Ačkoliv se ekonomice vede dobře, chuť a prostor výrobců zdražovat je stále jen omezený. Ceny ve výrobě meziročně klesají, v zemědělství se jejich propad zrychlil.
Ceny v průmyslu v posledním měsíci sice mírně rostly (meziměsíčně o 0,4 %), avšak i tentokrát šlo především o zdražování rafinérských a dalších chemických výrobků v důsledku pokračujícího vzestupu cen ropy na světových trzích. Ve zbytku průmyslu ceny v podstatě stagnovaly nebo lehce klesaly. Meziročně index cen průmyslových výrobců zůstává stále v mínusu (-2,1 %). Zdražit produkci si mohl dovolit pouze nábytkářský průmysl, výrobci elektrických zařízení a farmacie. Stále výrazně levnější oproti loňskému květnu zůstávají pohonné hmoty.
Ani zemědělství v nejbližší době k inflaci nepřispěje. Pád cen zemědělských komodit na českém trhu zrychluje zejména díky mléku a rostlinné výrobě. Tlak na růst cen potravin v obchodech proto v dalších měsících snad ani nelze čekat. A to zvláště ne proto, že dvojciferným tempem (-12,1 %) klesají ceny i v živočišné výrobě. Existuje proto spíš prostor pro další zlevnění potravin v maloobchodě.
Oživení stavební výroby se konečně začíná promítat i do cen ve stavebnictví, které jsou meziročně o 1,1 % výše. Samozřejmě je otázkou, jak se vzpamatovávají dlouhodobě stlačené – a někdy dokonce záporné – marže stavebníků. O tom ovšem lze pouze spekulovat, nicméně současný stavební boom by mohl přinést narovnání poměrů i do cen.
Celkově se dá říct, že z výroby zatím inflační tlaky nepřicházejí. A ani příliš nemohou vzhledem k tomu, jak otevřená česká ekonomika je a do jaké míry funguje jako „příjemce ceny“ (price taker) a nikoliv její prvotní tvůrce. Tlak na ceny pro konečné zákazníky tak stále drží na uzdě i ceny ve výrobě, limituje marže výrobců a tlačí na dosahování co nejnižších nákladů.
Petr Dufek, ČSOB
