Když Keir Starmer před rokem triumfálně vstupoval do Downing Street 10 s rekordní většinou, zdálo se, že Velká Británie po letech chaosu konzervativců obrací list. Starmer loni v červenci přebíral vedení britského kabinetu s tím, že zahájí „dekádu národní obnovy”.
Labouristé navíc přišli k moci s vizí a nadějí, že budou vzorem pro další evropské a americké středové politiky, kteří ve svých zemích čím dál častěji čelí vzrůstajícímu populismu a rozdělení společnosti.
Starmer se chlubil, že s pomocí technokratického kabinetu a silné parlamentní většiny ukončí strukturální krizi Británie. A že místo konzervativních triků přinese hluboké reformy. Měl se vrátit ekonomický růst, měly ožít veřejné finance a měla se obnovit důvěra Britů v politiku.
Ponurá událost
Jenže po dvanácti měsících nemůže být realita odlišnější. Vláda je v defenzivě a například prestižní britský týdeník The Economist v jedné ze svých analýz konstatuje, že první výročí britské labouristické vlády ze 4. července bylo „ponurou a jakýmkoliv dortem neozdobenou” událostí.
Odkazuje přitom na to, že stranické preference jsou katastrofální – labouristé jsou až za Reform UK, tedy pravicovým hnutím vedeným Nigelem Faragem. Slíbené zkrácení čekacích dob v nemocnicích, výstavba nových domů a zastavení přílivu migrantů na lodích nejsou vůbec na stole.
Mohlo by vás zajímat
Začátkem července navíc zažil Sir Keir Starmer ponižující porážku, když sami labourističtí poslanci rozcupovali návrh zákona na snížení dávek v nemoci a invaliditě. Následující den jeho ministryně financí Rachel Reevesová plakala v parlamentu a libra i státní dluhopisy začaly propadat. Premiér nikdy nepůsobil slabší, připomíná týdeník.
Osa ztrácí moc
Starmer totiž během pravidelných interpelací původně odmítl potvrdit, že Reevesová ve funkci zůstane. A právě tato nejistota vyvolala na trzích paniku. Po počátečním váhání premiér se zpožděním vyjádřil Reevesové podporu a libra i státní dluhopisy se začaly vzpamatovávat.
Jenže například deník Wall Street Journal v této souvislosti konstatoval, že podle jím oslovených expertů už byly škody napáchány tak jako tak. Cituje k tomu například Antje Praefckeovou z Commerzbank: „Trh si už nemůže být jistý, že Spojené království skutečně udrží rozpočtovou disciplínu.“
Podle analytika ING Chrise Turnera by mohly ceny dluhopisů opět klesnout, pokud vláda vyhoví tlaku některých labouristických poslanců na další ústupky v oblasti dávek. Investoři by si podle něj „oprávněně pomysleli, že osa Starmer–Reevesová ztrácí moc“.
Například výzkumná ředitelka XTB Kathleen Brooksová uvedla, že britský dluhopisový trh čelí rostoucí volatilitě kvůli vysoké úrovni zadlužení. „Od roku 2022 sledujeme častější výkyvy výnosů britských dluhopisů směrem nahoru. Je to nový rys britského trhu s dluhopisy od doby covidu,“ dodala podle Wall Street Journal.
Nejdelší stagnace od 30. let
Právě zmíněná rebélie podle The Economist jasně ukázala, jak moc Starmer selhal. Připouští přitom, že Británie je dnes stabilnější než za doby, kdy konzervativci během krátké doby „odstřelili“ několik premiérů jako ve Hře na oliheň. Jenže ačkoliv Starmer dovedl Británii zpět do evropského okruhu, umírnil amerického prezidenta Donalda Trumpa a jasně podporoval Ukrajinu i NATO, domácí krize se ve skutečnosti jen prohloubila, upozorňuje týdeník.
Zdůrazňuje přitom, že Británie doslova uvízla v nejdelším období hospodářské stagnace od 30. let minulého století. „Veřejné finance nedávají smysl. Náklady na obsluhu dluhu v poměru k HDP jsou nejvyšší od roku 1987,” nabízí příklad týdeník.
A přikládá i další varovná fakta“ V 80. letech si jen 12 procent voličů myslelo, že premiér upřednostní stranu před státem. Dnes ale pouhých 12 procent věří, že kabouristé dají přednost zemi.
V den voleb nazval Starmer důvěru ve vládu „bojem naší doby“ – pod labouristy je však důvěra nejnižší za posledních 40 let, konstatuje The Economist.
Pouze kosmetická opatření
A jaké jsou důvody současného tristního stavu? Jednou z chyb podle týdeníku bylo, že Starmer si dobrovolně politicky škodil, aniž by z toho měl jakýkoliv hmatatelný zisk. I to ostatně ukázal debakl kolem sociálních dávek.
