Proč je v naší společnosti sklon k populismu? Údajně proto, že od protikomunistického převratu žijeme v prostředí, kdy je občanům ze strany postupně vládnoucích politiků pouze občas říkána plná pravda. A začalo to už dávno mnoha optimistickými bonbónky o dohonění Německa za deset či dvacet let. Tvrdí to Věra Kovářová, místopředsedkyně Poslanecké sněmovny, která jako první přispěla do našeho projektu Česko 2050.
Byla jsem oslovena zajímavou otázkou, kde by se měla nacházet Česká republika v roce 2050. Do jisté míry nabízená forma odpovědi, což je v principu forma eseje, svádí k určitému slohovému cvičení na obecná témata. Tomu bych se chtěla spíše vyhnout. Raději bych se pokusila využít svého ekonomického vzdělání a podržet věc v určité faktičtější rovině. Nechci tedy vršit vzletné formulace o sociálně a finančně odpovědném, spravedlivém a přitom úsporném státu, spíše se věnovat některým oblastem, které nás, alespoň podle mého pevného přesvědčení, stále hodně brzdí.
Mise: Racionální stát
Asi se nicméně prakticky všichni shodneme, že našim cílem, naší misí (dalo by se říct), je vybudovat opravdu spravedlivý, racionálně řízený, přitom však empatický stát, který skutečně bude v rámci společenské dohody o jeho funkcích úsporný. Tím mám na mysli, že bude existovat široce akceptovaná dohoda o tom, jaké funkce a v jaké kvalitě má stát plnit, přičemž toto plnění bude dosahováno úsporným způsobem. Chci ještě jednou zdůraznit ten rozdíl: Nehovořím zde o „nízkonákladovém“ státu, který se reálně postará jenom a pouze o vnitřní a vnější bezpečnost občanů a snad ještě o prosazování práva. Ve skutečnosti totiž i takto postavený stát může být velmi rozhazovačný a může být i plný korupce, dokonce nemusí být ani příliš demokratický. Otázka zní, jaké má dnešní Česká republika na cestě k její verzi 2050 slabé a jaké silné stránky.
Současné slabé stránky
Začnu stránkami slabými. Jakkoliv plně souzním s naším členstvím v Evropské unii a v NATO, je nutné říct, že oba tyto závazky do jisté míry omezují náš rozhodovací prostor. V prvním případě to vede k nutnosti zachovávat některé celkové obrysy hospodářské politiky, například v daňové oblasti, i mnohá další pravidla, která jsou podstatná mimo jiné pro zahraniční obchod nebo pro celkovou sociální politiku státu. V případě druhém je zde imperativ výdajů na obranu ve výši dvou procent hrubého domácího produktu.
Řadím tyto skutečnosti mezi slabé stránky z principu, neboť skutečně jde o určité omezení mantinelů. Osobně však tvrdím, že v reálném světě a rozhodování povětšinou o žádné omezení nejde. Výjimku bych však zdůraznila, a tou výjimkou je oblast energetiky. To celé je ale věcí názoru.
Naopak si myslím, že výraznou slabou stránkou naší aktuální situace je relativně nízká politická kultura, která se v důsledku projevuje silným akceptováním populistických myšlenek a tím, že část společnosti odmítá přistoupit na některé vcelku nesporné skutečnosti – například na to, že není možné mít zároveň vysoké vládní výdaje a současně vyrovnaný rozpočet. Případně že další život na dluh je již nepředstavitelný a povede k velmi špatným koncům. Určitým důsledkem toho je i dosti roztříštěná politická scéna, která místo předkládání idejí a jasných koncepcí vývoje předkládá veřejnosti ve stále se zrychlujícím tempu dočasná krátkodobá pseudořešení problémů.
Ovládají nás holdingy
Důležitou slabou stránkou současného vývoje je skutečnost, že jsme umožnili vznik hospodářství, ve kterém existují silné vertikální holdingy ovládající například tržně velmi významnou část zemědělské produkce a souběžně i zpracovatelský průmysl. Za to platíme aktuálně vyšší inflací a přeléváním části národního bohatství k beneficientům těchto holdingů, i dlouhodobě pomalým ekonomickým vývojem.
Jakkoliv se v posledních letech mnohé zlepšilo, stále trpíme nedostatečnou vymahatelností práva, pomalou vymahatelností smluv a celkově spíše těžkopádným státním aparátem. Celkové povědomí o určitém rozdílu mezi konstitucí, tedy vládou zákona, a demokracií, tedy vládou aktuální většiny, vidím jako poměrně nízké. Což souvisí s výše zmíněným problémem celkové politické kultury a sklonům k populismu.
Ve výčtu slabých stránek by jistě bylo možné pokračovat, ale nechci tento text udělat nepřiměřeně dlouhý. Proto se nyní soustředím na naše silné stránky.
Současné silné stránky
K nim patří především občané naší země. Vzdělaná, cílevědomá a podnikavá populace. Nikoliv, není to v rozporu s naším problémem poměrně velké podpory populistických myšlenek, který jsem zmínila mezi stránkami slabými.
