Úterý, 24. května, 2022

Česká republika vyhrála u Soudního dvora Evropské unie spor v hodnotě 2 miliard kvůli solárním kauzám

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Soudní dvůr Evropské unie vynesl rozsudek v solárních kauzách, které probíhají před českými vnitrostátními soudy. V řízení o předběžné otázce ve věci „Vysočina Wind“ dal za pravdu české právní úpravě financování nakládání s odpadními solárními panely. Více než 230 běžících soudních sporů v České republice kvůli hrazení nákladů na recyklaci solárních panelů tak má od Soudního dvora EU jasný a závazný právní výklad.

Ministerstvo životního prostředí se v roce 2019 v těchto kauzách dovolalo k Nejvyššímu soudu. Ten se ve věci provozovatele solární elektrárny společnosti Vysočina Wind obrátil na Soudní dvůr EU. Jeho včera zveřejněný verdikt vnáší nové světlo do sporů.

Soudní dvůr potvrdil, že Česká republika při provádění směrnice nepochybila, když povinnost nést náklady na likvidaci panelů neuložila jejich výrobcům zpětně. Zároveň se ztotožnil s argumentací České republiky, podle které by taková povinnost odporovala zákazu retroaktivity a zásadě právní jistoty, jelikož by následně a nepředvídatelně měnila rozdělení nákladů, jejichž vzniku již nešlo zabránit. Soudní dvůr navíc směrnici v příslušném rozsahu prohlásil za neplatnou.

Rozsudek Soudního dvora se promítne do všech sporů na vnitrostátní úrovni, v nichž Česká republika čelí obdobným žalobám na náhradu škody. Výše uvedeným výkladem unijního práva jsou vázány všechny soudy a nemohou se od tohoto výkladu odchýlit. Hrozící dopad na státní rozpočet ve výši asi 2 miliardy korun za požadované náhrady škody, úroky z prodlení a náklady soudních řízení se tímto odvrátil.

Na Soudní dvůr se obrátil Nejvyšší soud České republiky v rámci sporu, v němž se společnost Vysočina Wind a.s. domáhá náhrady škody vůči České republice z titulu odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou údajným nesprávným provedením směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4. července 2012 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních.

Soudní dvůr částečně zrušil směrnici 2012/19 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních, a to v rozsahu, v němž tato směrnice ukládá výrobcům fotovoltaických panelů povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z těchto panelů, pokud tyto panely byly uvedeny na trh před datem vstupu uvedené směrnice v platnost.

Kromě toho tato směrnice brání vnitrostátní právní úpravě, která ukládá financování těchto nákladů uživatelům fotovoltaických panelů uvedených na trh po datu jejího vstupu v platnost
Vysočina Wind je česká obchodní společnost, která provozuje solární elektrárnu vybavenou
fotovoltaickými panely uvedenými na trh po 13. srpnu 2005.

V souladu s povinností stanovenou českým zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen
„zákon o odpadech“), se podílela na financování nákladů spojených s nakládáním s odpadem
z fotovoltaických panelů, a z tohoto titulu uhradila v letech 2015 a 2016 příspěvky.

„Vysočina Wind měla ovšem za to, že tato povinnost hradit tyto příspěvky je důsledkem
nesprávného provedení směrnice 2012/19 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních
(OEEZ) a uhrazení těchto příspěvků představuje škodu, a proto podala proti České republice
k českým soudům žalobu na náhradu škody. V řízení o této žalobě Vysočina Wind tvrdila, že
ustanovení zákona o odpadech, podle kterého musí příspěvky hradit uživatelé fotovoltaických
panelů, je v rozporu s čl. 13 odst. 1 směrnice o OEEZ, podle kterého mají povinnost financovat
náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh po 13. srpnu
2005 výrobci, a nikoli uživatelé elektrických a elektronických zařízení,“ stojí v rozhodnutí evropského soudního dvora.

Vzhledem k tomu, že žalobě společnosti Vysočina Wind bylo vyhověno v nalézacím i odvolacím
řízení, podala Česká republika dovolání k Nejvyššímu soudu (Česká republika).