V Británii roste jejich výplata rychleji než v jiných západních zemích. Částečně kvůli nárůstu mladých žadatelů s duševními problémy. Labouristé měli jít po příčinách a politicky to vyvážit – například škrty v jedné oblasti kompenzovat posílením jiné. „Místo toho přišla jen kosmetická opatření, která měla „zkrášlit“ veřejné finance úsporou pouhých 5,5 miliardy liber ročně z očekávaných 66 miliard do roku 2030. I to však rebelie zmařila,” konstatuje The Economist.
Takový přístup je přitom patrný i v rámci celé vlády. Starmer podle předního týdeníku pouze mírně upravuje systémy, které ve skutečnosti potřebují úplnou přestavbu. A zároveň posiluje instituce, které by se měly zrušit.
Shrnuto: Labouristické reformy v oblasti územního plánování, brexitu, zdravotní péče, státní správy či daní jsou příliš opatrné. Výsledkem je, že vláda vyčerpala svůj politický kapitál na opatřeních, která jsou často rozumná, ale zároveň nepopulární – a hlavně příliš malá, mělká a pomalá na to, aby měla skutečný dopad, argumentuje The Economist.
Strach před voliči i vlastními poslanci
Týdeník přidává i další konkrétní selhání. Starmer se prý vyhýbá zásadním diskusím. Reforma sociálních dávek by přirozeně seděla vůdci, který vyzdvihuje dělnické hodnoty tvrdé práce a šetrnosti. Místo toho však bývalý hvězdný právník sáhl po slabém argumentu, že ho k tomu nutí stav veřejných financí. A pak ještě ustoupil, čímž ztratil důvěryhodnost. V předvolební kampani přitom podle týdeníku neříkal voličům téměř nic o tom, proč chce vládnout – kromě toho, že chce být zvolen znovu.
Velkým zklamáním je pak i to, že nedokázal připravit labouristy na nálady ve společnosti. Britové vědí, že jejich ekonomika stagnuje, ale zároveň odmítají pokusy o nápravu. Říkají, že chtějí vyšší veřejné výdaje, ale odmítají vyšší daně. Chtějí nižší výdaje na sociální dávky obecně, ale nesouhlasí s konkrétními škrty. Konzervativní šéfka Kemi Badenochová i zmíněný Farage na to reagují populisticky – mluví o „menším a štíhlejším státě“, ale zároveň brojí proti škrtům, které se voličům nelíbí.
Labourističtí poslanci byli nicméně zvoleni právě proto, aby tyto rozpory řešili, připomíná The Economist. V každodenní politické praxi ale pod Starmerem nechtějí čelit svým voličům.
To, že výdaje osekávat nebudou, předvedli už ostatně dvakrát. Kromě vzpoury ohledně dávek se to ukázalo už protestem proti omezení topných příspěvků. Postoj abouristů k veřejným financím je zkrátka příliš slabý.
Podle týdeníku navíc mnoho poslanců opět mluví o možném uvolnění rozpočtových pravidel tak, aby si mohli více půjčovat. Z „lekce Liz Trussové” – jejích 49 dní ve funkci premiérky v roce 2022 zničilo trh s dluhopisy – si vzali špatný závěr, hodnotí The Economist ve své sžíravé kritice.
Podstatné je přitom i to, že Británie coby země s vysokým dluhem, slabým hospodářským růstem a náklady na půjčky nad průměrem G7 bude mít problém si udržet důvěru věřitelů.
Má vůbec jasný úsudek?
Vlivný bruselský web Politico přinesl v uplynulých dnech detailní hodnocení Starmerova prvního roku ve funkci měsíc po měsíci. A i on dochází ke stejným závěrům – Starmer čelí čím dál větším problémům. Ukázalo se, že jeho drtivé vítězství ve volbách bylo vlastně to nejsnazší.
Za vůbec nejhorší Starmerův měsíc označil server právě probíhající červenec, který si s ohledem na dopady rebelie od Politica vysloužil mizerné hodnocení dvou bodů z deseti možných. „A to je teprve začátek měsíce,” poznamenává k tomu lakonicky Politico.
V souvislosti s tím, že vláda svůj vlastní plán miliardových úspor po obří rebélii doslova „zmasakrovala”, pak web nadnesl otázky ohledně Starmerova úsudku. „Aspoň bude brzy letní přestávka v parlamentu,” komentuje to Politico.
Jako Starmerovo nejlepší období pak naopak označil duben. Tehdy totiž i na Británii tvrdě dopadla Trumpova ohlášená celní válka. A byl to právě Starmer, kdo u šéfa Bílého domu dokázal vyjednat výjimky, na které například Evropská unie v tu chvíli nedosáhla.
