Největší jihoamerické hospodářství prochází poměrně silnou recesí. Totéž ho čeká i v novém roce. Riziko návratu země k chaosu tak roste.
Na začátku roku 2016 se brazilská ekonomika podle The Economist nachází uprostřed obrovských potíží. Olympijské Rio mělo dát Brazilcům šanci ukázat to, co umějí nejlépe – uspořádat opravdu velkolepý večírek. Namísto toho se země potýká s politickou i ekonomickou katastrofou.
16. prosince minulého roku, tedy před dvěma týdny, snížila agentura Fitch úvěrový rating Brazílie do spekulativního pásma. Pár dní nato opustil Joaquim Levy svou pozici ministra financí. Ministr měl za úkol stabilizovat veřejné finance.
Brazilská ekonomika se podle předpovědí zmenší v roce 2016 o 2,5 až 3 procenta, tedy podobně jako v roce 2015. Dokonce ani Rusko, zmítané dopady západních sankcí i levné ropy, by nemělo zaznamenat tak špatný výsledek jako Brazílie.
Aby toho nebylo málo, brazilská vládní koalice ztratila důvěru poté, co vyšel najevo kolosální korupční skandál kolem státní ropné společnosti Petrobras. Prezidentka Dilma Rousseffová je obviňována ze skrývání skutečného stavu deficitu veřejných financí, díky čemuž nyní čelí impeachmentu v brazilském parlamentu.
Brazílie, která patří do skupiny zemí, označovaných jako BRICS, tedy rychle rostoucích rozvíjejících se ekonomik, se namísto dalšího hospodářského růstu potýká s politickou i ekonomickou krizí. Je také velmi pravděpodobné, že se do země vrátí nekontrolovatelná inflace. Jen velmi nepopulární opatření mohou brazilské ekonomice vrátit glanc a dostat ji zpět na růstovou trajektorii. Zdá se ale, že k těmto opatřením dnes nemá nikdo, ani prezidentka Rousseffová, dostatek odvahy.
Brazílie trpí, podobně jako jiné rozvíjející se ekonomiky, částečně i kvůli padajícím cenám komodit. Nicméně na současnou ekonomickou situaci země bylo založeno již dříve neuváženou hospodářskou politikou prezidentky Rousseffové a její Strany práce. Během jejího prvního volebního období, v letech 2011-2014, docházelo doslova k rozhazování z veřejných rozpočtů. Díky zvyšování starobních důchodů a udělování daňových prázdnin v upřednostňovaných odvětvích se deficit veřejných rozpočtů prohloubil z 2 % HDP v roce 2010 až na 10 % v roce 2015.
Situace není ani o nic růžovější v případě veřejného dluhu. Ten aktuálně dosahuje 70% podílu na HDP, což je pro středně rozvinutou ekonomiku relativně vysoké číslo, které se navíc rychle zvyšuje. Současně s tím se zvyšuje i rizikovost vládních dluhopisů, s čímž jde ruku v ruce růst úroků a nákladů na dluhovou službu. Výdaje a dluhovou službu, tedy jen na splátky úroků z dluhu, již dosahují 7 % HDP. „Naštěstí“ pro Brazílii je většina veřejného dluhu denominována v domácí měně. To na jedné strana téměř vylučuje default veřejného dluhu, na straně druhé o to větší riziko umoření dluhu skrze inflaci hrozí.
To mimo jiné svazuje ruce centrální bance, která nemůže zvýšit úrokové sazby, aby potlačila inflaci, neboť by tím ještě více zvýšila úroky, které vláda ze svého dluhu nese. Tvůrci fiskální politiky tak nemají na výběr nic jiného, než omezit výdaje a/nebo zvýšit daně.
Příklad Řecka však ukazuje, že úspory recesi jen prohlubují. A Brazílie není výjimkou. Když byl ještě ministr Levy v úřadu, snížil vládní výdaje o 70 miliard realů (18 miliard dolarů) a byly zpřísněny podmínky pro výplatu dávek v nezaměstnanosti. To však ke stabilizaci veřejných financí nevedlo, protože prohlubující se ekonomická recese snížila objem daňových příjmů.
Nový ministr financí Nelson Barbosa, zdá se, si bude s veřejnými financemi vědět rady. Má podporu jak prezidentky Rousseffové, tak své domovské strany. Prvním testem jeho odolnosti bude schvalování velmi nepopulární daně z finančních transakcí.
Další palčivou otázkou je výše starobních penzí. Minimální starobní důchod je stanoven stejně vysoko jako minimální mzda, která se v posledních 10 letech zvýšila reálně o 90 %. Ženy odcházejí do důchodu typicky v 50 letech a muži při dovršení 55 let věku. Průměrný věk odchodu do důchodu v Brazílii je tak téměř o 10 let nižší než je průměr zemí OECD. Brazilská vláda na starobní penze vyplácí téměř 12 % brazilského HDP, tedy více, než demograficky starší a bohatší Japonsko.
A to není vše. Brazilská ekonomika je zatížena také nemalou byrokracií. Průměrnou výrobní firmu stojí až 2600 hodin ročně práce s nepřehledným daňovým systémem. Průměr Latinské Ameriky je 356 hodin za rok. Zákoník práce je tak těžkopádný, že velmi prodražuje propouštění zaměstnanců, kteří se ve firmách ukáží jako nepříliš schopní. Brazílie také velmi chrání domácí firmy před mezinárodní konkurencí. To je jeden z důvodů, proč je v rámci zemí OECD brazilská produktivita práce čtvrtá nejnižší.
Provést zásadní reformy tak bude velmi těžký, až nadlidský úkol, a to pro jakoukoli vládu. Problém Brazílie je také nešikovný politický systém, který motivuje k fragmentaci politické scény, nákupu volebních hlasů a přitahuje politické žoldáky, kteří mají pramalý vztah k politické straně či programu, který prosazují. A tak jedinou nadějí pro Brazílii je pouze víra, že po nabytí ekonomické a politické stability v minulosti, se země opět nevrátí k bývalému chaosu.
-usi-
