Kevin Anderson a Glen Peters publikovali v časopise Science článek, v němž konstatují, že takzvané záporné emise skleníkových plynů nemusí vůbec globální oteplování zastavit. Sklízejí silnou kritiku.
Britsko-norská dvojice vědců tvrdí, že snížení emisí oxidu uhličitého do atmosféry není zárukou zastavení katastrofického scénáře. Snahu zvrátit vývoj klimatu tímto způsobem označují za sázku na nejistotu nebo dokonce jako „honbu za bláznovým zlatem“. Svou studii publikovali ve čtvrtek v časopise Science.
Kevin Anderson z Manchesterské univerzity a Glen Peters z norského institutu pro výzkum klimatu CICERO hovoří o morálním hazardu, který je za dohodou o omezení emisí CO2 schovaný. „Technologie, které mají omezit vypouštění oxidu uhličitého do zemské atmosféry, vůbec nejsou žádnou zárukou. Ba naopak, je to jen sázka na obrovskou nejistotu,“ píší autoři ve své práci.
Emisní morální hazard
Podle nich morální hazard spočívá v tom, že lidé budou na vývoj těchto „zázračných“ technologií spoléhat, což jim dodá pocit, že dnes klidně mohou dál ovzduší znečišťovat. Vědci také očekávají, že se za to na jejich hlavy snese vlna kritiky, která se bude snažit výsledky jejich studie zpochybnit. „Morální hazard představuje tento článek, neboť přispívá k zastavení úsilí o omezení emisí uhlíku,“ tvrdí například Klaus Lackner, ředitel Centra pro negativní emise uhlíku na Arizonské státní univerzitě.
Podle Lacknera je zapotřebí dosáhnout rapidního poklesu emisí skleníkových plynů, protože to je prý jediná cesta k tomu, jak změnu klimatu udržet pod kontrolou. „Musíme udělat všechno, co umíme, abychom minimalizovali škody,“ řekl. „Jedním z pilířů jsou negativní emise, které musí být uvedeny v život co nejrychleji,“ dodal Lackner.
Takzvané záporné (negativní) emise jsou středobodem pařížské klimatické dohody, která byla dojednána minulý rok. Jejím cílem je udržet zvýšení globální průměrné teploty do konce tohoto století maximálně o dva stupně Celsia. To bude podle jejích tvůrců vyžadovat dramatické snížení emisí skleníkových plynů, jež jsou za globální oteplování odpovědné.
Kritická hranice na dohled
Vědci jsou přesvědčeni, že atmosférická koncentrace uhlíkových plynů nesmí překročit 872 miligramů na metr krychlový, aby stanoveného cíle mohlo být dosaženo. Za současné situace Země směřuje k překročení této hranice v horizontu 22 let.
Většina počítačových modelů počítá s tím, že v případě naplnění pařížské klimatické dohody bude uhlík z atmosféry postupně mizet a ke konci století už bude drtivá většina CO2 úspěšně eliminována. Jenže technologie umožňující záporné emise jsou dnes teprve v plenkách a dosud nebylo prokázáno, že skutečně fungují. Stejně tak nejsou známy jejich náklady ani možná rizika.
Výzkum technologií, které dokáží z atmosféry odstranit uhlík, je zatím nejdále u takzvané „bioenergetiky se zachytáváním a uchováním uhlíku“ (BECCS – Bioenergy with carbon capture and storage). Ta využívá pěstování stromů pro výrobu elektřiny a poté pohlcování zbytkových uhlíkových emisí. Jiné strategie zahrnují pěstování rozlehlých lesů po celé planetě v takovém rozsahu, aby stromy byly schopné zachytit dříve do atmosféry uvolněný oxid uhličitý.
Práce Andersona a Peterse říká, že pařížské počítačové modely posouvají náklady technologií s negativními emisemi dále do budoucnosti, protože dnes se zdají být příliš vysoké. Jenže to jen podle obou autorů ještě více halí do mlhy očekávatelné efekty. Takové odsunutí „na později“ jen vytváří současným politikům alibi, proč nezačít vypouštění oxidu uhličitého snižovat okamžitě.
Máme dostatek půdy?
Výzkumníci rovněž upozorňují, že spoléhání se na bioenergetiku bude vyžadovat rozlohu zemského povrchu, která je dvakrát větší než Indie. Bez toho nepůjde pěstovat dostatečné množství stromů, aby bylo rozhodujících objemů negativních emisí vůbec dosaženo. „To se nevyhnutelně dostane do konfliktu se zájmy obyvatel v dotčených oblastech, kteří budou preferovat využívání půdy pro zemědělství, aby si dokázali zajistit obživu,“ píší Anderson a Peters.
Dále si kladou otázky, zda je takový způsob odbourávání emisí vůbec neutrální z hlediska uhlíkové bilance. „Pokud bioenergetika a další technologie na negativní emise selžou, bude to obrovská morální blamáž,“ řekl Anderson. „Je zde podstatné riziko, že BECCS nepřinese kýžené výsledky. A pokud skutečně ne, klimatické následky pocítí budoucí generace žijící ve společenstvích, která jsou více klimaticky zranitelná,“ dodal.
Přesto oba vědci považují výzkum technologií na negativní emise za legitimní a měl by podle nich pokračovat. „Ale měli bychom počítat i s tím, že nebudou hned tak rychle fungovat,“ říkají. S tím ovšem nesouhlasí John DeCicco z Michiganské univerzity. Ten řešení s negativními emisemi podporuje s tím, že „skutečný morální hazard představuje nepokračování v hledání způsobů, jak klimatickou změnu minimalizovat.“
DeCicco sice připouští, že spoléhání se na bioenergetiku je poněkud riskantní, ale „stojí za další výzkum“. Vědci by se podle něj měli více soustředit na hledání i dalších cest k vytváření negativních emisí, stejně jako najít způsoby, jak docílit toho, aby porosty absorbovaly více oxidu uhličitého z atmosféry.
-usi-
