených dolů v ostravsko-karvinském revíru.
Cena likvidace se liší případ od případu. „Nezpevněný zásyp vychází zhruba na 20 milionů korun, zpevněný se může blížit 90 milionům,“ říká Hrůzek. Plynová jáma, přes niž se po uzavření dolu jímá důlní plyn, je někde mezi.
Jen samotné zasypání ale nestačí. Přičítají se k tomu demolice, sanace a rekultivace povrchu. Například likvidace Dolu Frenštát, vyšla přibližně na 140 milionů korun. Šlo přitom o jeden z menších dolů. U ČSM budou částky výrazně vyšší.
Uzavřením dolu přitom zdaleka nekončí péče o podzemí. Důlní vody se musí čerpat dál – jinak by hrozilo zaplavení a geologické problémy.
Místo dolu průmysl a energetika
Místo dolu ČSM, jehož těžba právě končí, má zaujmout datové centrum a průmyslový areál. „Těžit“ se bude už jen důlní plyn. Poslední pozůstatek těžby uhlí, který má využití v energetice. Kogenerační jednotka, která na podzim vyroste v areálu bývalého dolu má vyrobit v průměru jednu megawatthodinu elektrické energie za hodinu, tedy zhruba 7500 megawatthodin ročně. To odpovídá přibližně roční výrobě dvou středně velkých větrných elektráren.
Šachty a podzemní chodby se zasypávají, těžní věže jdou jedna po druhé k zemi. Část hornického dědictví regionu se přesto má zachovat. Hornický skanzen již funguje v areálu bývalého Dolu Michal v Ostravě, památkovou ochranu by měl získat i karvinský Důl ČSA. A nejméně ještě několik příštích desetiletí bude hornictví dál ožívat i ve vzpomínkách pamětníků. „I dnes, když končí těžba, cítím to jako životní etapu. Všechno jednou končí, ale ty zážitky a kolektiv zůstávají,“ říká Vladimír Špok.
Podle generálního ředitele ČSM Romana Sikory havíři odcházejí se vztyčenou hlavou. „Mají na co být hrdi, protože mnohé z toho materiálního, čím jsme nyní obklopeni, by bez těch, kteří se starali, aby se uhelné zásoby z hloubky stovek metrů pod zemí dostaly na denní světlo, vůbec nevzniklo,“ uvádí Sikora. Pro Karvinsko a celý Moravskoslezský kraj posledním vozíkem uhlí ale začíná nová etapa a nejisté hledání nové obživy i identity.
