Mnoho lidí má za to, že přebujelá regulace k nám přichází z Bruselu. Odborníci ale upozorňují, že část povinností vzniká až při převodu evropského práva do českých zákonů. Výsledkem jsou vyšší náklady pro firmy i spotřebitele.
Polovina Čechů v letošním průzkumu agentury STEM kritizovala členství v Evropské unii. Přispívá k tomu rozšířené přesvědčení, že „všechno zlé“ pochází z Bruselu. Jenže jak ukázala odborná konference europoslance Jana Farského (STAN) a Asociace pro mezinárodní otázky (AMO), mnoho přehnaných povinností Česko svým občanům a podnikatelům přidává samo. V Praze totiž evropské právo bobtná do mnohem většího byrokratického monstra, než jaké původně navrhly evropské instituce.
Rozkaz z Bruselu?
„To nám přikázali z Bruselu.“ Tuto výmluvu česká politická scéna používá velmi ráda, připomněl v úvodu konference europoslanec Jan Farský (STAN). Evropské právo tak často staví do role cizího a nepřátelského prvku. Zároveň se ale na jeho tvorbě sama přímo podílí.
Šéfredaktorka České justice a Ekonomického deníku Eva Paseková připomněla, že nepřátelství vůči unijní legislativě se projevovalo i v nedávné předvolební kampani. Zaznívala hesla typu „změníme, co nám nařídila EU“. Jenže některé strany chtěly měnit i to, co Česko samo aktivně prosadilo – například systém emisních povolenek ETS2 pro vytápění a dopravu. Právě české předsednictví v Radě EU v roce 2022 tuto úpravu vyjednalo. Před letošními sněmovními volbami se ale proti ní postavila nejsilnější politická uskupení – koalice SPOLU i hnutí ANO.
Přehánějí i úředníci
Podle Hospodářské komory regulace dále „utahují“ samotná ministerstva svým výkladem. „Máme pocit, že snahou úředníků je být přísnější, než vyžaduje evropská směrnice. Převažuje strach, že by jim Komise mohla vytknout příliš měkký výklad,“ uvedla Alena Mastantuono z bruselského zastoupení komory.
Když Češi „vylepšují“: práce z domova i ochrana na síti
České zákony se v důsledku toho zbytečně nafukují. Stát otevře zákon kvůli transpozici směrnice a přilepí do něj vlastní nápady, které nemají s EU nic společného.
Advokátka Nikola Turková připomněla, že novela zákoníku práce z loňského roku měla původně zavést evropskou směrnici o work-life balance. Ministerstvo práce k ní ale přidalo český vynález – novou úpravu práce z domova. „Tato úprava nereaguje na směrnici, ale na domácí poptávku z doby covidu,“ vysvětlila Turková.
Mohlo by vás zajímat
Podobně dopadl i zákon o kybernetické bezpečnosti. Ten měl do českého práva převést směrnici NIS2. Jenže NÚKIB do něj přidal kontroly dodavatelských řetězců. Povinnosti, které platí pro velké a strategicky významné podniky, tím propadávají i na jejich dodavatele, mezi nimiž mohou být i malé a střední firmy bez dostatečného aparátu i financí.
„Oblast dodavatelských řetězců je otázkou ryze národní bezpečnosti. Proto jdeme nad rámec směrnice,“ obhajoval rozšíření při projednávání zákona ve sněmovně ředitel NÚKIB Lukáš Kintr.
Hrozí ztráta konkurenceschopnosti
Výsledkem takových praktik není jen špatná image evropských institucí v očích Čechů. Mnohem bolestivější jsou ekonomické dopady, které to na Česko má. „Pokud jeden členský stát nahrne na adresáty norem více povinností než jiný, dochází k nerovnostem na jednotném trhu. To má vliv na konkurenceschopnost firem,“ upozornil analytik Asociace pro mezinárodní otázky Kryštof Kruliš.
Firmy navíc vyšší náklady způsobené regulací často promítnou do cen. Na domácím trhu tak může být stejný produkt dražší než v zahraničí. Přísnější regulaci tak nakonec zaplatí zákazník.
Jak se vyhnout gold-platingu
Experti na konferenci navrhli několik cest, jak se vyhnout nežádoucímu „vylepšování“ evropských předpisů na domácí půdě. Často se přitom opírali o osvědčené zahraniční vzory.
