Za protiústavní označila Česká advokátní komora (ČAK) návrh novely soudního řádu správního, týkající se zásadní změny pravomoci k vydání zajišťovacího příkazu. Zatímco podle dnešního znění daňového řádu vydává zajišťovací příkaz při splnění zákonných podmínek správce daně, podle předloženého návrhu by tato pravomoc byla svěřena správním soudům, které by zajišťovací příkazy vydávaly na základě návrhu příslušného finančního úřadu.

Problém však ČAK nespatřuje v nedostatcích zákonné úpravy, ale v nesprávné a nezákonné aplikaci ustanovení daňového řádu některými správci daně.

Jak ČAK upozorňuje v úvodu svého stanoviska, soud má o návrhu rozhodnout do dvou pracovních dní po doručení návrhu bez jednání. „Soud nicméně může odpůrci uložit, aby se k návrhu vyjádřil, v tom případě mu stanoví lhůtu k vyjádření, přičemž není řešena návaznost na lhůtu pro vydání rozhodnutí, tj. dva pracovní dny. O vydání zajišťovacího příkazu soud rozhoduje rozsudkem, jenže návrh novely neřeší, jak rozhodne o zamítnutí návrhu,“ vypočítává stanovisko ČAK nedostatky návrhu. Z hlediska koncepčního Komora návrhu vytýká, že zajišťovací příkaz tvoří součást systému zajištění daní a aktuálně je upraven v § 167 a násl. daňového řádu, proto přesun této kompetence z orgánů daňové správy na soudy není vhodný jak obecně (správní soudy jsou již nyní přetíženy stávající agendou), tak i v tomto konkrétním případě s ohledem na způsob, jakým je koncipován.

[mn_protected]

Kolize s Ústavou

Mohlo by vás zajímat

Z pohledu ústavního je podle stanoviska návrh v kolizi s čl. 96 Ústavy, neboť účastníci nemají v řízení rovné postavení, neboť soud rozhoduje k návrhu orgánu daňové správy, odpůrce se může vyjádřit pouze, pokud mu soud vyjádření k návrhu uloží jako povinnost, jinak se o návrhu ani nedozví. „Návrh nerespektuje článek 96 odst. 2 Ůstavy o veřejnosti soudního jednání a veřejnosti vyhlášení rozsudku, přitom velmi citelně zasahuje do ústavně zaručených práv odpůrce, zejména práva vlastnického. Je tak zcela popřena zásada ústnosti a veřejnosti jednání před soudem, protože(rozsudek nabývá právní moci vyvěšením na úřední desku soudu bez ohledu na to, kdy se o tom dozví odpůrce. S tím souvisí i potlačení práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny, neboť právní pomoci se odpůrce může efektivně domoci nejdříve při podání kasační stížnosti proti rozsudku o vydání zajišťovacího příkazu, tedy až poté, co je rozsudek pravomocný a odpůrce má plnit.“

To může mít pro postiženou firmu nepříjemné důsledky, protože neveřejné řízení o uložení platební povinnosti, zásadně bez možnosti odpůrce se k návrhu vyjádřit před vydáním rozhodnutí, zakončené rozsudkem, který může nabýt právní moci a vykonatelnosti dříve, než bude odpůrci doručen, tudíž na jehož základě se odpůrce může dostat do prodlení se splněním rozsudkem uložené povinnosti, aniž by vůbec měl reálně možnost se o této povinnosti dozvědět, odporuje požadavkům na výkon soudní moci v demokratickém právním státu. Navíc je nereálné očekávat, že soud o návrhu rozhodne do dvou pracovních dní po podání návrhu, protože dva dny, byť pracovní, nejsou u většiny soudů dostačující ani k vyzvednutí zprávy z datové schránky, zpracování na spisovně a zařazení do soudního spisu a předložení spisu soudci.

Zohlednit judikaturu NSS

Advokátům vadí rovněž způsob a forma vydaného soudního rozhodnutí. Argumentují tím, že zajišťovací příkaz je specifická forma předběžného opatření, které je ze své povahy časově omezeno. Forma rozsudku je pro tento institut zcela nevhodná, stejně jako v případě institutu předběžného opatření v civilním řízení, které soud nařizuje usnesením. „Není zřejmé, jak má soud rozhodnout o zamítnutí / odmítnutí návrhu na vydání rozsudku o vydání zajišťovacího příkazu, neboť zamítnutí se standardně bere jako rozhodování věcné, tudíž by se mělo jednat o rozsudek, odmítnutí se děje z procesních důvodů a mělo by se rozhodovat usnesením.

Není také zřejmé, jak se má soud vypořádat se lhůtou dvou pracovních dní pro vydání rozhodnutí, pokud odpůrci nařídí, aby se k návrhu vyjádřil, případně, je-li nařízeno jednání, když podle návrhu jednání není třeba nařizovat, to nicméně neznamená, že jednání nařídit nelze. V těchto případech se zřejmě implicitně předpokládá, že lhůta pro vydání rozhodnutí nebude dodržena. Nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí nicméně může být posouzeno jak nesprávný úřední postup a zejména v případě, kdy i při nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí bude následně zajišťovací příkaz vydán, nelze vyloučit odpovědnost státu za škodu způsobenou tímto nesprávným úředním postupem.

Závěrem ČAKs ohledem na výše uvedené doporučuje opustit koncepčně chybnou cestu úpravy soudního řízení o vydání zajišťovacího příkazu, a úsilí směřovat na novelizaci ustanovení daňového řádu o zajišťovacím příkazu ve světle požadavků vyplývajících z judikatury Nejvyššího správního soudu, zejména na podmínky vydání a odůvodnění zajišťovacího příkazu orgány daňové správy a ustanovení zákona o DPH, kdy k vykonatelnosti zajišťovacího příkazu na daň z přidané hodnoty dle zákona o DPH aktuálně postačuje, pokud je učiněn i pouhý pokus o vyrozumění daňového subjektu o jeho vydání, např. správce daně se bezúspěšně pokusí dovolat do sídla daňového subjektu.

Z hlediska koncepčně vhodné novelizace s.ř.s. lze uvažovat např. o zařazení procesně efektivního rozhodování o odložení právní moci a vykonatelnosti zajišťovacího příkazu vydaného daňovou správou, který by bylo možné podat např. i bez nebo paralelně s podaným odvoláním podle daňového řádu, neboť právní problémy způsobené okamžitou vykonatelností nezákonného zajišťovacího příkazu jsou jádrem problému souvisejícího s jeho nadužíváním. „Česká advokátní komora má za to, že by pro nápravu nezákonných rozhodnutí správce daně bylo na místě posílit personální obsazení správních soudů tak, aby o případných excesech mohly rozhodovat v daleko příznivějších lhůtách, než je stávající praxe, a zaměřit pozornost na účinnou náhradu újmy, která poškozeným subjektům vzniká v důsledku nezákonných správních rozhodnutí nebo v důsledku nesprávného úředního postupu.“

[/mn_protected]

Dušan Šrámek