Tak nazval svůj pohled na řeckou krizi Mark Buchanan, přispěvatel názorové sekce webové mutace Bloombergu.
Buchanan říká, že během nedávno vyhrocené krize kolem řecké platební (ne)schopnosti se daleko více očí soustředilo na kritiku národního charakteru Řeků, namísto toho, aby se někdo zabýval eurozónou jako tím faktorem, který k řecké krizi nemálo přispěl. Často se argumentovalo tím, že Řekové jsou líní a zkorumpovaní, zatímco Němci jsou vzorem všech ctností, včetně vysoké ekonomické výkonnosti. „Zlí Řekové chodí příliš brzo do důchodu a přitom jejich produkce na osobu je menší, než evropský průměr, ačkoli odpracují více hodin,“ píše Buchanan.
Takovýchto srovnávání bychom se podle Buchanana neměli dopouštět. Podle něj je naprostý mýtus, že ekonomická produktivita nějak odráží schopnost lidí tvrdě pracovat. Produktivita daleko víc souvisí s tím, o jaká odvětví národního hospodářství se různé země opírají, a jak jejich produktivitu v čase ovlivňuje technologická úroveň.
Téměř 20 % výstupu řecké ekonomiky má na svědomí turistický ruch, který je do značné míry ovlivněn tím, jaké byly dané zemi naděleny přírodní krásy. Když pomineme internet, díky němuž je snazší zobchodovat dovolenou, turistický ruch zůstává odvětvím, které je náročné na pracovní sílu. A za posledních 30 let se to nijak zvlášť nezměnilo. Lidé stále létají letadlem, stále používají taxi, jsou ubytováni v hotelech, stravují se v restauracích, poslouchají hudbu a jezdí loděmi na výlety. Všechny tyto aktivity vyžadují velké množství pracovní síly, která vaří, obsluhuje, baví, uklízí hotelové pokoje, řídí taxíky, což trvá víceméně stále stejné množství času. Takže zde není příliš velký prostor pro to, aby se objem vykonaných služeb během jedné hodiny v čase příliš změnil.
A toto nyní porovnejme, řekněme, s německým automobilovým průmyslem. Podle Eurostatu se jeho produkce před finanční krizí zvyšovala ročně v průměru o 4,4 % ročně. To znamená, že se zdvojnásobuje každých 15 let. Z větší části se tento růst děje díky nárůstu produktivity práce – tedy hodnoty vytvořené za jednu hodinu práce – která se v Německu za stejné období zvýší o 40 %. Jinými slovy, rapidní hospodářský růst v Německu, nebo i jiných rychle rostoucích zemích, jde na vrub zejména zvyšování efektivnosti v průmyslu, nikoli na vrub nějaké větší pracovitosti příslušníků těchto národů.
Otázkou, proč se některé druhy zboží stávají dražšími (jako vzdělání, zdravotní péče nebo hudební představení), zatímco jiné zlevňují (především ve zpracovatelském průmyslu) se zabývali již ekonomové Baumol a Bowen v 60. letech minulého století. Došli k závěru, že je to dáno tím, že produktivita práce roste v různých odvětvích různým tempem. Zatímco výrobci automobilů vyrábějí více aut a mohou je prodávat levněji a současně zvyšovat mzdy, koncert vážné hudby dnes trvá, a má stejné nároky na kvalitu hudebníků, jako před dvěma stoletími. Získání kvalitních hudebníků tak vede k nárůstu jejich mezd stejně rychle, jako v jiných odvětvích ekonomiky, takže relativní ceny ve stagnujících sektorech rostou.
Tento jev je významným faktorem neúprosného růstu nákladů na zdravotní péči po celém světě. Technologie ve zdravotnictví sice zvyšuje produktivitu, nicméně lékaři nemohou významně zkrátit čas, po který se individuálně věnují svým pacientům. Lékaři nemohou dát svým pacientům více zdraví během jedné hodiny své práce, než mohli dát před pár desetiletími. Ceny ve zdravotnictví rostou, ale nikoli proto, že lékaři jsou stále línější.
Vrátíme-li se k Řecku, není divu, že průměrná produktivita práce v ekonomice, která je těžce závislá na turistickém ruchu, neroste tak rychle jako v průmyslovějším Německu. Jedná se o rozdílné ekonomiky, produkující rozdílné druhy zboží. Před rokem 2010 byla průměrná produktivita práce v Řecku stabilně na 93 % evropského průměru. Po roce 2010 se však snížila poté, co bylo Řecko podrobeno medicíně rozsáhlých úspor.
Místo toho je na světě amorální příběh o Řecku a Německu. Jedna ekonomika kvete díky rozvoji technologie v průmyslu, zatímco druhá díky produkci služeb, jejichž objem se však nemá v čase šanci příliš změnit. „Řekové nejsou líní a problémy eurozóny nemají nic společného s jakýmkoli morálním deficitem kohokoli,“ uzavírá svou úvahu Mark Buchanan.
Petr Musil