Kruliš zmínil například Irsko, které evropské předpisy nepřevádí do domácí legislativy zákony tak jako Česko, ale jde cestou podzákonných předpisů. „Dochází až k technicistnímu transferu normativních aktů z evropské úrovně na irskou úroveň,“ popsal Kruliš.
Jako další zajímavý vzor uvedl Dánsko. Tamní zákonodárci se snaží aktivně zapojovat do tvorby směrnic a nařízení už ve chvíli, kdy je projednávají evropské instituce, a přizpůsobit si tak evropskou legislativu k obrazu svému. I tím minimalizují potřebu pozdějších úprav evropských předpisů při jejich přenosu do národního práva.
„U každého dánského ministerstva se zřizuje několik výborů pro Evropskou unii, které projednávají souběžně ve chvíli, kdy se nějaká otázka řeší na evropské úrovni, totéž v Dánsku,“ uvedl Kruliš. Na jednání výborů zvou i firmy a instituce, na něž má nová regulace dopadnout. Vtahují je tak už do rané fáze příprav regulací, kdy je ještě možné jednání na evropské úrovni ovlivnit.
Když pak míří ministr, do jehož působnosti připravovaná regulace spadá, na jednání do Bruselu, musí získat jasný mandát od výboru pro evropské záležitosti dánského parlamentu. „Ten zkoumá, jak byly konzultovány dotčené subjekty, jaké jsou jejich požadavky. Tak se utváří oficiální dánská pozice k regulaci,“ zdůraznil Kruliš.
V Česku smí byznys mluvit až do hotového
V Česku nic takového není. „Je absurdní, že po 21 letech v EU nejsme povinně konzultováni při tvorbě evropského předpisu, ale až u jeho české verze,“ upozornila Alena Mastantuono z Hospodářské komory.
Zářijová zpráva OECD potvrdila, že Česko patří mezi pouhých sedm zemí EU, které nevyžadují zapojení byznysu ani posouzení dopadů regulace při formulování národní pozice pro jednání v evropských institucích. I samotné české konzultace při převádění evropských pravidel do národních zákonů jsou výrazně podprůměrné. Vyžadují se jen u vybraných evropských norem. Zatímco státy jako Německo, Francie, Dánsko nebo Finsko je provádějí u všech.
Podle Tomáše Prouzy mají čeští zákonodárci obavy, že by je Evropská komise mohla kritizovat za „slabou“ transpozici. A tak utahují šrouby regulace víc, než je potřeba. „Rozumné země transponují evropské předpisy na 90 %. Když dojde k řízení o porušení povinnosti před Evropskou komisí, teprve pak úpravy doplní. Česká mentalita spíše spočívá v tom, že transponujeme na 120 %,“ řekl Prouza.
Potřebujeme tabulku povinností a méně tvořivých poslanců
Hospodářská komora proto dlouhodobě navrhuje, aby každý nový zákon obsahoval tabulku všech nových povinností, které zavádí. „Myšlenkou těchto tabulek je jednoduchým jazykem napsat povinnosti, které vyplývají z daného předpisu. Je potřeba vidět ten baťoh povinností, co si podnikatel nese na zádech, nejen při přípravě domácích předpisů, ale i při transpozici nebo adaptaci evropského práva,“ vysvětlila Mastantuono.
Nutností je také „zkrotit“ legislativní tvořivost parlamentu. Mnoho přílepků totiž vzniká až během projednávání návrhů v Poslanecké sněmovně či Senátu.
Prouza proto navrhuje, aby každý pozměňovací návrh měl alespoň stručnou důvodovou zprávu. Senátor David Smoljak doporučil, aby se pozměňovací návrhy podávaly povinně na výborech, nikoliv až na plénu. Vznikl by tak větší prostor pro jejich důkladné projednání a analýzu dopadů.
Úkol pro ministerstva
I bez změn v legislativním procesu ale mohou podle účastníků konference domácí legislativní proces zlepšit i samotná ministerstva. Jako předkladatelé zákonů mohou poslancům poskytnout analýzu, zda pozměňovací návrh představuje gold-plating. „Je opravdu úkolem ministerstva, aby doplnilo analýzu,“ upozornil Kruliš.
Česko tak čeká nelehký úkol. Aby se vymanilo z byrokratického sevření, potřebuje změnit přístup k tvorbě práva. Nejde ale o jednorázovou reformu, ale o systematickou změnu politické kultury. Jedině tak může omezit nálož povinností a nákladů, které na firmy i své občany valí.
