Starý kontinent má za sebou nejtemnější týden od pádu železné opony. A jeho důsledky si zatím evropská politika ani veřejnost plně neuvědomuje. Ukrajina padá za oběť, zatímco Rusko je rehabilitováno a opět „na koni”. A Spojené státy pod vedením Donalda Trumpa už nelze považovat z evropského pohledu za spolehlivého spojence pro případ války. 

Evropa musí urychleně zvládnout lekci o tom, jak uplatňovat tvrdou moc v době bezpráví – jinak padne za oběť novému světovému nepořádku. Upozorňuje na to v obsáhlé analýze poslední číslo britského týdeníku The Economist. 

Na nedávné bezpečnostní konferenci v Mnichově americký viceprezident J.D. Vance otevřeně zesměšnil Evropu jako dekadentní a nedemokratickou. A Evropské lídry nikdo nepozval k mírovým jednáním mezi Bílým domem a Kremlem, která byla oficiálně zahájena 18. února v Rijádu. Hlavní problém ale je, že krize se netýká zdaleka jen urážek a diplomatických formalit.  

Trump Tower na Rudém náměstí?

Trump se zjevně chystá odstoupit od podpory Ukrajiny, kterou nepravdivě obviňuje ze vzniku války. Ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského nazval „diktátorem“ a varoval ho, že „by si měl pospíšit, jinak brzy nebude mít žádnou zemi“. Spojené státy by mohly Ukrajině vnutit nestabilní příměří s chabými bezpečnostními zárukami, které by omezily její právo na vyzbrojování.  

To samo o sobě je dost špatné, ale nejhorší noční můra Evropy se týká něčeho většího než jen Ukrajiny, varuje The Economist. Trump se totiž chystá obnovit vztahy s ruským prezidentem Vladimirem Putinem a upustit od dlouholeté politiky jeho izolace.

Mohlo by vás zajímat

Týdeník přitom připomíná, že o obnovení diplomatických vztahů s Ruskem se Trump snaží bez jakéhokoliv zřejmého geopolitického přínosu pro USA. Americký ministr zahraničí Marco Rubio v Rijádu nadšeně mluvil o „historických ekonomických a investičních příležitostech”. „Trump Tower na Rudém náměstí?” ptá se ironicky The Economist.  

Trumpovo vydírání Evropy a podlézání Rusku vyvolalo pochybnosti o americkém závazku bránit NATO za všech okolností. Obavy panují z toho, že by americké síly v Evropě by mohly být oslabené, případně zcela stažené. To by východní Evropu nechalo Rusku napospas, upozorňuje týdeník. 

Problém nespočívá v tom, že by USA přesouvaly své priority do Asie. Problémem je, že pokud by Evropa čelila ruskému útoku a žádala o pomoc Ameriku, Trumpovou první a nejhlubší reakcí by podle The Economist byla otázka, co z toho bude mít on. 

NATO stojí na jistotě, že pokud je jeden člen napaden, ostatní přijdou na pomoc. Jakákoliv pochybnost tento princip narušuje a Evropu nechává nebezpečně zranitelnou.

Debata o jaderném arzenálu

Vzhledem k současné napjaté geopolitické situaci už evropští politici otevřeně diskutují o tom, jak by starý kontinent mohl čelit hrozbě jaderného útoku bez pomoci Spojených států. S touto informací přichází přední bruselský web Politico, a to s tím, že právě tento detail jasně a poměrně dramaticky ilustruje hlubokou krizi transatlantických vztahů po nástupu Trumpa.

Politico v této souvislosti cituje nově zvoleného německého kancléře Friedricha Merze. Ten totiž naznačil, že Evropa musí hledat nové způsoby obrany bez záruky amerického jaderného deštníku v rámci NATO. Podle něj už doslova nelze na USA spoléhat.  

„Musíme vést diskuse s Brity a Francouzi – dvěma evropskými jadernými mocnostmi – o tom, zda by se jaderné sdílení nebo alespoň jaderná bezpečnost ze strany Velké Británie a Francie mohla vztahovat i na nás,“ řekl Merz.  