Cítím potřebu vysvětlit, proč v tom nevidím rozpor. Je třeba se ptát, proč je v naší společnosti onen sklon k populismu, k nepřipouštění si očividných rozporů a nemožnosti mít najednou věci, které se z principu neslučují. Je to snad tím, že bychom jako národ měli k takovým postojům jakýsi genetický sklon? Nemyslím, že tomu tak je. Tvrdím, že nemáme ani o píď větší sklon k populismu než kterýkoliv národ obývající některou z vyspělých zemí. Názorů na důvody faktu, že přesto dává česká společnost populistům nemalý prostor, a občas jim do rukou vloží i vládní odpovědnost, může být jistě mnoho, ale jeden nadhodím:
V podstatě od protikomunistického převratu žijeme v prostředí, ve kterém je občanům ze strany postupně vládnoucích politiků pouze občas říkána plná pravda. Začalo to už dávno mnoha optimistickými bonbónky o dohonění Německa za deset či dvacet let, o „správném“ kurzu koruny a marky 3:1 nebo o „středoevropském tygrovi“ a pokračovalo dlouhou řadou mnoha a mnoha dalších nedořečených, nepřesných či rovnou poněkud lživých tvrzení, nereálných slibů.
Žijeme v zemi, kde deset či možná i více vlád postupně slibovalo rychlodráhu na ruzyňské letiště, dálnici z Prahy do Ostravy přes Hradec Králové či rychlobruslařský stadion (v tomto případě to byly vlády jenom dvě). V zemi, kde po pětadvacetiletém usilovném budování železničních koridorů trvá cesta z hlavního města do druhého největšího města o několik minut déle než před mnoha desítkami let. Není divu, že v takovém prostředí část občanů ztratila důvěru nejen v politiky, ale částečně i v systém vlády a v uspořádání společnosti. Inklinace k populismu a náchylnost důvěřovat siláckému „prostě to uděláme“ je pak vcelku pochopitelnou reakcí.
K tomu, abychom dokázali aktivizovat naši největší silnou stránku na cestě k prosperitě v roce 2050 není potřeba nic zase tak velkého a na první pohled složitého. Stačí začít s občany mluvit na rovinu a říkat jim vždy a za každých okolností pravdu. Po desítkách let komunistického lhaní a po třiceti letech takového trochu dětinského zamlčování, nedoříkávání či zkreslování to ale není tak jednoduché, jak to na první pohled může vypadat.
Máme i řadu jaksi praktických silných stránek. Například velmi dobře fungující robustní zdravotní systém, rozvinuté veřejné školství, které sice potřebuje určitě velkou reformu toho, co učit a jak to učit, ale jinak má zdravý základ.
Příležitosti pro budoucnost
Jaké příležitosti se vlastně před Českou republiku objeví a jak budeme připraveni jich využít? A je zde důležitá otázka: Jaký charakter budou tyto příležitosti vlastně mít? Otevřeně říkám, že nemám ponětí. Samozřejmě lze popsat mnoho místa vcelku neutrálními větami o robotizaci, automatizaci, umělé inteligenci, vysoké přidané hodnotě, o Průmyslu 4.0, hi-tech, podpoře vědy, o inovacích a tak dále. Ale to všechno jsou jenom a pouze velmi obecné a vlastně nekonkrétní představy, které mohou být nakonec matoucí.
Pro příklad. Robotizaci si asi většina z nás celkem umí představit. Robotická pracoviště jsou v českém průmyslu v podstatě běžně provozována, není to již dlouho nic exoticky výjimečného. Ale jakého charakteru je příležitost představovaná robotizací? Půjde nakonec o podobná pracoviště, jaká známe nyní, nebo se tato příležitost během doby výrazně promění?
A jak by měl stát přispět k tomu, abychom dokázali příležitosti využít? Je toho vůbec schopen? A to není pochybnost vycházející z českých reálií, to je pochybnost velmi obecná. Má tedy stát nacházet mechanismy, jak podporovat daňově či dotačně robotizaci, vědu, výzkum, inovace, zavádění Průmyslu 4.0 nebo třeba cirkulární ekonomiku méně náročnou na suroviny a spotřebu energií?
Stát by měl usilovat o snižování administrativy
Jakkoliv vidím raději celkově nízké zdanění než vysoké daně směřující zpět do průmyslu (a rodinám) přes dotace a podpůrné programy, tak jsem ochotna diskutovat právě o formách podpory například inovací a vývoje. Přesto jsem přesvědčena naprosto pevně o tom, že stát udělá nejlépe, když se bude držet svého kopyta a věnovat energii přízemnějším cílům a naplnění přízemnějších příležitostí:
Když bude usilovat o snižování administrativy, byrokracie, zjednodušování života občanů i firem, když se zaměří na zvyšování kvality a dostupnosti veřejného školství (a to od mateřských škol až po university), na prosazování vymahatelnosti práva, na zvyšování vnitřní i vnější bezpečnosti a další oblasti, které jsou mu v našich poměrech ze strany občanů v podstatě přirozeně dávány na starost.