Politico také připomíná, že ve stejném měsíci Starmerův kabinet znárodnil ocelárnu ve Scunthorpe a tím zachránil tamní pracovní místa. Hodnocení dubna tak Politico uzavřelo známkou 8. „Úspěšné řešení obchodního sporu a ochrana klíčového průmyslu”, shrnul stručně důvody.
V zahraničí plusy, na domácí scéně mínusy
Jinak je ale hodnocení o poznání vlažnější. Relativně slušně server Starmera hodnotí ještě v na přelomu loňského a letošního roku. Například v listopadu si britský premiér vysloužil známku 7, a to v souvislosti s tím, že tehdy povolil Ukrajině použití rakety Storm Shadow. Na summitu G20 v Brazílii se v té době také poprvé setkal s čínským prezidentem a uvedl, že s ním řešil otázky lidských práv. Na domácí scéně pak neváhal okamžitě nahradit ministryni dopravy Louise Haighovou, kterou dostihl skandál se starým podvodem.
Stejnou známku dostal Starmer od Politica také za únor. Od jeho tehdejší návštěvy Bílého domu se čekalo málo, ale pozitivně překvapil, chválí premiéra server. Starmer tehdy také slíbil zvýšení výdajů na obranu, i když ministryně rozvoje Anneliese Doddsová kvůli tomu rezignovala, protože finance pocházejí z krácení zahraniční pomoci. „Nečekaný úspěch u Trumpa – ale za cenu ztráty spojence,” hodnotí Politico.
První příkřejší hodnocení starmer dostal už za svůj druhý měsíc ve funkci, tedy loňský srpen. Politico kvituje, že tehdy sice zvládnul zásah proti nepokojům krajní pravice po vraždě tří školaček, zároveň ale připomíná první skandál labouristů týkající se sponzorských darů a výhod.
Doma roste problém
Kriticky byl naopak vnímaný jeho značně depresivní projev v zahradě Downing Street se zmínkami o nevyhnutelné bolesti, kterým se přitom ve skutečnosti pokoušel veřejnost povzbudit. Později litoval, že „z projevu vypadla naděje“. „No nepovídejte,” poznamenává k tomu ironicky Politico. I to podle něj přispělo k celkové známce pět z deseti. „Rozhodný zásah proti nepokojům zastínil skandál,” komentuje to server.
Stejnou ne příliš lichotivou známku si Starmer vysloužil také v březnu. Tehdy sice uspořádal – po hádce ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského s Trumpem – úspěšný summit západních spojenců, nicméně právě v březnu se mu začala citelně drolit situace doma, když představil výrazné škrty v sociálním systému. Shrnutí Politica? „Zahraničněpolitické body. Ale doma roste problém.”
Ještě horší skóre pak Starmer zaznamenal v květnu – čtyřku. A to zejména v souvislosti s katastrofálním výsledkem komunálních voleb, ve kterých labouristé ztratili stovky radních. Starmer reagoval projevem o migraci, kde varoval před „ostrovem cizinců”. A i tohoto výroku později litoval.
Jak se probrat z letargie?
The Economist konstatuje, že rok ve funkci je teoreticky příliš krátká doba na to, aby byl Starmer odepsán. Ostatně i Tony Blair dostal ránu od vlastních poslanců při pokusu reformovat dávky. Premiér by stále mohl své poslance konfrontovat s tvrdou pravdou: bez zásadní změny v hospodářském růstu je jejich představa sociální demokracie pouhý přelud.
Británie má štěstí, že řešení problémů je v rukou parlamentu: hlubší reforma dávek, předvídatelný systém územního plánování, nová daň z nemovitostí a DPH, vízová politika zaměřená na produktivní přistěhovalce. To jsou opatření, která by přinesla růst a pomohla vyvrátit Farageovu tezi, že tradiční strany jsou pasivní a tváří v tvář úpadku, domnívá se týdeník.
Jenže zároveň konstatuje, že pravděpodobnější je něco zcela jiného. Totiž že Starmer půjde dál ke dnu. Jeho vláda ztratila důvěru investorů a jeho ministryně financí přišla o veškerou důvěryhodnost, upozorňuje The Economist s tím, že není jasné, jak dlouho se ještě šéfka státní kasy ve funkci udrží.
Po rebélii ve vlastních řadách navíc bude mít premiér problém se zajištěním disciplíny v parlamentu. Místo, aby se snažil prosadit ambiciózní legislativu, spíš se bude pokoušet uklidnit rozhněvané poslance, odhaduje britský týdeník.
Labouristická strana, která upřednostní popularitu před tvrdými reformami, nakonec nezíská ani jedno. Hlubší krize by mohla Británii probrat z letargie. Ale pokud bude úpadek pokračovat, může to být právě populista Farage, kdo se chopí moci s příslibem změny. A to by mělo být varování nejen labouristům, ale i všem středovým politikům v Evropě, uzavírá The Economist.