„Velký senát Soudního dvora, na nějž se s předběžnými otázkami obrátil český Nejvyšší soud,
rozhodl o výkladu a platnosti čl. 13 odst. 1 směrnice o OEEZ a upřesnil podmínky vzniku
odpovědnosti členského státu za porušení unijního práva při provádění směrnice. Závěry Soudního dvora Soudní dvůr zaprvé provedl doslovný výklad směrnice o OEEZ, na jehož základě potvrdil, že
fotovoltaické panely jsou elektrickými a elektronickými zařízeními ve smyslu této směrnice,
takže v souladu s jejím čl. 13 odst. 1 musí povinnost financovat náklady spojené s nakládáním
s odpadem z těchto panelů uvedených na trh od 13. srpna 2012, kdy tato směrnice vstoupila
v platnost, mít výrobci uvedených panelů, a nikoli jejich uživatelé, jak stanoví česká právní úprava,“ stojí v tiskové zprávě o rozhodnutí.

„Zadruhé Soudní dvůr přezkoumal platnost čl. 13 odst. 1 směrnice o OEEZ v rozsahu, v němž se
toto ustanovení použije na fotovoltaické panely uvedené na trh po 13. srpnu 2005, tedy před datem vstupu této směrnice v platnost,“ stojí dále v textu.

V tomto ohledu Soudní dvůr nejprve připomenul, že i když zásada právní jistoty brání použití
nového právního pravidla na situaci završenou před vstupem tohoto pravidla v platnost, z jeho
judikatury rovněž vyplývá, že se nové právní pravidlo použije bezprostředně na budoucí účinky
situace vzniklé za platnosti dřívějšího zákona, jakož i na nové právní situace.

Soudní dvůr v této souvislosti ověřoval, zda může být uplatněním právní normy stanovené v čl. 13
odst. 1 směrnice o OEEZ – podle které povinnost zajistit financování nákladů spojených s nakládáním s odpadem z fotovoltaických panelů uvedených na trh po 13. srpnu 2005, pokud se
tyto panely staly nebo se stanou odpadem v době od data vstupu této směrnice v platnost, mají
výrobci, a nikoli uživatelé – zasaženo do situace završené před vstupem této směrnice v platnost,
nebo zda má takové uplatnění naopak upravovat budoucí účinky situace vzniklé před vstupem této směrnice v platnost.

„Směrnice o OEEZ přitom vzhledem k tomu, že unijní právní úprava platná před jejím přijetím
ponechávala na členských státech, zda povinnost nést náklady spojené s nakládáním s odpadem
z fotovoltaických panelů ponese současný či předchozí držitel odpadu, nebo výrobce či distributor
fotovoltaických panelů, měla dopad na situace završené před vstupem této směrnice
v platnost v členských státech, které se rozhodly uložit povinnost nést náklady uživatelům
fotovoltaických panelů, a nikoli jejich výrobcům, jak učinila Česká republika,“ lze se dále dočíst ve zprávě k rozhodnutí soudního dvora.

K tomu Soudní dvůr upřesnil, že nové právní pravidlo, které se použije na dříve završené situace,
nelze považovat za slučitelné se zásadou zákazu zpětné účinnosti právních aktů, jestliže následně
a nepředvídatelně mění rozdělení nákladů, jejichž vzniku již nelze zabránit. V tomto případě přitom výrobci fotovoltaických panelů nemohli při navrhování panelů předvídat, že budou následně povinni zajistit financování nákladů spojených s nakládáním s odpadem pocházejícím
z těchto panelů.

„S ohledem na tyto úvahy Soudní dvůr rozhodl, že čl. 13 odst. 1 směrnice o OEEZ je v rozsahu,
v němž povinnost financovat náklady spojené s nakládáním s odpadem z fotovoltaických
panelů uvedených na trh v době mezi 13. srpnem 2005 a 13. srpnem 2012 ukládá výrobcům,
neplatný,“ konstatuje komuniké soudu.

Zatřetí Soudní dvůr uvedl, že vložení ustanovení, kterým se zavádí povinnost uživatelů
fotovoltaických panelů hradit příspěvky a které je v rozporu se směrnicí o OEEZ, do zákona
o odpadech více než měsíc před přijetím této směrnice nepředstavuje jako takové porušení
unijního práva Českou republikou, protože dosažení výsledku stanoveného směrnicí nelze
považovat za vážně ohrožené, dokud se tato směrnice nestane součástí unijního právního řádu.

(hrb)

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY

FacebookTwitter