Jsem přesvědčena o tom, že to ostatní přijde v podstatě „samo“. Proč tomu věřím? Protože věřím právě v podnikavost a schopnost českého národa. Když nebudeme sami sobě házet klacky pod nohy, půjde mnoho věcí daleko lépe než dosud.
Jednu konkrétní věc je ještě potřebné zmínit: Čeká nás (co nejrychleji a pokud možno bez emocí) diskuse o přijetí společné měny euro. Nemůžeme se ji vyhnout. Zranitelnost koruny je naprosto nesporná. Otázka bude znít, zda upřednostníme sentiment nebo ekonomiku. Osobně si myslím, že v budoucnosti nikoliv daleké dospějeme velkou většinou k upřednostnění ekonomických aspektů. Ale je to věc, kterou je třeba nechat na občanech a jejich úvaze.
Hrozby byly, jsou a budou
Samozřejmě na cestě k roku 2050 vidím velké hrozby. Jakkoliv některé jsou skutečně nebezpečné a řinčí zbraněmi, největší hrozba je naše možná nejednota, roztříštěnost a podléhání iluzi, že věci mohou fungovat jednoduše a bez skutečné práce. Ale to je hrozba, která platila před sto lety stejně, jako platí nyní.
Otázka však stojí spíše na hrozby specifické, dané dějinným obdobím.
Česká republika patří od pádu komunistického režimu ke státům, které profitovaly z globalizace, rozvoje zahraničního obchodu, z liberalizace finančních i obchodních vztahů. Toto období globalizace ale končí. Vidíme to na ruském vpádu na Ukrajinu, vidíme to i v Číně. Dynamicky rostoucí zahraniční obchod je, k naší škodě, minulostí. Do jeho fungování zasahuje stále více politických, mocenských a geopolitických vlivů. Pro tak silně tranzitivně založenou ekonomiku, jako je ekonomika česká, to představuje velký problém.
S tím souvisí další věc. Několik desetiletí jsme žili v představě, že doba válek je pryč a již se nevrátí. Pokud někde existovaly ozbrojené střety, byly lokální, obvykle ostatně započaly občanskými válkami. Konec února 2022 nás v tomto směru vrátil pořádně zpět nebo můžeme také říct „do reality“. Co z toho plyne? Že budování vlastních obranných struktur, můžeme tomu velmi jednoduše říct také prostě zbrojení, bude pro další období podstatnou součástí našich životů. Pokud si chceme uchovat svoji samostatnost, je odstrašení potenciálního útočníka klíčovou schopností státu.
Nás Čechů reálně ubývá
Zřejmě nás také čeká další střet se světovým terorismem v podobě, jakou nabral na začátku tisíciletí. Budeme nuceni, pro naši vlastní bezpečnost, vojensky zasahovat i v oblastech mnohdy velmi vzdálených. Často to bude vzbuzovat rozpaky, nechuť i přímo odpor.
Jenom letmo zmíním demografickou hrozbu. Všichni víme, že naše společnost stárne, všichni víme, že to je potíž nejen společenská, ale i ekonomická. Málokdo si ale uvědomuje, že nás, teď myslím Čechů ve smyslu etnickém, reálně ubývá. Že to není zase tak moc vidět na statistikách, to je díky našim lékařům a vyšší životní úrovni.
Pokud by se neprodloužila výrazně průměrná doba dožití, úbytek obyvatel by byl již skutečně viditelný. Co s tím lze dělat? Napadá mne jediná cesta: Dlouhodobá a soustavná podpora rodin, podpora dětí, podpora nových generací. Pokud to nezabere, pak bude za pár desítek let Čechů, Moravanů a Slezanů nikoliv zhruba deset milionů, jako nyní, ale sotva polovina.
Jsou zde neopomenutelné hrozby klimatické. A teď skutečně nechci řešit, zda a v jaké míře je za změny odpovědný člověk, to by tento text mohl růst do rozměru knihy. Fakt vývoje klimatu je ale zjevný a jen naivní člověk se může radovat, že u nás bude tepleji. Příprava na dopady těchto dějů je naprosto klíčová k tomu, abychom udrželi Českou republiku jako životaschopný útvar, který nebude odkázaný na pomoc zvenčí. Zvláště, když je velkou otázkou, zda by vůbec někdo byl takové pomoci schopen a hlavně, zda by k ní byl ochoten.
Budou to těžké roky. Ale které nebyly?
Pokud mám tento text na závěr shrnout do několika slov, pak považuji za potřebné říct: Budou to těžké roky, které prověří mimořádným způsobem naši odolnost a naše schopnosti. Na druhou stranu platí, že takový pocit měly určitě i generace našich předků. Každou novou generaci čekají těžké roky, výzvy, hrozby, nutnost překonat překážky a vzepřít se problémům, vyřešit je a pokračovat dál. Jakkoliv máme spojence politické, ekonomické i vojenské, jakkoliv máme spojence silné a po společně prožité často složité a tragické historii pevně věřím, že i věrné, pomoci si budeme muset především sami.
Ekonomický deník oslovil vrcholné představitele Sněmovny a Senátu a předsedy poslaneckých a senátorských klubů, aby našim čtenářům představili své vize Česko2050.