Politico připomíná, že jeho slova znamenají pro Německo zásadní strategický posun. Berlín totiž dlouhodobě bránil francouzským plánům na užší vojenskou spolupráci v Evropě, a to právě zejména v oblasti jaderné obrany. Pokud by nový kancléř stál za touto změnou i v čele nové německé vlády, bylo by to podle Politica další potvrzení, jak Trumpův návrat do Bílého domu narušil vztahy s Amerikou. Ty přitom od roku 1945 garantovaly evropskou bezpečnost.  

Když ne teď, tak už nikdy

Evropa se musí připravit na možnost, že Trump již nebude bezpodmínečně dodržovat závazek kolektivní obrany NATO, varoval Merz v rozhovoru pro německou televizi ZDF. „Proto je podle mého názoru klíčové, aby Evropané vynaložili co největší úsilí k tomu, abychom byli alespoň schopni bránit evropský kontinent sami,“ uvedl Merz.  

Německo je jednou ze zemí, které hostí americké jaderné zbraně v rámci politiky jaderného sdílení NATO. To se týká i Itálie, Nizozemska a Belgie.  

Francie už v roce 2007 navrhla jednání o sdílení svého jaderného arzenálu s Německem, ale tehdejší kancléřka Angela Merkelová tento návrh striktně odmítla. A neuspěly ani další francouzské pokusy o jadernou spolupráci Elysejského paláce s Berlínem zdůrazňuje Politico.  

Myšlenku „evropské“ francouzské jaderné odstrašující síly se pokusil v roce 2020 oživit Emmanuel Macron.

Merzova aktuální slova přitom podle Politica vyvolala ohlas nejen v Německu a Francii, ale i ve Velké Británii. A debatu o tom, jak by Londýn mohl – byť už mimo Evropskou unii – přispět k evropské bezpečnosti a jadernému odstrašení, místní politici včetně vládních laboristů vítají. 

„V této kritické době pro obranu a bezpečnost našeho kontinentu, kdy Rusko projevuje imperialistické ambice, musíme jako stát ukázat vůdčí schopnosti,“ řekl podle Politica například člen britského parlamentního obranného výboru Tan Dhesi.  

Spojené království už nyní poskytuje jaderný deštník pro evropské spojence v rámci NATO. Naopak Francie svůj jaderný arzenál chápe jako nástroj národní obrany s evropským rozměrem, ale společného plánování v NATO podobně jako Británie se neúčastní.  

Podle odborníků je i proto nyní klíčové, aby diskuse o evropském jaderném odstrašení pokračovala. „Pokud o tom nebudeme mluvit teď, když je Evropa v ohrožení, nebudeme o tom mluvit nikdy,“ uzavírá Héloïse Fayetová, expertka na jaderné zbraně z Francouzského institutu pro mezinárodní vztahy.

Jak uplatnit moc?

The Economist v souvislosti s aktuálním děním připomíná smutnou realitu – Evropa je zadlužený, stárnoucí kontinent s pomalým ekonomickým růstem, který se neumí bránit ani uplatňovat tvrdou moc. Globální pravidla obchodu, hranic, obrany a technologií se rozpadají. 

Týdeník přitom pokládá palčivou otázku: „Pokud by Rusko napadlo některý z pobaltských států, nebo destabilizovalo východní Evropu pomocí dezinformací a sabotáží, co přesně by Evropa udělala?”  

Odpověď není jasná. Zatím se Evropa podle The Economist „choulí” do defenzivy. Po útoku z Trumpova prostředí se sice evropští lídři 17. února narychlo sešli v Paříži, ale v praxi pouze ukázali svou neschopnost shodnout se na společném postupu. Tři roky po ruské invazi Evropa stále nezvýšila své vojenské výdaje na dostatečnou úroveň. Stále věří v zastaralý svět multilaterálních smluv a sdílených hodnot.

Nejvyšší prioritou Evropy by v současné době mělo být, aby se znovu naučila, jak získat a uplatňovat moc, upozorňuje britský týdeník. Musí být připravena čelit nepřátelům – a někdy i přátelům – tedy včetně Spojených států, které zde zůstanou i po Trumpovi. Místo ústupků musí Evropa realisticky zhodnotit hrozbu.

The Economist v této souvislosti konstatuje, že Rusko je válečný stroj s rozsáhlým jaderným arzenálem, ale zároveň je to středně velká ekonomika v úpadku. Evropa by si proto měla uvědomit své vlastní silné stránky: ačkoliv ekonomicky roste pomalu, stále je obchodní a technologickou velmocí s obrovskými zásobami talentu a znalostí. “Musí je využít k oživení hospodářského růstu, přezbrojení a uplatnění svého vlivu,” píše týdeník.

Ruské biliony na evropských účtech

A jak by měly evropské kroky nyní vypadat v praxi? V krátkodobém horizontu by Evropa měla jmenovat jednotného zástupce pro jednání s Ukrajinou, Ruskem a USA. Měla by podle The Economist zároveň zpřísnit embargo vůči Rusku, a to i kdyby USA své sankce uvolnily. 

Země starého kontinentu by také měly podle týdeníku okamžitě jednostranně využít ruská aktiva zmrazená v evropských bankách v hodnotě 210 miliard eur, tedy přes pět bilionů korun. Tyto prostředky by mohly financovat pokračování bojů nebo přezbrojení Ukrajiny v době, kdy americká pomoc vysychá.  

Ve střednědobém horizontu je nutná masivní mobilizace obrany. Pokud se Evropa nemůže spolehnout na Ameriku, musí mít vlastní těžkou techniku, logistiku, průzkumné prostředky – zkrátka vše, shrnuje lakonicky The Economist. A zmíněné jednání o využití francouzského a britského jaderného arzenálu musí být nedílnou součástí debat o budoucí obraně kontinentu. 

To vše bude ale stát obrovské peníze. Výdaje na obranu tak budou muset vzrůst na čtyři až pět procent HDP, což ostatně bylo během studené války běžné, připomíná The Economist. Vyšší vojenské výdaje, zvláště pokud část z nich půjde na nákup amerických zbraní, by přitom mohly přesvědčit Trumpa, aby v NATO zůstal. Evropa ale musí vycházet z předpokladu, že americká podpora již není zaručená.  

Rozpočtová revoluce

Zmiňované plány na přezbrojení si nutně vyžádají doslova rozpočtovou revoluci a dodatečné výdaje v roční výši minimálně 300 miliard eur, tedy 7,5 bilionu korun. Část z těchto peněz by měla pocházet z většího zadlužení na úrovni EU i jednotlivých států. Aby to bylo udržitelné, Evropa bude muset omezit sociální výdaje. 

Bývalá německá kancléřka Angela Merkelová kdysi říkala, že Evropa tvoří sedm procent světové populace, 25 procent světového HDP, ale 50 procent celosvětových sociálních výdajů. K posílení růstu musí Evropa konečně provést dlouho odkládané reformy, od sjednocení kapitálových trhů až po deregulaci, upozorňuje The Economist.

Noční můra, kterou přivodili Putin a nyní i Trump, může nakonec donutit Evropu ke změně svého fungování. Přehnaný důraz na procesy a instituce – jako je samotná EU – zpomaluje rozhodování, vylučuje klíčové hráče jako Británii a dává prostor „rebelujícím” zemím maďarského typu, které evropskou obranu sabotují, nebo Španělsku, které váhá se zbrojením.  

To vše se může zdát přehnané. NATO bylo nejúspěšnější aliancí v dějinách; jeho kolaps si lze jen těžko představit. Ale starý svět se hroutí. Evropa si to musí uvědomit dřív, než bude pozdě, uzavírá The Economist.